pátek, 9. září 2005

Překvapivě barevná Ostrava

Napsal(a) 

Troissoeur, foto Yvetta Stránská Troissoeurfoto: Yvetta Stránská

Program 4. ročníku Colours of Ostrava (8. - 10. července) potvrzuje, že tato akce jako jediná v České republice právem patří do European Forum Of Worldwide Music Festival - prestižní mezinárodní organizace sdružující nejvýznamnější světové festivaly zaměřené na world music a původní kultury národů z celého světa. Colours of Ostrava se tak staví po bok festivalům v Rudolstadtu, Roskilde, Angouleme, Wurzburgu či Rotterdamu.

Není rovněž bez zajímavosti, že taková portugalská zpěvačka stylu fado Mariza, jedna z velkých osobností letošního ročníku, nejezdí jen tak někam - i kdyby ji nabízeli bůhvíkolik peněz.

Zpívání s otevřenou duší

Kořeny fado najdeme v Africe a brazilských přístavech, nicméně dnešní podobu na sebe začalo brát až od 18. století v chudinských

Mariza, foto Yvetta Stránská Marizafoto: Yvetta Stránská
lisabonských čtvrtích a krčmách, kam dorazilo s portugalskými námořníky a davem navrátilců z exilu. V překladu značí fado osud a podobně jako americké blues, řecká rembetika či francouzský šanson se ve své emotivnosti a kultivované poetičnosti stalo soundtrackem všedního, často ne zrovna veselého městského života. Ikonou fada zůstává v Portugalsku již nežijící Amalie Rodriguez , s níž jsou všechny její následovnice poměřovány. Za její éry ovšem fado zůstávalo doménou pouze Portugalců, teprve s příchodem world music v 90. letech a koncerty zpěvaček Mísii či Dony Rosy se o fadu ve větší míře dozvěděla i Evropa. Dnes je jeho největší, světově proslulou hvězdou devětadvacetiletá Mariza , prohlášená anketou rádia BBC před dvěma lety nejlepším evropským umělcem.

"Fado není pouze hudba, fado je o pocitech, otevřených duších. Mám spoustu vystoupení mimo Portugalsko a valná část publika vůbec neví, o čem zpívám, lidé ale brzy vycítí, co jim chci říct. Hodně z nich jsem dokonce viděla plakat! Nikdy bych ale neřekla, že fado je smutné, ne, fado je spíš melancholické," říká Mariza. Narodila se v Mosambiku, kde si její portugalský otec našel ženu, od tří let však žije v Lisabonu, ve čtvrti Mouraria, úzce spojené právě s fadem.

Navzdory své úctě k němu se stylem nikdy nenechala omezovat. Doprovod fada tvoří především španělská a portugalská kytara a akustická baskytara, Mariza však do svých nahrávek hojně zařazovala i klavír nebo cello. Fado se vedle poezie neobejde ani bez krásných šatů a teatrálních gest - tehdy Marize skutečně nemusíte rozumět ani slovo, například milostné písně vám na pódiu vlastně přehraje.

Do Ostravy přijede Mariza s rozšířenou sestavou hudebníků, což souvisí s jejím zcela novým albem Transparente, které natočila s významným brazilským skladatelem Jacquesem Morelenbaumem.

Přijede otec funku

Zástupci stále agilního londýnského undergroundu u nás již častokrát vystupovali, to však nemění nic na tom, že Asian Dub Foundation , Fun-Da-Mental nebo Transglobal Underground dokážou na festivalech vždy něčím překvapit. Posledně jmenovaní také nedávno vydali zcela nové, zdařilé album Impossible Broadcasting, dokazující, že jsou stále ve výborné formě. Newyorští The Klezmatics , zodpovědní za novodobý moderní revival klezmeru, i moskevští Farlanders se už v Praze také ukázali, ovšem pouze v klubech. Navíc na leadera Farlanders, výtečného zpěváka a hudebníka Sergeje Starostina se moc těší Čechomor , který by si tu s ním měl zahrát. Makedonská dechovka Kočani Orkestar od dob svého první koncertu na festivalu Respect v roce 1999 sice obměnila sestavu, na energii jí to však neubralo.

