úterý, 28. květen 2002

Producenti IV: Ahmet Ertegun, Arif Mardin

Napsal(a) 

Producenti IV: Ahmet Ertegun, Arif Mardin Producenti IV: Ahmet Ertegun, Arif Mardin
Stejně jako několik dalších patriarchů hudebního průmyslu i Ahmet M. Ertegun produkoval své nahrávky na všech formátech nosičů, od prvních šelakových desek na 78 otáček až po současné kompaktní disky. Ve svých 78 letech patří mezi velké legendy zábavního průmyslu 20. století.

Narodil se v roce 1923 v Istanbulu v rodině tureckého diplomata. Spokojené dětství prožíval ve Švýcarsku, v Paříži a v Londýně, tak jak jeho otec měnil velvyslanecké posty. Když mu bylo dvanáct, přestěhovala se rodina do Washingtonu. Gramofon coby nevinný dárek k narozeninám předznamenal Ahmetovy další životní osudy: se svým bratrem Nesuhim propadl sběratelské vášni a během krátkého času měli neuvěřitelnou sbírku patnácti tisíc nahrávek, mezi nimiž byly i rarity od Fatse Wallera, Enrico Carusa nebo černošských zpěváků blues. Dle přání otce původem filozofa studoval Ahmet klasickou filozofii a při studiích si přivydělával jako prodavač desek. Ještě v posledním roce studií založil spolu s Herbem Abramsonem dva malé labely Jubilee pro gospel a Quality pro rhythm and blues. V následujícím roce 1947 se oba přestěhovali do New Yorku, kde začali budovat novou společnost Atlantic .

První nahrávka vydaná v listopadu 1947, Rose of the Rio Grande od Harlemaires, byla pořízena na normální "session", tak jako mnoho jiných v té době. Frekvence byla tříhodinová, pod dohledem odborů se nesměly za frekvenci natočit více než čtyři skladby, a plat hudebníků byl 41,25 dolarů, kapelník dostal dvojnásobek. V té době se ještě točilo vše najednou, rovnou do pásku. Ertegun vzpomíná: "Kvalitní zvukař byl tehdy potřeba více než dnes, protože musel mixovat výsledný zvuk hned během natáčení. Velmi často se stalo, že se ve studiu sešli vynikající muzikanti, ale díky nepříliš dobrému zvukaři se musely snímky nahrávat několikrát, protože zvukař například zapomněl přidat saxofon, který začínal sólo." Roku 1953 byl Abramson povolán do armády a prodal svůj podíl v Atlanticu. Na jeho místo o rok později nastoupil Jerry Wexler jako výkonný viceprezident a zároveň partner Ahmeta a jeho mladšího bratra Nesuhiho, zodpovědného za jazzovou produkci. V roce 54 si společnost pořídila jeden z prvních vícestopých magnetofonů a získala do své stáje umělce, který byl pro ni požehnáním - Raye Charlese . Právě na prvních frekvencích s ním použila nový způsob nahrávání a produkce se tak stala postupným procesem. "Využívali jsme všech osm stop a chtěli jsme mít další volné stopy pro případné opravy zpěvu." vzpomíná Ertegun. "Tak jsme si pořídili dva osmistopé magnetofony. Do prvních osmi stop jsme natočili basu, kytaru, bicí a piano. To jsme smíchali do jedné stopy na druhém magnetofonu, do druhé stopy jsme přitočili dechy a smyčce, a zbylo nám šest stop na zpěvy. Se dvěma osmistopáky jsme měli nepřeberné možnosti. " Mezi interprety, které Ahmet produkoval patří například The Bobbetes, LaVerne Baker, Ray Charles, The Drifters, B. B. King, Joe Turner nebo Manhattan Transfer .

Atlantic se profiloval především jako rhythm'n'bluesová značka také díky skladbám, které Ertegun složil (některé pod převráceným pseudonymem Nugetre) pro interprety ze své stáje. Mezi nejslavnější patří například Chains Of Love , kterou natočil Joe Turner , Mess Around pro Raye Charlese nebo Wild Wild Young Man pro Ruth Brown . Ertegun vedl Atlantic až do roku 1967, kdy společnost pohltili Warner Brothers. Nadále však zůstal vůdčí osobou v Atlantic Group, jež stále vydává všechny hudební žánry.

V lednu 1987 uvedl Ahmet sám sebe, coby předseda, do Rockové síně slávy. Ocenění získal za svojí průkopnickou roli v historii současné populární hudby. "Existuje něco, čemu se říká Atlantic Sound, " řekl při té příležitosti. "Myslím, že je to zvuk naší produkce: údernější backbeat (lehké doby), než je slyšet na jiných deskách a swingující groove všech našich nahrávek. Po nás přišel typický zvuk Motownu, který se stal určující pro rhythm and blues a který byl zase modernější než náš zvuk. Ale zvuk, který jsem vytvořil já společně s Herbem Abramsonem, Jerry Wexlerem, mým bratrem Nesuhim, zvukařem Tommy Dowdem a producentem Arifem Mardinem, to byl Atlantic Sound. Nejsem si jist, co to vlastně je, ale změnilo to v hudbě mnoho za ta léta."

