neděle, 29. leden 2012

Progresivní Kneebody poprvé v česku

Napsal(a) 

Pražský klub Jazz Dock nám 26. října nabídne velmi výživnou porci progresivního kvinteta Kneebody. To si od svého zformování někdejšími aktivními studenty na Eastman School of Music v Rochesteru v roce 2001 stihlo vybudovat osobitý energický styl, vydat čtyři alba a spolupracovat s mnoha pozoruhodnými umělci. Kolaborace s vokalistou Theem Bleckmannem jim vynesla i nominaci na Grammy.

Kneebody ale zaznamenali výrazný úspěch již se svou první eponymní nahrávkou, kterou v roce 2005 publikoval známý trumpetista Dave Douglas na svém vlastním labelu Greenleaf Music. Spojení kapely stále částečně spjaté s jazzovou scénou v Los Angeles a věhlasným Newyorčanem vzniklo jednoduše skrze klávesistu Kneebody, Adama Benjamina , jenž se svým osobitým stylem hry na Rhodes piano významně podílel i na soundu Douglasovy elektrické formace Keystone . Benjamin společně se svými spoluhráči, saxofonistou Benem Wendellem , trumpetistou Shanem Endsleyem , baskytaristou Kavehem Rastegarem a bubeníkem Natem Woodem už na své první kolekci perfektně reprezentují skutečnost, že současný jazz jako žánr už není definován jen souborem určitých hudebních výrazových prostředků, ale že je zároveň specifickým přístupem schopným zpracovávat mnohem širší spektrum vlivů a inspirací. Pokud se v jedné „jazzové“ formaci sejdou umělci s bohatými zkušenostmi mimo jiné i z rocku, popu, hip-hopu, improvizačních experimentů a třeba z elektronické taneční hudby, nemůže tomu být ani jinak. Nekompromisní a velmi energická groovová rytmika zde s hravostí mixuje všechny zmiňované vlivy do živelného a neustále proměnlivého proudu, jenž z funkové lehkosti podle potřeby a míry zkreslení baskytary a Rhodes piána může sklouznout až postrockovým zvukovým stěnám. Dechy se pak s piánem věnují melodickým tématům a nebo se také svým dílem podílejí na improvizačním procesu.

SPEKTRUM VLIVŮ

Kapele přitom od počátku dodnes sedí především formát kratších a komplexně promyšlených kompozic (ve studiové podobě jen málokdy přesáhnou šest minut), jejichž zákrutami bezchybně proplouvá s požitkem obdobným s adrenalinovými sporty. V této kolektivní virtuozitě, se kterou se všichni hráči stejnou měrou podílejí na realizaci skladeb, spočívá zároveň základ jejich show. Potřeba sólových exhibičních výstupů zde úplně odpadá ze strany hudebníků i posluchačů. Pokud bychom se na to soustředili, najdeme v jednotlivých kusech různě zpracované inspirace mnoha fenomény historie jazzové fúze. Tu se ozve reminiscence na davisovský freefunk, tu melodicko-harmonický postup à la Weather Report nebo třeba Brecker Brothers, připomenou se ale i souvislosti s umělci na současné scéně, Davidem Fiuczinskym, či třeba některými projekty Bobbyho Previta nebo Cuonga Vu.

Navíc je pozoruhodné, že toto vše se v jejich hudbě děje bez toho, aby hráči hledali nějak zvlášť výjimečné či netradiční způsoby hry na své nástroje. Než takto ještě dlouze pokračovat, je lepší si uvědomit, že Kneebody si našli vlastní metody, jak jakékoliv vnější vlivy přetavit do své originální produkce, neslevit přitom ze svých snah o progresi a zůstat při tom v té části spektra současného jazzu, které je sdělné pro širší publikum. I na tuto kapelu sedí známé heslo známého chicagského tria The Bad Plus: „Tradičně, ale progresivně.“ Tento cit projevují i při výběru dalších spolupracovníků. Tak lze například chápat jejich společné koncertování s též losangeleským elektronickým producentem Alfredem Darlingtonem , dobře známým pod pseudonymem Daedelus . Živé vystoupení tohoto projektu skvěle zaznamenala televizní stanice Mezzo.

