Rango – trans súdánských otroků

Je to zvláštní pocit dívat se na jeden ze dvou exemplářů dřevěného xylofonu na světě, zvlášť když ho rozeznívá poslední žijící hráč. Názvy pro hudební styl a nástroj jsou totožné: rango. A oba mají na mále. Manažer stejnojmenné egyptské skupiny na festivalu v německém Rudolstadtu vysvětlil, proč k tomu došlo: točí se kolem nich až příliš mnoho duchů a magie.

Kdyby ale jenom duchové, na pokraj zániku přivedla unikátní xylofon přivezený do Egypta ze Súdánu v 18. století skutečnost, že doprovázel transovní léčebný obřad zar : ortodoxní islamisté nad mystickým kultem vyhlásili fatwu nutící nakonec egyptské úřady k nepřímému zákazu. Ačkoliv se bez rango nikdy neobešla svatební hudba, staří hráči postupně vymírali a noví se k výuce pod hrozbou perzekucí neměli, což mělo na rango rovněž devastující vliv.

Za to, že nástroj fyzicky ještě existuje, vděčíme truchlícím manželkám: traduje se totiž, že v rango se ukrývají duše všech, kdo na něho kdy hráli, a tak ho vdovy léta uchovávaly často jako jedinou památku na své muže. Poslední dva kusy po dlouhém hledání našel v roce 1996 egyptský muzikolog, hudebník, filmař a manažer Zakaria Ibrahim , ředitel El Mastaba Center for Egyptian Folk Music v Káhiře. Ibrahim centrum založil v roce 2000 jako poslední možnost uchovat pod tlakem civilizace navždy se ztrácející tradiční hudební kultury.

„V moři egyptského popu a bez podpory nemají šanci. Staří lidé vymírají a mládež o nich už nic neví. Chci to změnit,“ řekl mi v Rudolstadtu Ibrahim. Znovu jsme se potkali na podzimním veletrhu world music WOMEX v dánské Kodani, kde převzal cenu Roskilde Festival Charity Society udělovanou projektům podporujícím vzdělávání mladé generace v tradičních hudebních formách.

Zakariu Ibrahima (1952) odmalička přitahovala hudba vibrující jeho rodným městem Port Said založeným v roce 1859 během stavby Suezského průplavu. Psal o ní knihy, natáčel filmy, ale nakonec se rozhodl vrátit jí její původní význam. Tím, že přemluví staré hudebníky k návratu na scénu. V roce 1989 objevil veterány ze skupiny El Tanboura , se kterými během nedávné egyptské revoluce hrával na náměstí Tahrír hudbu nazvanou podle lyry simsimiyya.

Jak už to tak bývá, zvukomalebný nástroj provází řada lidových legend: po staletí lyra uklidňovala vody Rudého moře, záhadné sirény s ní sváděly milence a tvar prý vychází z krunýře nešťastné želvy plavající po Nilu do vnitrozemí až tak daleko, že nakonec skončila na talíři hladového muzikanta.

V polovině 19. století se lyra objevila v Port Said a přivlastnily si ji mužské kavárenské skupiny suhbagiyya, které předtím zpívaly extatické súfijské chvalozpěvy damma za doprovodu bubnů. Když v roce 1956 propukla suezská krize, hudba simsimiyya se částečně proměnila v protestní protiválečné písně – nedávná přítomnost El Tanboura mezi statisícovým revolučním davem má tedy svou logiku.

Ibrahim vede i další skupiny rozdílných stylů a nejrůznějších regionů: Bedouin Jerrycan Band , NobaNoor , El Wazery nebo El Baramla .

ÚSCHOVNA DUŠÍ

Pradávný původ svatební hudby rango a obřadu zar lze podle Ibrahima jen stěží dohledat, míří do Súdánu, Etiopie a snad i Zanzibaru. Zato dobu, kdy se začaly proměňovat do nynější podoby, určit dokážeme: když v roce 1820 obsadil vládce Egypta Muhammad Alí sever Súdánu, nařídil zemi odvádět clo ve formě otroků a vojáků sloužících v egyptské armádě. O čtyřicet let později, se zvýšenou poptávkou po bavlně, přišla další vlna nevolníků ze Súdánu.

Paralela s africkými otroky ve Spojených státech je na místě: i ti súdánští si s sebou vzali svou hudbu a nástroje, nevzdali se zvyků, ceremoniálů, rituálů a božstev. Súfijský mysticismus a núbijské lyrické písně zakořenily v milionové súdánské diaspoře: obřad zar pomáhal ženám v krutých podmínkách léčit frustrace, rango roztančilo svatby a slavnosti nevázanými černošskými rytmy.