Ahmetův bratr Nesuhi Ertegun patřil od svého příchodu do společnosti v roce 1956 k hlavním tvůrcům úspěchu jazzové produkce Atlanticu. Jako producent natáčel s Johnem Coltranem, Charlesem Mingusem, Ornettem Colemanem a s Modern Jazz Quartetem . Podílel se i na produkci rhythm'n'bluesových nahrávek s Rayem Charlesem, The Drifters, Bobby Darinem nebo Robertou Flack. Zemřel v roce 1989 a do Rockové síně slávy byl uveden o dva roky později.

Seznam nahrávek, které vyprodukoval Arif Mardin za bezmála čtyřicet let od svého nástupu do Atlantic Records, by zabral nejméně pět stránek a stále ještě není ukončen. Jen namátkou několich jmen, kterým pomohl: trumpetista Freddie Hubbard, saxofonisté Charles Lloyd a King Curtis, zpěvačky Aretha Franklin, Cher, Dusty Springfield, Barbra Streisand, Laura Nyro a Chaka Khan, zpěváci Phil Collins, Willie Nelson, nebo skupiny Modern Jazz Quartet, Average White Band, Manhattan Transfer či Bee Gees .

Producenti IV: Ahmet Ertegun, Arif Mardin Producenti IV: Ahmet Ertegun, Arif Mardin
Mardin se stejně jako Ahmed Ertegun narodil v roce 1923 v Istanbulu, ovšem v rodině majitele benzínových čerpacích stanic. Studia na londýnské ekonomické škole ho měla připravit na kariéru v otcově firmě. Arifovou láskou nicméně byla od dětství hudba, poslouchal se sestrou americkou muziku a učil se hrát na piano. Více než cvičení ho ale bavilo skládání. A když v roce 1956 přijel do Turecka Dizzy Gilespie s orchestrem, seznámil se Mardim s jedním z jeho trumpetistů - mladým Quincy Jonesem. Později mu poslal nahrávky svých tří skladeb, na základě kterých dostal v roce 1958 od Jonese stipendium ke studiu na Berklee School of Music v Bostonu. O pár let později se na Newportském jazzovém festivalu seznámil s Ahmetem Ertegunem, který mu nabídl zaměstnání v Atlantiku. Mardin tam začal jako Ertegunův asistent, ale také jako manažer studia. Dohlížel na technickou kvalitu nahrávek, a když jeho šéfové zjistili, že umí dobře aranžovat, dali mu příležitost. Poprvé plnil roli supervizora při nahrávání písně Good Loving skupiny The Young Rascals a ta se hned vyšplhala na první místo v hitparádě!

Mardin vzpomíná: "Na počátku 60. let si interpret vybral písničku, a pak šli s aranžérem do malé kanceláře pracovat na aranžmá. Další den se už natáčelo ve studiu. Orchestr - dvě kytary, baskytara, piano, bicí, 10 až 12 smyčců a pár dechů. Zpěvák zpíval v oddělené části studia rovnou s kapelou, žádné playbacky. Takové natáčení mělo svá omezení, a jak se rozvíjela technologie, zdrženlivost se ztrácela. Jednou, když Ray Charles natáčel Believe To My Soul, nelíbilo se mu, jak sboristky zpívají sbory. Zvukař Tom Dowd řekl, že zbývají čtyři volné stopy a Ray nazpíval všechny dívčí party sám." V roce 1969 vydal Mardin své první autorské jazzové album Glass Onion ,na které o pár let později navázal ještě druhým Journey . V sedmdesátých letech se producentsky podílel na úspěchu skotské funkové skupiny Average White Band a největšího úspěchu dosáhl s comebackem skupiny Bee Gees . Po řadě komerčně úspěšných alb v 60. letech začali Bee Gees na přelomu šedesátých a sedmdesátých let ztrácet dech. Jejich přítel Eric Clapton jim doporučil, aby odjeli do Miami načerpat nějaké nové podněty. Když oslovili Mardina, aby jim pomohl, doporučil jim k poslechu některé zajímavé rhythm'n'bluesové zpěváky, například Stevie Wondera. Skupinu pak při natáčení oživil novými zvuky v té době teprve nastupujících syntezátorů a falzetem Barryho Gibba, který se stal pro další tvorbu Bee Gess charakteristickým znakem. Ve spojení těchto nových prvků s pěknými melodiemi bratří Gibbů vznikl hit Jive Talking , který předznamenal celosvětový úspěch sountracku k filmu Saturday Night Fever . V osmdesátých letech pomohl Mardin k sólové kariéře zpěvačce Chace Khan s albem I Feel For You , a skupině Scritti Politti, jejíž album Cupid and Psyche '85 bylo jednou z nejzajímavějších kombinací funku a diska. Během své více než čtyřicetileté kariéry obdržel Mardin více než čtyřicet zlatých a platinových desek, byl patnáctkrát nominován na Grammy, kterou šestkrát získal. Přestože má Mardin požitek z volnosti, kterou mu nová technologie přináší, je si vědom, že má i svá úskalí. "Myslím si, že nyní zvukaři a producenti odkládají svůj konečný úsudek, své přestavy na později. Končí období, kdy výsledný produkt vznikal v dané chvíli přímo ve studiu. Technologie je dynamická a skýtá ohromné možnosti. Když jsem já natáčel, snažil jsem se vždy dosáhnout výsledku přímo ve studiu. Rád využívám možností technologií, ale nechci být jejich otrokem".

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.