Samostatnou kapitolou je pak již zmiňovaná spolupráce Kneebody s Theem Bleckmannem v roce 2009. Rozhodnutí interpretovat cyklus méně známých skladeb amerického klasika Charlese Ivese zní jako krok do aristokratičtějších hudebních sfér. Ve skutečnosti ale album Twelve Songs Of Charles Ives (Winter & Winter, 2009) sklidilo úspěch téměř obdobný s tím, jaký svého času zaznamenal pianista Uri Caine se svými mahlerovskými a bachovskými projekty vydanými na téže mnichovské značce. Kneebody se zde nezbavili žádného ze svých atributů, přestože výbušnost svého projevu poněkud zmírnili. Více se tu soustřeďují na zvukovou barevnost a citlivou dynamiku, čímž vytvořili ideální prostředí pro Bleckmannovy hlasové kreace. Vzniklo tak naprosto současně znějící album, u něhož by neznalého posluchače sotva napadlo, že skladby jsou datovány letopočty z počátku minulého století. Pro kapelu Kneebody byl snímek důležitý nejen nominací na cenu Grammy (v kategorii klasický crossover), ale také proto, že se o ní začalo zvyšovat povědomí též v Evropě. Také díky tomu jí vydal Winter & Winter v loňském roce i další a zatím poslední nahrávku You Can Have Your Moment a blížící se podzimní turné bude již jejich třetí letošní návštěvou starého kontinentu.

JAZZOVÉMU SNOBISMU CIZÍ

You Can Have Your Moment na stabilní koncept kapely nahlíží opět o něco jinak. Album je kompozičně nejsevřenější, sofistikované způsoby komunikace, které Kneebody vždy využívali při kolektivní improvizaci, se zde uplatňují o to méně. Množství obsažených hudebních informací zůstává stejně velké jako na předchozích deskách, přestože třeba hudební formy jsou často o něco jednodušší, či možná lépe – přehlednější.

Může to být i spoluprací s labelem Winter & Winter, že nyní věnují Kneebody mnohem větší pozornost také svému zvukovému vybavení, jejich práce s různými efekty je nyní citlivější a barevnější. Vždy měli vysoký standard, ale toto album je po zvukové stránce skutečný skvost. Někomu samozřejmě může chybět ta přímočará syrovost patrnější na starších titulech, je to však v souladu s charakterem nového repertoáru, jehož vyznění je o něco chladnější či introvertnější. To celé ale může být i „jen“ důsledkem estetiky významného německého vydavatelství.

Kdyby se ale snad po poslechu nového alba někdo obával, že kapela ztrácí nadhled či smysl pro humor a nadsázku, snadno mu to vyvrátí návštěva koncertu. V tom přeci tkví základ hudebního života. Na pódiu se totiž kapela čas od času ráda dopouští i takových ztřeštěností, že by koncepčně nezapadala zatím do žádného alba. Snadno se dají dohledat třeba i na serveru youtube. Takovou perličkou je například záznam z loňského koncertu v newyorském divadle 45 Bleecker (nyní již téměř rok uzavřeného), na který si Kneebody přizvali také virtuózního rappera Busdrivera. Živé kapelové provedení jeho singlu Imaginary Places postaveném na smyčkách z až nechutně známé Badinerie Johanna Sebastiana Bacha zde má mnohonásobně větší energii a působivost než původní studiová samplovaná verze. Členům kapely, jež dosáhla stylové osobitosti i řady nezpochybnitelných úspěchů, je zkrátka cizí ten „jazzový snobismus“, kterému občas rádi podléhají i mnohem méně zajímaví umělci, a vždy umí sympaticky naznačit, že se neberou ani při vysoké sofistikovanosti své hudby smrtelně vážně. V tom je jejich cesta rozhodně správná, ať už nadále povede kamkoliv.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.