Čtyřiašedesátiletému odredovanému americkému funkerovi Georgi Clintonovi , členu rock'n'rolové síně slávy, přezdívají "praotec hip-hopu" a jeho nevídanému koncertnímu show, kdy ho doprovází bezmála čtyřicetičlenné seskupení Parliament/Funkadelic přišlo před časem na chuť i české publikum. I tak se jeho tříhodinové vystoupení nabité energickou muzikou i humorem stane bezpochyby jedním z vrcholů Colours.

Vyslanci ze Sibiře

Huun-Huur-Tu z Tuvy jsou u nás se svým alikvotním zpěvem už jako doma, jejich hudbě se ale nelze ubránit, ani kdybyste ji slyšeli posté.

Ačkoli osmačtyřicetiletá zpěvačka Sainkho Namtchylak pochází ze sibiřské Tuvy a často spolupracuje i s Huun-Huur-Tu, sama tento unikátní vokální projev moc nepoužívá. Ne snad proto, že v Tuvě je alikvotní zpěv (khoomei) ženám víceméně zapovězen nebo že by se chtěla navždy odstřihnout od svých kořenů. Ona prostě propadla improvizované hudbě, extrémním výzkumům možností lidského hlasu. Není od věci ji přirovnat k Diamandě Galas či k Yoko Ono, i když pouze orientačně. Sainkho má totiž v rukávu daleko divočejší, přírodnější a prakticky dosud neslýchané pěvecké projevy, vyvěrající jak z šamanské tuvinské tradice, tak z buddhistické filozofie. V posledních letech však svou vášnivost a experimentální prezentaci utlumila a postupně se vrací na úplný začátek, k hudbě, v níž uprostřed Tuvy vyrůstala. Na posledních albech Time Out (2000) a Who Stole The Sky? (2003) hledá také možnou propojenost mezi šamanstvím a africkou hudbou (hraje tu malijský hráč na koru Lao Kouyate). V její hudbě se mísí tradice, jazz, drum'n'bass, world music, klasika i vstřícné melodie.

Šaman, zpěvák, hudebník, řezbář dřeva i kamene a učitel alikvotního zpěvu Gennady Tchamzyryn alias Gendos je mužským protějškem Sainkho Namtchylak. Společně také připravili několik avantgardních projektů ve skupině Biosynthesis, o níž kdosi napsal, že působí jako setkání Sun Ra s Marcem Bolanem a Jamesem Brownem. Šamanský a buddhistický terén prozkoumává Gendos za pomoci elektroniky, jazzu i tradičních akustických nástrojů. Na pódiu vystoupí rovněž společně se Sainkho Namtchylak.

Cikáni jdou do nebe

Trio Deladap založil před dvěma roky ve Vídni etablovaný pražský hudebník, producent a výtvarník Stani Vana. Naplnil tak svou vizi elektronického uchopení hudby olašských a maďarských Romů, kterou nazval Nu-Gypsy. Ke spolupráci přizval dva rodáky z Budapešti: zpěvačku a textařku Melindu Stoiku s jazzovým klavíristou a aranžérem Tiborem Barkoczym.

Debutové a okamžitě do evropského žebříčku world music katapultované album Cigani Rusa & Angelo Deladap lze vnímat jako reflexi současnosti. Stani Vana sice upřednostňuje samplery, vytvářející ze skladeb plastické zvukové koláže a elektronický rytmický základ, nejčastěji chilloutový, zároveň si je ovšem vědom, že bez přítomnosti sólujících romských houslistů, cimbalistů, kontrabasistů a kytaristů mu hrozí nebezpečí vzniku umělé náhražky.

Neapolští vymítači duchů

Ve dvou malých zemědělských městečkách Portico a Macerata nedaleko Neapole už od 14. století vyhánějí ze stodol a příbytků zlé duchy. To se vezmou dřevěné kádě a sudy, motyky nebo srpy a každý den se do nich pořádně zabuší. Tohle individuální krotitelství duchů se časem proměnilo ve fascinující bubenickou tradici bottari. A to dost fyzicky náročnou. Vedle několikaměsíčního pilného studia nezvyklých rytmů si je potřeba uvědomit, že mlátit spoustu hodin paličkou neřkuli palicí do dřevěných sudů není žádná legrace a o puchýře není nouze. Bottari svým unisono nasazením připomínají vojensky vydrilovanou kapelu. Dřevěné sudy - mazzafune - mají více velikostí a dostaly kouzelné názvy, například Il Passo della Morte (Kroky smrti ).

