Předem očekávaná nestíhačka

OD DÍRY V ZEMI PO PLECHOVÉ

SKULPTURY

Nápad věnovat se rok co rok jednomu z nástrojů s cílem představit ho v co nejrůznějších historických a konstrukčních variantách tvoří zlatý hřeb každoročního rudolstadtského programu. Pro letošek se Magickým nástrojem stala marimba, po našem xylofon. O jejím původu se můžeme pouze dohadovat: některé prameny uvádějí Čínu, kde prý už 2000 let př. n. l. existoval nástroj s dřevěnými deskami, na který se hrálo paličkami, jiné Afriku – tam nejprve pokládali desky na vyhrabanou díru do země, později pod ně přivazovali coby rezonátory vysušené tykve. Jihoafrický národ Zulů tento nástroj pojmenoval podle své mýtické bohyně Marimby. V Zaire se mu říkalo madimba , v Mali a Senegalu balafon . Do Evropy se pak dostal dvěma cestami: po kupeckých stezkách z Indie a na lodích z Ameriky – tam ho přivezli černí západoafričtí otroci. V 16. století ale nejprve zručný Sebastian Hurtado v jihoamerické Guatemale nahradil tykve hranatými dřevěnými rezonátory a o tři sta let později chicagská firmaJ. C. Deagan uvedla na trh nabimbu, jejíž ozvučnice už tvořily kovové roury. Rudolstadt ale nikdy nespoléhal pouze na hlavní linii, v jeho hledáčku se ocitají i paralelní nástroje vzniklé na opačných místech světa. Bambusové marimby ze západní Jávy tu tedy rozezněla početná parta hráčů ze skupiny Samba Sunda a vrchol společného jamování před početným publikem v Haineparku představoval výkon na hranici fyzické únosnosti dvou křehkých sester Maiky a Sáry Gomézových z Baskicka, bušících z vrchu drženými kolíky do txalaparty , tedy dřevěných fošen rozložených na stojanu. Staří Baskové je kdysi pokládali na pletené košíky nebo na hromadu kukuřičných listů a výsledný zvuk měl napodobovat rytmus běžícího koně. Když se sestry ocitly v hráčské extázi, nevydržela to na boku postávající Švýcarka Ania Losinger a vyskočila na svou obří marimbu zvanou xala (rozlohou cca tři krát čtyři metry a třicet centimetrů vysoká) a po vzoru flamencových tanečnic se k nim přidala. Její sólový výstup, kdy xalu rozeznívá podpatky a v ruce drženými dřevěnými tyčemi měl sice místy blízko k akrobatické exhibici (ležela na zádech i na břichu, předváděla gymnastické mosty, seděla na židli), nicméně jednalo se o hudbu, nad níž pokyvoval hlavou i newyorský židovský virtuóz Alex Jacobowitz , bežně jinak hrající Vivaldiho, Beethovena či jazz.

Uprostřed tohoto neobyčejného společného muzicírování stál Mamadou Diabate z Burkina Faso a souběžně s jemným kočírováním všech zúčastněných předváděl divy na balafon; nepochybného předchůdce přítomné marimbové sešlosti. Utichl pouze tehdy, když do zkroucených plechových futuristických skulptur zvoucích se ferrofon zabušil člen drážďanského Steel Orchestra Peter Andreas ; nebo po nich přejížděl smyčcem. Prý šlo také o marimbu.

Předem očekávaná nestíhačka

PELMEL, JEHOŽ SOUVISLOSTI NECHTE RADĚJI NA NĚKOM JINÉM

Rudolstadt totiž funguje jako hudební veletrh a přestože za tanec byla zvolena salsa (o báječné edinburghské partě Salsa Celtica se dočtete v příštím čísle HARMONIE) a za „landspeciál“ přistěhovalecká hudba Kanady, z programové nabídky vedle toho svítila jména doslova z celého světa. Ukrajinští Haydamaki spustili své lidovky málem v hardcorovém tempu, italští hlasoví eskamotéři z Chilli Bandu vám místy přišli, jakoby se na pekelně rychlých gondolách proháněli Arabové a za umcacá bubny usínající čeští dechovkoví bubeníci by jistě nevěřili svým uším, kdyby zaslechli klezmer-pogo-hip-hop polku v podání německé obskurní dechovky Polkaholix. Finský akordeonista Kimmo Pohjonen doprovázený elektronickými bicími Samuli Kosminena prohání svůj nástroj přes samply a loopy a vytváří tak vlastně zcela nový styl hraní, jehož důležitou součástí je i mohutná světelná show. Drtivě hutný elektrozvuk vycházející ze severské, skotské a irské tradice, ba i kubánské salsy a fenomenálních improvizačních Pohjonenových schopností ne každého vyznavače akordeonu potěší. Na workshopu například dnes už světoznámý Fin vyprávěl, jak z jednoho jeho koncertu odešla stará paní přímo do pokladny s nekompromisním přáním na vrácení vstupného se slovy, že je to ta nejhorší věc, co kdy od II. světové války slyšela.

Skupina L Ham De Foc ze španělské Valencie na to jde úplně jinak: její členové se rádi na spoustu měsíců nastěhují do nějakého regionu či země (stalo se tak již v Řecku, Egyptě, Maroku, Francii) a pozorně vnímají tamní hudbu, jejíž fragmenty a především nástroje pak včlení do svých neobyčejných písní. Tanečně zasněná Mara Aranda je zpívá v katalánštině, jejíž zvukmalebnost fascinujícím způsobem souzní s arabskou loutnou oud, bretaňskými bombardy, středověkými šalmajemi, niněrou, řeckým bouzouki a nesčetnými perkusemi, které když spustily, vycházelo z nich napětí pochodů španělských inkvizičních zakuklenců.

Dvaatřicetiletou Moniku Salmaso doprovázenou Orquestra Popular de Camara s charismatickým Benjaminem Taubkinem za pianem předcházela před jejím vystoupením v místním divadle pověst v Brazílii oslavované zpěvačky. Došlo přitom k unikátní příhodě: pořadatelé, nepochybně omylem, pustili část diváků do sálu, kde ještě probíhala zvuková zkouška. Zprvu zaskočená zpěvačka, ale všechno vzala s nadhledem a s kapelníkem v poklidu dopilovávali jednotlivé skladby. V podstatě tak přehráli značnou část následujícího regulérního koncertu, což přítomným zanedlouho pomohlo objevit v té akustické, nesčetnými perkusemi dobarvené, decentně posazené hudbě další zrnka nevšedností. „V Sao Paulu odkud pocházím můžete naslouchat hudbě z celého světa,“ utrousila později Salmaso a dořekla tak to, co vám při poslechu jejího třpytně teplého hlasu trvale zalévajícího noty málokdy slyšeným témbrovým tajemstvím brzy došlo: Orquestra Popular de Camara v sobě skrýval popjazzové i brazilské, africké i evropské zákoutí, jimiž procházet představovalo jeden z vrcholů letošního festivalu v Rudolstadtu.

Sdílet článek: