středa, 2. květen 2012

Rango - trans súdánských otroků

Napsal(a) 

Rango - trans súdánských otroků, foto Yvetta Stránská Rango - trans súdánských otrokůfoto: Yvetta Stránská

Je to zvláštní pocit dívat se na jeden ze dvou exemplářů dřevěného xylofonu na světě, zvlášť když ho rozeznívá poslední žijící hráč. Názvy pro hudební styl a nástroj jsou totožné: rango. A oba mají na mále. Manažer stejnojmenné egyptské skupiny na festivalu v německém Rudolstadtu vysvětlil, proč k tomu došlo: točí se kolem nich až příliš mnoho duchů a magie.

Kdyby ale jenom duchové, na pokraj zániku přivedla unikátní xylofon přivezený do Egypta ze Súdánu v 18. století skutečnost, že doprovázel transovní léčebný obřad zar : ortodoxní islamisté nad mystickým kultem vyhlásili fatwu nutící nakonec egyptské úřady k nepřímému zákazu. Ačkoliv se bez rango nikdy neobešla svatební hudba, staří hráči postupně vymírali a noví se k výuce pod hrozbou perzekucí neměli, což mělo na rango rovněž devastující vliv.

Za to, že nástroj fyzicky ještě existuje, vděčíme truchlícím manželkám: traduje se totiž, že v rango se ukrývají duše všech, kdo na něho kdy hráli, a tak ho vdovy léta uchovávaly často jako jedinou památku na své muže. Poslední dva kusy po dlouhém hledání našel v roce 1996 egyptský muzikolog, hudebník, filmař a manažer Zakaria Ibrahim , ředitel El Mastaba Center for Egyptian Folk Music v Káhiře. Ibrahim centrum založil v roce 2000 jako poslední možnost uchovat pod tlakem civilizace navždy se ztrácející tradiční hudební kultury.

„V moři egyptského popu a bez podpory nemají šanci. Staří lidé vymírají a mládež o nich už nic neví. Chci to změnit,“ řekl mi v Rudolstadtu Ibrahim. Znovu jsme se potkali na podzimním veletrhu world music WOMEX v dánské Kodani, kde převzal cenu Roskilde Festival Charity Society udělovanou projektům podporujícím vzdělávání mladé generace v tradičních hudebních formách.

Zakariu Ibrahima (1952) odmalička přitahovala hudba vibrující jeho rodným městem Port Said založeným v roce 1859 během stavby Suezského průplavu. Psal o ní knihy, natáčel filmy, ale nakonec se rozhodl vrátit jí její původní význam. Tím, že přemluví staré hudebníky k návratu na scénu. V roce 1989 objevil veterány ze skupiny El Tanboura , se kterými během nedávné egyptské revoluce hrával na náměstí Tahrír hudbu nazvanou podle lyry simsimiyya.

Jak už to tak bývá, zvukomalebný nástroj provází řada lidových legend: po staletí lyra uklidňovala vody Rudého moře, záhadné sirény s ní sváděly milence a tvar prý vychází z krunýře nešťastné želvy plavající po Nilu do vnitrozemí až tak daleko, že nakonec skončila na talíři hladového muzikanta.

V polovině 19. století se lyra objevila v Port Said a přivlastnily si ji mužské kavárenské skupiny suhbagiyya, které předtím zpívaly extatické súfijské chvalozpěvy damma za doprovodu bubnů. Když v roce 1956 propukla suezská krize, hudba simsimiyya se částečně proměnila v protestní protiválečné písně – nedávná přítomnost El Tanboura mezi statisícovým revolučním davem má tedy svou logiku.

Ibrahim vede i další skupiny rozdílných stylů a nejrůznějších regionů: Bedouin Jerrycan Band , NobaNoor , El Wazery nebo El Baramla .

ÚSCHOVNA DUŠÍ

Pradávný původ svatební hudby rango a obřadu zar lze podle Ibrahima jen stěží dohledat, míří do Súdánu, Etiopie a snad i Zanzibaru. Zato dobu, kdy se začaly proměňovat do nynější podoby, určit dokážeme: když v roce 1820 obsadil vládce Egypta Muhammad Alí sever Súdánu, nařídil zemi odvádět clo ve formě otroků a vojáků sloužících v egyptské armádě. O čtyřicet let později, se zvýšenou poptávkou po bavlně, přišla další vlna nevolníků ze Súdánu.