Rango - trans súdánských otroků, foto Yvetta StránskáNástroj rango můžeme přirovnat k západoafrickému balafonu, má však jiné ladění, hraje se na něj čtyřmi paličkami a už od pohledu se od sebe liší: ozvučnice balafonu tvoří kulaté vysušené tykve, u rango mají falický zakroucený tvar. Odkud pocházejí ty zvláštní tykve, zeptal jsem se pana Ibrahima. „Z jedné rostliny, co ale neroste v Egyptě, pouze v Súdánu. Pokoušel jsem se ji najít, ale zatím jsem neuspěl. A nahradit ji nelze.“

Takže další potíž spočívá v tom, že rango dnes už nikdo nedokáže vyrobit tak, aby se docílilo potřebného rituálního zvuku. Naději oživil anglický odborník na africké xylofony a jejich stavitel Jamie Linwood : předal Ibrahimovi dvě dokonalé kopie rango, znějící údajně dost hodnověrně. Nastaly ale jiné problémy: rango postrádaly jakékoliv duše. „Představují most mezi reálným a záhrobním světem a dávají mně velkou sílu,“ vysvětlil poslední žijící hráč, dvaašedesátiletý Hassan Bergamon El Nagger .

Bez nich je to, pane Ibrahime, opravdu problém?

„Přesně tak. My tomu věříme. Rango je uctívaný rituální nástroj, pečlivě chráněný a když se na něj nehraje, musí být neustále přikrytý.“ Potvrzeno: když během koncertu Bergamon sňal zelenou přikrývku, úcta, jakou mu hudebníci prokazovali, se nedala přehlédnout.

A co Bergamon, opravdu zůstal posledním hráčem?

„Posledním a jediným. Když v 1967 odešel z Ismaila do Caira, někteří staří hráči ještě žili, on však pak hrál víc na lyru tamburu, protože to vynášelo víc. Poslední mistr zemřel v roce 1975, jmenoval se Abas Mastora. Pak už nikdo na rango nehrál, ani Bergamon. Mně trvalo dva roky, než jsem objevil poslední dva staré kusy. Pak jsem teprve přemluvil Bergamona k návratu.“

No ale pro vás jako manažera to je docela risk, mít jediného hráče na dva nástroje.

„Jistě, máte pravdu. Snažím se, aby se to naučil jeden člen skupiny.“

A jde mu to?

„V tom asi nebude problém, ale nezná tradiční repertoár. Vyjma Bergamona ho neumí skoro nikdo a nový neexistuje. Dnes to nikoho moc nezajímá. Bergamon by to rád někoho naučil, ale není koho. Snažíme se zachovat tradici, pokoušíme se učit hrát na rango mladé muzikanty, ale ti v tom moc velkou budoucnost nevidí. Koncertujeme, pracujeme na publicitě o nástroji a doufáme, že všem naše úspěchy dodají odvahu ke hraní.“

Rango - trans súdánských otrokůVOODOO S WHISKY

První novodobá zmínka o rango padla v dokumentárním filmu egyptské televize El Rango – Tarh El Nil o hudbě na březích Nilu natočeném začátkem 90. let. Starý hráč na lyru v něm vzpomínal na Hassana Bergamona, což tvůrce, včetně scenáristy Ibrahima překvapilo: všichni měli zato, že tradice nadobro zmizela a mistři už nejsou naživu. Vyhledal Bergamona a když po velkém úsilí dokázal sehnat dva sto devadesát let staré nástroje, domluvili se na sestavení skupiny.

Bergamon se narodil v egyptském městě Ismailia, ale jeho předci pocházejí ze súdánského národa Dinka, proslulého pěstováním dobytka. Protože matka patřila do dlouhé linie prominentních zpěvaček zar , od obřadu se odmalička neodtrhl. Dokonce prý pamatuje, když se namísto dnešních sladkostí a pálení kadidla obětovala duchům zvířata, včetně krav, a ženy se máčely v jejich krvi. Hudba ho fascinovala, na rango ale mohli hrát pouze dospělí muži, takže se na něj učil potají a do strýcova pokoje lezl po provazovém žebříku. Ten nakonec v obavě, že synovec opustí školu a stane se z něho hudebník, drahocenný rodinný nástroj zničil.

