Printup a Viklický na Hradě

Zahajovací koncert miniturné Tria Emila Viklického (Uhlíř, Tropp) s americkým trumpetistou Marcusem Printupem se odehrál na Pražském hradě 26. února. Projekt lze nazvat nekalkulovaným dítětem lásky. Vnitřním poutem všech participujících je východiskové zakotvení v jazzových trendech z období 50. a 60. let. Soul jazz, hard bop, modální koncept, raný free jazz – to jsou podněty, které nijak nezestárly a jsou živnou půdou současné scény.

Samotný Printup (1967) patří k okruhu takzvaných mladých lvů, tedy ke generaci, která ctí tradici „čistého jazzu“ a charakteristické pro jeho americkou pozici je ohlas spíše u hudebníků a specializovaného publika (nedosáhl širší popularity například v anketách). Pravidelně nahrává se svými formacemi alba pro label Blue Note.

Úvod koncertu patřil Uhlířové skladbě Father0˜s Blues (z nedávno vydaného pozoruhodného alba tria Cookin0˜ In Bonn), který Printupovi umožnil prezentaci jedné z jeho základních poloh, a to návaznost na silverovský raný soul jazz. Pak následoval průřez milníků Viklického repertoáru. V Láska bože láska byl specialitou nefalšovaný cit pro slovanskou zpěvnost u amerického hosta, který dokonce obecenstvo přiměl ke kolektivnímu zpěvu.

Hudebně zajímavější bylo uvedení titulní skladby z první Viklického samostatné desky V Holomóci městě (1977). Ukázalo se, že jeho někdejší nekonvenční, novátorské spojení modálních postupů moravského folklóru s postcoltraneovskou koncepcí dodnes neztrácí na působivosti. Druhá část melodramu na Havlovy texty The Mystery of Man připomněla okolnosti začátku Viklického spolupráce s Printupem. Při newyorském premiérovém nastudování (Lincoln Center Jazz Orchestra a recitátoři) si jako sólistu vybral Printupa (dal mu přednost před Marsalisem), a právě tu vznikl vzájemný – nyní realizovaný – slib další spolupráce.

Závěr patřil kmenovým číslům jazzového repertoáru; Hancock: Dolpin0˜s Dance , Parker: Now0˜s the Time , Green: Body and Soul . Zejména Body and Soul zněla nově, nekonvenčně; fascinovala Printupova invence, Viklického harmonie, a zejména impozantní společné cítění. Původně ad hoc sestava se postupně měnila na sehranou kompaktní skupinu.

Emil Viklický již v minulosti dokázal, že má cit pro objevování talentů. Připomeňme rok 1979, když po návratu ze studií na Berklee pozval do supraphonských studií tehdy ještě málo známého spolužáka Billa Frisella. Je lehce možné, že i v případě Printupa se dožijeme toho, že série jeho českých koncertů získá v budoucnosti dodatečný rozměr hvězdné atraktivnosti.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější