Kritici Down Beatu staví Reginu Carter na špici kategorie jazzových houslistů s výrazným předstihem hlasů před druhým Markem Feldmanem. Proč tomu tak je, vysvětlilo dobře srovnání koncertu 18. 11. v Rudolfinu s Feldmanovým kapelnickým debutem What Exit (ECM, 2006). Předností houslistky je pevné ukotvení její hudby v afroamerické tradici, v respektované síle kořenů jazzu, v odkazu lidových bluesmanů a neworleanské hudby, ale také v citu pro souběžné nálady v klasice evropské. Feldman naopak těží z širokého spektra žánrů, má blíž k avantgardě a k soudobé hudbě, což jej „nevhodně“ poevropšťuje.
Program Carter vycházel z loňského alba I0ll Be Seeing You: A Sentimental Journey, jež bylo návratem na scénu po dvouletém trápení způsobeném úmrtím matky. Sentimentalitu v názvu neberme za doslovný program. Nelze také mluvit o historizujícím soundu koncertu. O posouvání k modernosti se staral, větší měrou než na albu, pianista Xavier Davis a příkladným citem pro triovou spolupráci kontrabasista Matthew Parrish s bubeníkem Alvesterem Garnettem. Z odkazu jazzové klasiky těžila hra klarinetisty Darryla Harpera. Uchopení repertoáru lze chápat spíše jako příspěvek k postswingovému 
vývoji houslové hry. Tu Carter vyšlechťuje drobnými odkazy na témata evropského pozdního romantismu a impresionismu, zde swingově dravým motivem z Anitřina tance Edwarda Griega a Ravelovou taneční pavanou Pour Une Infante Defunte . Zbývalo dost místa pro improvizace, u nichž se dobře bavili jak spoluhráči, tak sama spokojeně se usmívající houslistka. Těšila připomínkou skifflových jazzbandů raného New Orleansu v Little Brown Jug , swingovou klasikou orchestru Chicka Webba a Elly Fitzgeraldové A-Tisket, A-Tasket . Filmovým Černým Orfeem Luize Bonfá přiznala také vliv iberoamerického jazzu, jak lze slyšet na albu duet Freefall s pianistou Kennym Barronem (Verve, 2001). Improvizacemi také prozradila skrytou energii k sršivějším projevům. Loučení patřilo titulní I0ll Be Seeing You , jímavému songu základního repertoáru Billie Holiday.
Reginu Carterovou jsem slyšel dva dny poté, co zněl na 41. Slánských jazzových dnech houslový summit české a slovenské špičky. Srovnání stvrdilo, že pouhá bravura bez vnitřního prožitku hudby, otevření srdce posluchači, vždy bude mít blíž k tělu, dál k duši. Bude povrchnější.