„Dal bych tehdy přednost tomu, aby mě zabil,“ vzpomínal Bergamon na 60. léta, kdy v Káhiře už aktivně působilo jen několik mistrů. Tlak na kult zar přestával být únosný a tím víc se dotýkal hráčů na rango, kteří v obavách, aby se uživili na svatbách, se nástrojů zbavovali a přecházeli na lyry.

Proč léčebný obřad zar tolik vadí islámským fundamentalistům? Plyne to už z podstaty islámské víry, kdy všechno leží na bedrech Nejvyššího, tedy i léčba nemocí. A pokud ho někdo zastoupí, všechno je špatně. Dokonce hodně špatně, jak víme z historie.

Vážená zpěvačka a ceremoniářka zar Sheikha Zeinab , která v Rudolstadtu vystoupila s Bergamonem, uvádí další důvody: „Zar dnes vadí náboženským televizním kanálům, cítí, že jim ženy, které obřady provozují, berou práci, a tak o nich prohlašují, že jsou čarodějnice spolčené s ďáblem. Ženy s problémy se na ně obracejí, utratí přitom spousty peněz a času, ale nakonec se vrátí k zar, přestože jeho účinkům předtím nevěřily.“

Zar údajně pomáhá ženám trpícími psychickými problémy, depresemi neplodností, vztahy s muži, manželskou krizí, pohlavním zneužíváním nebo neléčenými zlomeninami. Léčivý obřad usmiřující zlé duchy, mající všechna ta trápení na svědomí, se v principu neliší od pizzica z italského Salenta nebo lile marockých Gnawů: postižené ženy tančí na rytmicky se stupňující, stále víc hypnotičtější hudbu až do chvíle, kdy přestanou ovládat tělo, upadnou do transu a v naprostém fyzickém vyčerpání padnou k zemi. A zlí duchové jsou pryč.

Rango - trans súdánských otroků, foto archivZar má všechny znaky synkretického náboženství, jako candomblé z Brazílie nebo kubánská sangria, a proto se mu někdy říká súdánské voodoo. Kult si uchoval africkou animistickou spiritualitu, ale zároveň přijal i prvky z islámu, jeho mystických odnoží, a křesťanské a židovské vlivy. „Islámští duchové vyžadují bonbony, arašídy, mletou kávu a čokoládu, zatímco křesťanští jablka, whisky a pivo. Pro každého jsou určené jiné písně. Yawra Bey je král muslimských duchů, Lady Racosha dětských a Red Djinn vládne všem křesťanským duchům v Súdánu,“ říká zpěvačka Sheikha Zeinab. Pokud jde o zvířecí oběti, spokojí se i s rozbitým vajíčkem, což zpěvačka se skupinou převedla v Rudolstadtu ve chvíli, kdy koncert přešel do fáze zar.

Na jedné straně rango a šestistrunná, barevnými provázky a stuhami bohatě zdobená lyra tanbura z faraonských časů, s níž prý staří Egypťané vyprovázeli mrtvé do záhrobí, na druhé zpěváci a perkusisté schopní se dostat do neuvěřitelných extatických rytmů. Živě si představit, jak uchvátí a zacloumou tělem ženy během obřadu, není moc těžké, když na podium vlétne tanečnice opásaná mangor (chřastící perkuse z malých kozích kopyt) a kluk v nádherném ceremoniálním kostýmu s pavími péry a pustí se do divokého pružného tance s výskoky. Za moment, už převlečený do „civilu“, pochodoval jako salutující voják a zpíval.

„Po okupaci Egyptem mnoho Súdánců skončilo v armádě, jako otroci, daleko od domova, a ty písně svědčí o touze vrátit se domů. A když skákal? Bergamonův národ Dinko je proslulý tancem okolo dobytka, který se snaží zkrotit tím, že skáčí do velké výšky,“ vysvětlil Ibrahim.

A jak vůbec vidí budoucnost rango? „Bude těžké ho v Egyptě dostat z undergroundu. Zatímco zar s perkusemi a lyrami jsou pro společnost přijatelné, přítomnost nástroje rango naráží na předsudky. Lidé ho považují za symbol černé magie.“

Potvrzuje to i vzpomínka anglického producenta Michaela Whitewooda zastupujícího skupinu v Evropě: když v Káhiře vešli do studia a technici uviděli, že s sebou nesou rango, zděsili se a okamžitě se od Whitewooda nechali ubezpečit, že když budou mít sebemenší potíže se zlými duchy, musí jim zaplatit očistný obřad.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější