pátek, 1. únor 2008

Průvodce po pražských jazzklubech

Napsal(a) 

Průvodce po pražských jazzklubech Průvodce po pražských jazzklubech

Pražské jazzkluby, spolu s edicemi CD, jsou hlavní cestou, jak dnešní jazzovou scénu včetně už známé a nastupující generace souborů a sólistů představit domácímu a zčásti i mezinárodnímu obecenstvu. Bohužel, produkce našich jazzových desek do jisté míry stagnuje: podle Michala Hejny z našeho nedávno ještě nejplodnějšího centra 2HP se jazzové album dnes stále častěji prodává spíše jako suvenýr při návštěvě jazzklubu než jako obchodní artikl v běžné distribuční síti. Na druhou stranu podle Martina Šulce, jednoho z tandemu vedoucího klub U Malého Glena, je tu stálá skupina těch, kteří chtějí zažít hudbu na vlastní kůži a v okamžiku jejího vzniku. "Kde jinde než v jazzovém klubu ji můžete vidět tak zblízka?" ptá se Šulc.

"Dá se to možná přirovnat k návštěvě malířského ateliéru, kde voní barvy a vidíte rozmalované obrazy. Před několika lety jsem měl posluchače asi 40 centimetrů od hi-hatky a všiml jsem si jeho pohledu. Takhle zblízka jsem u hudby ještě nebyl, řekl mi. A to je vlastně naše motto: "You have never been so close to music.0"

Jazz se v Praze hraje pravidelně každý den na osmi místech. Pod pojem jazz přitom dnes spadají alespoň zčásti také soubory přesahující do příbuzných oblastí: fúze, blues, latiny. To odpovídá i zaměření mladší generace dnešních jazzmanů. Na druhé straně spektra sem ovšem patří i tradiční jazz, který má ve své generační vrstvě ještě stálé obecenstvo. Vstupné do klubu je zpravidla 200 Kč. Řadě návštěvníků připadá vysoké, ale celkem drží krok s cenou lístků do kina nebo do divadla. Honoráře hudebníků se pohybují kolem 1000 Kč na každého člena kapely a jsou pochopitelně tím hlavním, nač si účinkující stěžují. Přepočítávají si je na příjem ze vstupného, takže každého muzikanta zaplatí vlastně už 5 návštěvníků. Provozovatelé klubů namítají, že taková kalkulace je ale scestná: nebere v úvahu hlavní položky, to jest nájem a náklady režie. Většina klubů poskytuje účinkujícím poukazy na občerstvení za režijní ceny - při čtyřhodinovém nočním angažmá je to zcela logické.

Pro zahraniční návštěvníky je naše úroveň vstupného přijatelná, odpovídá jejich domácím ekonomickým podmínkám. Proto také zahraniční hosté představují až 70 procent návštěvníků (i když podmínky jednotlivých klubů se liší). To má svůj vliv i na skladbu repertoáru. Ten pro zahraniční návštěvníky není obvykle rozhodující - zdejší soubory zpravidla neznají a jdou prostě "do jazzklubu". Jsou na to zvyklí ze svých domovů a návštěva podobného zařízení za nedávnou železnou oponou pro ně může mít stále ještě trochu pikantní přídech. Preference těch zbývajících 30 procent domácích posluchačů nemohou do takové míry ovlivnit dramaturgii pražského klubového provozu. Jak tvrdí hudebníci, důležitější než kvalita může někdy být okolnost, kolik piva se ten který večer vypije. Takové zjednodušení však neplatí všude stejně.

Pražské kluby nemají stálé domácí soubory v zaměstnaneckém poměru, jak tomu bylo dříve někde i v zahraničí. Každý měsíc nabízejí většinou jedno nebo dvě vystoupení skupinám, které se tu opakují pravidelně; zbytek doplňují pokaždé jinak občasnými hosty. Kluby přitom ovšem nevynikají přílišnou vlastní iniciativou, jako základna jim většinou postačí výběr z nabídek, které dostávají. Do klubů dojde měsíčně většinou kolem 70 žádostí o vystoupení. Je tedy jasné, že na všechny se nedostane. O kritériích výběru hovoří dále představitelé jednotlivých klubů.

Skanzen pro cizince?

