S kamerunským zpěvákem, skladatelem a multiinstrumentalistou Richardem Bonou se Praha zatím koncertně setkala třikrát – v Syndicatu Joe Zawinula, kam přišel v době projektu My People (přesně ve fázi, kdy Zawinul stavěl novou kapelu z mladých exotických talentů, se totiž Bona přestěhoval z Paříže do New Yorku), pak v Pat Metheny Group, kam by angažován už jako jeden z nejšikovnějších jazzových baskytaristů světa, a letos sólově. Po tom, co předvedl s vlastní kapelou v Lucerna Baru, si dokážu vysvětlit, že se narodil v kamerunské vesnici coby hudebně mimořádně talentované dítě a v šestatřiceti je hotovou hvězdou velkého formátu. Umím si představit, že pro všechny hvězdy, se kterými kdy Bona spolupracoval (kromě již jmenovaných Mike Stern, Herbie Hancock, Chick Corea, Jacky Terrasson, Bob James, Sadao Watanabe, Branford Marsalis, David Sanborn, Bobby McFerrin, Randy Brecker a mnozí další), muselo být setkání s ním okouzlující.
Richard Bona pražské publikum omráčil koncepčně dokonalou, nesmírně pestrou show. Se svou muzikalitou se nevytahuje (jak mají jeho kolegové baskytaristé často ve zvyku – měl snad jen dvě typická baskytarová sóla), ale vytváří pomocí ní vlastní hudební vesmír vystavěný na dvou hlavních pilířích – současném elektrickém jazzu a kamerunských inspiracích. Lahůdkou byly tiché ukolébavky (Bona zdá se cítí velkou sílu v pianissimu), v kontrastu k tomu funkjazzové nářezy s extrémně osolenými vpády jedné figury, která by probudila mrtvého (Zawinulův i Davisův fór), pekelná salsa v druhé půli nečekaně rozžhavila a rozvlnila celý bar a kulminovala nekonečným, úžasným klavírním sólem ála Chucho Valdez a vše uzavřel přídavek – tiše mumlaná písnička v jednom ze 77 kamerunských nářečí o tom, že „Stvořil-li svět Bůh, žena je Bůh.“
Koncert se velmi lišil od převládající pokojné nálady Bonových tří sólových desek. Alba – Scenes From My Life , Reverence a letošní Munia jsou krásné typicky studiové projekty plné vrstvených stop a rozehrávají jemné nástrojové a vokální barvy do příjemné mozaiky world music a jazzu. Koncert byl oproti tomu plný překvapení a hlavně byl podán s velkým muzikantským nasazením z potřeby „dát lidem zážitek“ – což jsou slova Joe Zawinula. Bona k tomu všemu, že píše vlastní písně i instrumentálky, zpívá a hraje na kytaru, baskytaru a perkuse, ovládá navíc profesionálně bezprostřední komunikaci s publikem Zawinulovsko-funkového charakteru. Kapela měla americko-mezinárodní složení vysokých kvalit: hráli saxofonista Aaron Heick , klávesista Etienne Stadwijk , kytaristka Sheryl Bailey , brazilský perkusista Gilmar Gomes a bubeník Nathaniel Townsley .