Padesátiletý flétnista a saxofonista Enzo Avitabile z Neapole do té doby, než se na tři roky usadil v Porticu, aby studoval bottari, natočil několik alb a procestoval svět v doprovodných kapelách Jamese Browna či Tiny Turner. Do bubenického hlomozu zahrnul jazz, blues, jihoitalské pěvecké styly canto a fronte, ale i sbory. Vedle dechů a baskytary pak hlavně tradiční nástroje: dudy ze Sardinie, mandolu, mandoncello a chitarru battente. Avitabile má syrový, silný, přesto vroucně chraptivý hlas. Se saxofonem sice občas přechází do nespoutaných jazzových sól, přesto hlavní důraz klade na zpěv sociálně laděných textů, zdůrazňujících potřebu uvědomění si neodvratného společného soužití. "Zpívám o duchu spolupráce a solidarity, jediného zdroje, který nám může umožnit překonat toto hrozné období, abychom zachovali svět před vymrštěním nadzvukovou rychlostí směrem k destrukci."

Návštěva z Pobřeží slonoviny

Ivory Coast neboli Pobřeží slonoviny leží v západní Africe u Guinejského zálivu. Ačkoliv tu žije přes šedesát etnických skupin a hudební

Dobet Gnahore Dobet Gnahore
různorodost lze zemi závidět, moc se o ní zatím neví. Třeba i proto, že Pobřežím slonoviny zmítá v posledních letech politický chaos a zájem afrikanistů se přesunul jinam.

Zpěvačka, tanečnice a bubenice Dobet Ghanore z národa Bete oblast raději také opustila. S francouzským kytaristou Colinem Laroche de Felinem vytvořila duo Ano Neko, aby dva roky brázdili Evropou. Když se v roce 2001 vrátili do hlavního města Abidjanu, s producentem Marcellinem Yace natočili několik skladeb. Toho ovšem za pár dnů v propuknuvších nepokojích zastřelili, takže sbalili nahrávky a sedli na první letadlo do Francie. Tam je zanedlouho vyhledali nadšenci z belgického labelu Contre-Jour s nabídkou k natočení alba. Dobet Gnahore má mimořádně expresivní hlas, dokáže s ním houknout jako Miriam Makeba v dávných dobách, zachraptět, že byste ji málem nerozeznali od Jihoafričanky Busi Mhlongo, nebo naopak ztišit a jazzově s ním vrnět. Nejvíc ale Dobet přirovnávají k Angelique Kidjo z Beninu. Možná i pro její popovou svádivost, melodické lísání se ke Colinovým jazzovým vyhrávkám do typicky afrického funkového bubnování na calabas a djembe.

Hip-hop z Afriky

"Hip-hop je v Senegalu mezi mládeží nesmírně populární. Podle mého tu existuje něco okolo dvou tisíc hip-hopových skupin, ovšem zároveň pouze jen dvě vhodná studia, v nichž se platí několik tisíc franků za den. To si nikdo z nás nemůže dovolit, a proto jsme vděčni za jakoukoliv možnost dostat se mimo Afriku," říkají členové senegalské hip-hopové skupiny Daara J . A na otázku, co globalizace a prznění hudební tradice, odpovídají: "My se vzájemnému propojování naší hudby s rockem či popem nebráníme, naopak v tom vidíme jeden z prostředků, jak o sobě dát mimo Senegal vědět. Hip-hop hýbe celou mladou Afrikou, ale to ještě neznamená, že bychom úplně zanevřeli na naše akustické nástroje, rytmy a melodie." Což dokládají energií bobtnající koncerty, kdy vedle pobíhajících zpěváků v dresech metají kozelce tři tanečníci a hudbu tvoří DJ s hráčem na koru a balafon, tedy západoafrickými nástroji z nejtradičnějších.

Je toho mnohem víc, co Ostrava letos nabídne - přesahy do jazzu či rocku nevyjímaje. Je vidět, že sever Moravy se stává vskutku multikulturní ikonou.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.