Největší kapacitu má nejstarší z pražských jazzklubů, Reduta - až 120 míst k sezení. Návštěvnost kolísá, někdy přijde kolem 80, někdy také jen 40 hostů. Klub nabízí v Praze zřejmě nejširší rozptyl od moderního mainstreamu přes latinu až k tradici. Podle vyjádření dramaturga Tomáše Spurného (mimochodem dalšího člena historického rodu Spurných, který vedl už od dvacátých let pražskou Lucernu) je to nezbytné, jen s nabídkou moderního jazzu by se prý klub neuživil. Specialitou je, že výjimečně tu najdou místo i big bandy. Při dobré vůli se stěsní na nepříliš prostorné pódium; jejich členové se přitom musí smířit s nižším honorářem. Uvítají však vzácnou příležitost zahrát si spolu před obecenstvem, a do klubu přivedou i své příbuzné, přátele nebo fanoušky. V Redutě je možné taky nahrávat, dokonce i big bandy, a vznikla tu už pěkná řádka našich jazzových snímků. Honoráře jsou mírně odstupňovány podle toho, jak si pořadatelé tu kterou kapelu cení. Návštěvníci přicházejí většinou kolem půl desáté a kolem půl dvanácté začínají odcházet, aby stihli poslední metro.

Průvodce po pražských jazzklubech Průvodce po pražských jazzklubech

Agharta Jazz Centrum v Železné má kapacitu 70 - 90 míst. Návštěvnost, podle slov Michala Hejny, který nevidí důvod zveřejňovat přesnější údaje, je v denním průměru "uspokojivá". Nabízí se tu především standardní moderní jazz, fúze s jazzrockovými prvky se objevuje jen minimálně, blues a tradiční jazz vůbec ne. Atraktivní zahraniční soubory může Agharta nabízet v rámci samostatných koncertních programů, které umísťuje například do Lucerna Music Baru. I tohle nepochybně hraje svou roli v celkové ekonomické kalkulaci tohoto centra.

Podobně je tomu i v Jazz Lounge U Staré paní. Je tu kolem 70 sedadel, k tomu lze připočíst tak 30 míst u baru. "Jednou jsme tady měli taky 150 hostů, ale to už se tu nedá chodit ani dýchat," vzpomíná Jakub Dostál. Návštěvnost závisí na období roku i dni v týdnu, ale průměr může být tak 30 - 40 lidí. I tady je možnost nahrávání živých snímků. Navíc může klub souborům propůjčit své prostory ke zkouškám na nové CD, které pak vznikne i někde jinde.

Spolehlivá atmosféra jazzového základu zůstává zachována i v Music Clubu U Malého Glena v Karmelitské. Tam dává komorní prostor i lepší prostředí k mírnému experimentování. Vlastní klub má pouze 30 sedadel a 15 míst u baru.

V Akord Jazz & Blues Clubu v Celnici (kapacita 60 míst, návštěvnost cca 60 procent, poměr mezi zahraničními a domácími hosty cca 50:50) už blues a rocková fúze tvoří podstatnou část repertoáru. V Ungelt Jazz & Blues Clubu v Týnské převládá blues a pro jazzmany je to už jen zcela ojedinělá parketa.

Dosti odlišnou kategorii tvoří tradiční jazz. Občas je sice zastoupen i v Redutě, své stabilní sídlo však má v Metropolitan Jazz Clubu v Jungmanově. Počet tradicionalistických souborů je dnes v Praze menší a také generačně starší než zástupců mainstreamu nebo moderny. Proto se tu také skupiny častěji opakují, ale mají zřejmě své stálé obecenstvo.

O celoroční provoz usiluje od loňska i Jazz Boat s každodenními dvouapůlhodinovými výlety na lodi. Tady ovšem ke vstupnému přistupuje ještě poplatek za projížďku lodí, ale za takový pražský zážitek je cena 590 Kč pro zahraniční turisty stále ještě přijatelná. Každý večer se jich tu sejde kolem šedesáti, ale pár českých posluchačů mezi nimi prý pravidelně je. V rámci "poslouchatelného" jazzu, v němž převládají zpěvačky, tu je dost místa i pro instrumentální skupiny jazzového mainstreamu.