Paralela s africkými otroky ve Spojených státech je na místě: i ti súdánští si s sebou vzali svou hudbu a nástroje, nevzdali se zvyků, ceremoniálů, rituálů a božstev. Súfijský mysticismus a núbijské lyrické písně zakořenily v milionové súdánské diaspoře: obřad zar pomáhal ženám v krutých podmínkách léčit frustrace, rango roztančilo svatby a slavnosti nevázanými černošskými rytmy.

Rango - trans súdánských otroků, foto Yvetta Stránská Rango - trans súdánských otrokůfoto: Yvetta Stránská
Nástroj rango můžeme přirovnat k západoafrickému balafonu, má však jiné ladění, hraje se na něj čtyřmi paličkami a už od pohledu se od sebe liší: ozvučnice balafonu tvoří kulaté vysušené tykve, u rango mají falický zakroucený tvar. Odkud pocházejí ty zvláštní tykve, zeptal jsem se pana Ibrahima. „Z jedné rostliny, co ale neroste v Egyptě, pouze v Súdánu. Pokoušel jsem se ji najít, ale zatím jsem neuspěl. A nahradit ji nelze.“

Takže další potíž spočívá v tom, že rango dnes už nikdo nedokáže vyrobit tak, aby se docílilo potřebného rituálního zvuku. Naději oživil anglický odborník na africké xylofony a jejich stavitel Jamie Linwood : předal Ibrahimovi dvě dokonalé kopie rango, znějící údajně dost hodnověrně. Nastaly ale jiné problémy: rango postrádaly jakékoliv duše. „Představují most mezi reálným a záhrobním světem a dávají mně velkou sílu,“ vysvětlil poslední žijící hráč, dvaašedesátiletý Hassan Bergamon El Nagger .

Bez nich je to, pane Ibrahime, opravdu problém?

„Přesně tak. My tomu věříme. Rango je uctívaný rituální nástroj, pečlivě chráněný a když se na něj nehraje, musí být neustále přikrytý.“ Potvrzeno: když během koncertu Bergamon sňal zelenou přikrývku, úcta, jakou mu hudebníci prokazovali, se nedala přehlédnout.

A co Bergamon, opravdu zůstal posledním hráčem?

„Posledním a jediným. Když v 1967 odešel z Ismaila do Caira, někteří staří hráči ještě žili, on však pak hrál víc na lyru tamburu, protože to vynášelo víc. Poslední mistr zemřel v roce 1975, jmenoval se Abas Mastora. Pak už nikdo na rango nehrál, ani Bergamon. Mně trvalo dva roky, než jsem objevil poslední dva staré kusy. Pak jsem teprve přemluvil Bergamona k návratu.“

No ale pro vás jako manažera to je docela risk, mít jediného hráče na dva nástroje.

„Jistě, máte pravdu. Snažím se, aby se to naučil jeden člen skupiny.“

A jde mu to?

„V tom asi nebude problém, ale nezná tradiční repertoár. Vyjma Bergamona ho neumí skoro nikdo a nový neexistuje. Dnes to nikoho moc nezajímá. Bergamon by to rád někoho naučil, ale není koho. Snažíme se zachovat tradici, pokoušíme se učit hrát na rango mladé muzikanty, ale ti v tom moc velkou budoucnost nevidí. Koncertujeme, pracujeme na publicitě o nástroji a doufáme, že všem naše úspěchy dodají odvahu ke hraní.“

Rango - trans súdánských otroků Rango - trans súdánských otroků
VOODOO S WHISKY

První novodobá zmínka o rango padla v dokumentárním filmu egyptské televize El Rango – Tarh El Nil o hudbě na březích Nilu natočeném začátkem 90. let. Starý hráč na lyru v něm vzpomínal na Hassana Bergamona, což tvůrce, včetně scenáristy Ibrahima překvapilo: všichni měli zato, že tradice nadobro zmizela a mistři už nejsou naživu. Vyhledal Bergamona a když po velkém úsilí dokázal sehnat dva sto devadesát let staré nástroje, domluvili se na sestavení skupiny.

Bergamon se narodil v egyptském městě Ismailia, ale jeho předci pocházejí ze súdánského národa Dinka, proslulého pěstováním dobytka. Protože matka patřila do dlouhé linie prominentních zpěvaček zar , od obřadu se odmalička neodtrhl. Dokonce prý pamatuje, když se namísto dnešních sladkostí a pálení kadidla obětovala duchům zvířata, včetně krav, a ženy se máčely v jejich krvi. Hudba ho fascinovala, na rango ale mohli hrát pouze dospělí muži, takže se na něj učil potají a do strýcova pokoje lezl po provazovém žebříku. Ten nakonec v obavě, že synovec opustí školu a stane se z něho hudebník, drahocenný rodinný nástroj zničil.