Trocha statistiky

Podle ohlášených programů zaznělo v těchto podnicích například v červenci 2007 celkem 248 jazzových koncertů. Vystoupilo na nich 109 různých souborů, z toho 48 skupin, které se podle charakteristik, uvedených v programovém přehledu, hlásí k mainstreamovému nebo modernímu jazzu. Jazzrock a fusion zastupovalo v tomto "jazzovém" prostředí 23 skupin, blues 12 souborů. Ty ovšem měly vlastní uplatnění i ve specializovaných rockových nebo bluesových klubech. Kubánské a jiné latinsko-americké proudy byly v jazzklubech zastoupeny 12 skupinami, tradiční a swingový jazz celkem 14 soubory. Jedenáct kapel mělo mezi svými členy zahraniční hudebníky. Tato čísla nelze brát absolutně - charakteristiky uváděné v programech heslovitě mohou být jen přibližné. Zpěv měl vysoké zastoupení ve všech druzích: v mainstreamovém i moderním jazzu, v blues, v latině i v tradici. Zpěvačky v čele vlastních souborů dosáhly zpravidla vyššího počtu vystoupení než soubory ryze instrumentální, některé z nich měly až 5 klubových koncertů do měsíce. Propojení jazzu s vokálním projevem, příznačné pro éru jeho bližších kontaktů se soudobou pop music, neustále pokračuje. Tím spíše, že i v širší kategorii popu se dnes objevuje úspěšný návrat k jazzovému cítění. Tento přehled nezahrnuje příležitostná vystoupení jazzových sólistů nebo souborů v menších klubech se smíšeným programem nebo občasná jednorázová angažmá v hotelích a restauracích. Jejich počet by celkové číslo pražských jazzových vystoupení zvýšil možná o dalších 20 - 25 procent.

Průvodce po pražských jazzklubech Průvodce po pražských jazzklubech

"Přesvědčit, přitáhnout, bavit"

Domácí hosté, kteří chodí do jazzklubů celkem pravidelně, si vybírají podle jmen, která znají. Některá z nich pro ně představují spolehlivé stálice; na Jiřího Stivína se do Agharty chodí pořád a stálý okruh posluchačů má třeba i Luboš Andršt.

Dramaturgie tam dělí termíny mezi takové stálice (jistou přednost přitom pochopitelně mají skupiny, které pro Artu také nahrávají), ale těší ji, když se jí podaří prosadit i několik tipů z těch původně neznámých, které dnes mají také už své stálé obecenstvo. Aghartu vedou aktivní jazzoví muzikanti (Jan Hála a Michal Hejna), takže by se dalo očekávat, že se ve výběru projeví i jejich muzikantský vkus.

Michal Hejna to však poněkud koriguje. "Při dnešních problémech dramaturgie a provozování jazzklubu může být osobní muzikantský vkus třeba i na obtíž. Klub se musí uživit a nemůže si dovolit kapely, při nichž posluchači nevydrží hodně dlouho - nejlíp až do konce. Jsou u nás skvělí muzikanti, kteří si bohužel vybrali trochu míň komunikativní styl. Hrají báječně, ale hosti už po druhém setu odcházejí. Žádný klub na světě nemůže muzikanty hodnotit jen podle jejich vynikajících chorusů: vždycky jde taky o to lidi přitáhnout a pobavit. Je to někdy trochu složité, když člověk odmítá i staré kamarády a lidi, kterých si jako muzikant váží. Ale v programu musí převládat kapely, od nichž hosti odcházejí v dobré náladě a s úmyslem se zase vrátit. I pro jazzmany platí to, že musí svou muzikou lidi přesvědčit, přitáhnout, a v konečném výsledku tedy vlastně bavit - a to právě jazzem. Příležitostí k vystupování je dnes v Praze daleko víc než před dvěma nebo třemi desítkami let. A muzikanti, kteří chtějí hrát jazz, si prostě musí vybírat z nabídky, která určuje jejich možnosti. Když chce někdo být bohatý, měl se dát na advokáta. Jazzem se nikdy nikde (až na těch pár špiček) nedaly vydělat velké peníze."

Honoráře jsou podle Hejny předmětem smlouvy a její údaje se nikde ve světě nezveřejňují. O nich musí rozhodovat vedení klubu se znalostí vlastních ekonomických limitů. A nepřispívá dobrým vztahům mezi muzikanty, vědí-li naprosto přesně, kolik ten který soubor dostává, a jestli jeho vedoucí má honorář o něco větší než řadoví členové. To je věc kalkulace vedení klubu a vyžaduje docela jiné informace, než kterými disponují hudebníci.

Mezi hudbou a businessem

Jak říká Jakub Dostál, U Staré paní jsou mezi domácími hosty zhruba dvě různé skupiny. "Jednu přitahují stará známá jména - Koubková, Viklický, Svoboda a tak dále, druhou zase něco nového - Vertigo, Pivec. Jistou roli hrají i získané ceny: pokud někdo dostane Anděla nebo třeba vydá novou desku, návštěvnost na něho vzroste. Ale to trvá tak pár měsíců a pokud se mezitím nestane nic nového - třeba zase nějaké nové CD - vrátí se to do normálu. Ve výběru si držíme stálý okruh kapel, které známe. Některý měsíc hraje víckrát jedna, příští zase jiná. Ale základní okruh zůstává stejný. Pochopitelně, že se snažíme zasadit do něho i kapely dosud natolik neznámé. Vyzkoušíme to, někdy to vyjde, někdy ne. Často jde ovšem jen o novou kombinaci muzikantů, kteří u nás už stejně vystupovali v jiných formacích. To, co hrajeme, je hudba našich srdcí: moderní jazz, který rádi posloucháme. Máme kamarádské vztahy skoro se všemi muzikanty. Některé z nich poslouchám třeba radši než jiné, ale nemyslím si, že by to na naše rozhodování o programu mělo nějaký vliv."

Průvodce po pražských jazzklubech Průvodce po pražských jazzklubech

Podle Dostála jsou U Staré paní honoráře na úrovni obvyklé v pražských klubech. "A když se náhodou někdy stane, že je mimořádně dobrý večer, můžeme muzikantům bez ohledu na stanovený honorář vyplatit i nějakou stovku navíc. Nedá se říct, že bychom měli vysloveně to, čemu se říká štamgasti. Jsou tu výrazné postavy, které se často vracejí a které si pamatujeme, ale všechno to závisí spíš na programu nebo typu muziky. Ekonomická úroveň se celkem dá utáhnout i s nějakým drobným profitem. Vedení děláme v podstatě ve dvou lidech, a když si všechno propočítáme, na nějaký průměrný příjem by nám jen tohle asi nestačilo. V poslední době začaly návštěvy trochu klesat, a my jsme zjistili, že jsme prakticky na hraně."

Klubu U Staré paní může v jeho kalkulaci překvapivě dopomoci ještě další projekt: lodní výlety s jazzem, Jazz Boat. Až dosud se konaly jen v letní sezóně, nyní poprvé by je Jakub Dostál se svým partnerem chtěli rozšířit na celý rok s výjimkou období, kdy Vltava nebude pro lodě splavná. Loď mají pronajatou na celou sezonu, každý den od půl deváté do jedenácti večer. Tady už ovšem převažují zahraniční hosté, pro něž plavba po Vltavě patří k pražským zážitkům. Program musí být vstřícnější; z lodi se nedá vystoupit a hosté na ní musí vydržet dvě a půl hodiny, aniž by se nudili. Přitom však charakter zůstává vysloveně jazzový. Důležité je, aby v něm figuroval nějaký protagonista, nejčastěji zpěvačka, ale třeba i výrazný vedoucí kapely, který dovede komunikovat s posluchači. Jakub Dostál tráví své večery s hudbou, kterou rád poslouchá. Občas začíná na lodi a pak přejde do klubu, někdy ovšem zavítá i k Malému Glenovi, kousek od svého bydliště. A tak si ověřuje, že každý soubor může znít odlišně podle toho, v jakém prostředí se právě představuje. I tohle patří k jazzu a je dobré, že Praha dnes takovou volbu nabízí.

U Malého Glena je vysloveně komorní prostředí pro cca 30 hostů, dalších 15 se vejde k baru. Ani při tak malé kapacitě však není vždycky plno. Má to ovšem jistou výhodu. "Kdyby vám takových 15 lidí přišlo do většího sálku, bude to působit trapně. U nás to pořád vypadá, že je vlastně napůl plno. Já jsem původně zkoušel dělat klub DeLuxe na Václavském náměstí. Tam jsem chtěl dát jazzu i trochu sofistikovanější prostor - ale nakonec se ukázalo, že právě takový prostor lidi spíš odrazuje." To říká Martin Šulc, známý jazzový bubeník, který klub vede s Glenem Spickerem, dnes v Praze sídlícím Američanem a rovněž bubeníkem. Se Šulcem se seznámil tak, že ho uslyšel hrát a přišel ho požádat o soukromé vyučování. Klub potom založil roku 1995.

Klub se snaží o soustavnou prezentaci. Své programy rozesílá cca na 80 - 100 míst včetně vybraných hotelů a pochopitelně i do pražských programových periodik. Podle soustavného, zhruba půlročního průzkumu, tvoří čeští návštěvníci cca 50 - 60 procent osazenstva, tedy o něco víc než jinde. Zbytek jsou převážně Američané. "Zdá se nám, že do klubu chodí ti, kdo vědí, co chtějí slyšet - a to platí i pro zahraniční návštěvníky. Jazzoví fanoušci si to mezi sebou řeknou a je tu také jistá publicita v tisku. Psali o nás v Time Out, což je důležitý zdroj informací, který pro zahraniční návštěvníky vychází ve většině evropských měst. Zmínili se o nás v New York Times, Chicago Tribune, Miami Herald, a v řadě dalších amerických novin. Většinou prostě jen proto, že jejich přispěvatel, sám jazzový fanoušek, u nás v Praze byl a slyšel něco, co ho zaujalo. Asi se nám zhodnotilo, že se do klubu pokoušíme dávat to nejlepší - bez ohledu na generační změny vkusu. Přitom otvíráme dveře i té mladší jazzové generaci, která do některých jiných klubů v podstatě nepronikne."