„Dal bych tehdy přednost tomu, aby mě zabil,“ vzpomínal Bergamon na 60. léta, kdy v Káhiře už aktivně působilo jen několik mistrů. Tlak na kult zar přestával být únosný a tím víc se dotýkal hráčů na rango, kteří v obavách, aby se uživili na svatbách, se nástrojů zbavovali a přecházeli na lyry.

Proč léčebný obřad zar tolik vadí islámským fundamentalistům? Plyne to už z podstaty islámské víry, kdy všechno leží na bedrech Nejvyššího, tedy i léčba nemocí. A pokud ho někdo zastoupí, všechno je špatně. Dokonce hodně špatně, jak víme z historie.

Vážená zpěvačka a ceremoniářka zar Sheikha Zeinab , která v Rudolstadtu vystoupila s Bergamonem, uvádí další důvody: „Zar dnes vadí náboženským televizním kanálům, cítí, že jim ženy, které obřady provozují, berou práci, a tak o nich prohlašují, že jsou čarodějnice spolčené s ďáblem. Ženy s problémy se na ně obracejí, utratí přitom spousty peněz a času, ale nakonec se vrátí k zar, přestože jeho účinkům předtím nevěřily.“

Zar údajně pomáhá ženám trpícími psychickými problémy, depresemi neplodností, vztahy s muži, manželskou krizí, pohlavním zneužíváním nebo neléčenými zlomeninami. Léčivý obřad usmiřující zlé duchy, mající všechna ta trápení na svědomí, se v principu neliší od pizzica z italského Salenta nebo lile marockých Gnawů: postižené ženy tančí na rytmicky se stupňující, stále víc hypnotičtější hudbu až do chvíle, kdy přestanou ovládat tělo, upadnou do transu a v naprostém fyzickém vyčerpání padnou k zemi. A zlí duchové jsou pryč.

Rango - trans súdánských otroků, foto archiv Rango - trans súdánských otrokůfoto: archiv
Zar má všechny znaky synkretického náboženství, jako candomblé z Brazílie nebo kubánská sangria, a proto se mu někdy říká súdánské voodoo. Kult si uchoval africkou animistickou spiritualitu, ale zároveň přijal i prvky z islámu, jeho mystických odnoží, a křesťanské a židovské vlivy. „Islámští duchové vyžadují bonbony, arašídy, mletou kávu a čokoládu, zatímco křesťanští jablka, whisky a pivo. Pro každého jsou určené jiné písně. Yawra Bey je král muslimských duchů, Lady Racosha dětských a Red Djinn vládne všem křesťanským duchům v Súdánu,“ říká zpěvačka Sheikha Zeinab. Pokud jde o zvířecí oběti, spokojí se i s rozbitým vajíčkem, což zpěvačka se skupinou převedla v Rudolstadtu ve chvíli, kdy koncert přešel do fáze zar.

Na jedné straně rango a šestistrunná, barevnými provázky a stuhami bohatě zdobená lyra tanbura z faraonských časů, s níž prý staří Egypťané vyprovázeli mrtvé do záhrobí, na druhé zpěváci a perkusisté schopní se dostat do neuvěřitelných extatických rytmů. Živě si představit, jak uchvátí a zacloumou tělem ženy během obřadu, není moc těžké, když na podium vlétne tanečnice opásaná mangor (chřastící perkuse z malých kozích kopyt) a kluk v nádherném ceremoniálním kostýmu s pavími péry a pustí se do divokého pružného tance s výskoky. Za moment, už převlečený do „civilu“, pochodoval jako salutující voják a zpíval.

„Po okupaci Egyptem mnoho Súdánců skončilo v armádě, jako otroci, daleko od domova, a ty písně svědčí o touze vrátit se domů. A když skákal? Bergamonův národ Dinko je proslulý tancem okolo dobytka, který se snaží zkrotit tím, že skáčí do velké výšky,“ vysvětlil Ibrahim.

A jak vůbec vidí budoucnost rango? „Bude těžké ho v Egyptě dostat z undergroundu. Zatímco zar s perkusemi a lyrami jsou pro společnost přijatelné, přítomnost nástroje rango naráží na předsudky. Lidé ho považují za symbol černé magie.“

Potvrzuje to i vzpomínka anglického producenta Michaela Whitewooda zastupujícího skupinu v Evropě: když v Káhiře vešli do studia a technici uviděli, že s sebou nesou rango, zděsili se a okamžitě se od Whitewooda nechali ubezpečit, že když budou mít sebemenší potíže se zlými duchy, musí jim zaplatit očistný obřad.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.