"Gastro-jazz"

Každý klub má ovšem své nezbytné požadavky - lidé tam musí přijít, musí se jim líbit nabízená muzika, občerstvení i obsluha, musí se tam prostě cítit dobře. "Většina muzikantů si dnes také uvědomuje, že k tomu musí něčím přispět. Už základní požadavek slušnosti je představit se, pozdravit obecenstvo a i během vystoupení s ním udržovat jakousi komunikaci. To neznamená podbízet se - jen uvědomit si, že hudebníci nejsou v klubu jen sami pro sebe," míní Šulc. Malý Glen je dnes jediný z pražských klubů, který otvírá své dveře i pravidelným jam sessions. "Děláme je každou neděli. Přijdou na ně i neznámí amatéři z regionů a je pro ně zážitek zajamovat si s někým ze svých idolů. A přivedou pochopitelně i své přátele a známé. Myslím, že atmosféra je velice dobrá a vstřícná, a snad to náš klub i trochu profiluje. Dostáváme k tomu emaily z celého světa - jak od těch, kdo si přitom zahráli, tak i od těch, kdo je náhodou zrovna slyšeli."

Provozovatel Malého Glena si prošel i pár klubů v zahraničí, které žijí převážně z dotací. "Ale pro mě je důležitá atmosféra klubu, do kterého lidi chodí, protože ta muzika jim něco dává. Není jich třeba tak moc - ale tak to asi bylo vždycky, a to i v Americe. Ten správný jazzklub musí být malý a vyrovnávat se tak s problémem mezi kvalitou a poptávkou."

Malému Glenovi pomáhá i malostranská hospoda umístěná o poschodí výš. Pokud zdejší hosté mají pocit, že dole v klubu se děje něco mimořádného, můžou si kdykoliv odskočit na ochutnávku. "Dole v klubu prodáváme drinky i jídlo. A přiznám se, že mně to občasné cinknutí příboru při koncertu ani příliš nevadí: je to spíš připomínka, jak jazz skutečně žije nebo přežívá. Kdysi jsem slyšel, že provozovat jazzklub je vlastně něco jako gastrobusiness - něco pro specializované zájemce, kteří si na něčem chtějí pochutnat. Ne že bych s tím tak úplně souhlasil, ale něco společného tu je," říká Šulc.

Ano: jazz je v jistém smyslu něco jako lahůdka na dnešní hudební scéně. Zájemců o lahůdky není zase tak mnoho, a musí na ně taky mít. Což ovšem zdaleka neznamená, že by výrobci a dodavatelé těchto lahůdek patřili k těm finančně privilegovanějším vrstvám společnosti. Počet formací, které dnes u nás hrají jazz a s různými výpomocemi si tím nějak vydělávají na živobytí, je podstatně vyšší, než tomu bylo před sametovou revolucí. Tvůrčí přetlak mezi značnou částí hudebníků, kteří se chtějí nějak vyjádřit, tady trvá. O tom svědčí čísla z naší statistiky i zájem mladých muzikantů o specializované jazzové školství. To je sympatické a vzbuzuje to naděje, že jistou část naší populace bude touha po svobodném projevu provázet i nadále. Podle údajů z jazzklubů a škol takový zájem spíš roste. Současně však klesá počet těch, kdo jazz konzumují a jsou ochotni zaplatit za něj novou tržní

cenu, kterou na této výši udržují zákazníci z finančně lépe situovaných oblastí. Ten-to problém má ve sféře kultury a umění podstatně širší platnost než jen v oblasti jazzu.

Zkušenosti z nově otevřených cest našich jazzmanů na zahraniční specializované školy i do konkurence na mezinárodním trhu nám snad časem pomohou dopracovat se k realističtějšímu a vyváženějšímu pohledu, o jakém zatím jen rozpačitě diskutujeme. Stěží to ovšem bude možné bez postupného vyzrávání společenské atmosféry k přístupu, který by nebyl tak poznamenán nenormálními podmínkami čtyřiceti let totality a potom náhlým kotrmelcem k podobně přemrštěné honbě za výdělkem a odsunutí "zbytných statků" na značně vedlejší kolej. Situace pražských jazzklubů i našeho jazzu souvisí opravdu i s tímhle, a možná víc, než si jazzoví muzikanti i jejich posluchači uvědomují.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.