sobota, 1. říjen 2011

Poválečné jazzové osudy

Napsal(a) 

Poválečné jazzové osudy Poválečné jazzové osudy

Emanuel Uggé byl iniciátorem prvního poválečného koncertu orchestru Karla Vlacha ve velkém sále Lucerny. Konal se 26. října 1945, pořadatelem byl městský výbor KSČ v Praze a jeho příprava nebyla právě jednoduchá. V dopisu Milouši Vejvodovi, původnímu inspirátorovi Okružní korespondence, z 21. října 1945, jsem o tom napsal: „KSČ se o programu s Karlem Vlachem dost pohádala, ale hlavní je, že od nynějška už nikdo nebude moct říkat, že jazz není žádné umění, protože jako hudba amerických kapitalistů nemá v socialistické společnosti místo.“ To byl ovšem omyl, o němž jsme se později mohli všichni přesvědčit.

Podobně problematické výsledky mělo i obnovení předválečného Gramoklubu. Program přednášek a diskusních večerů byl vskutku bohatý, ale nerozvíjel se zcela podle Uggého představ. Po svobodných volbách do výboru spolku obsadila většinu míst podstatně mladší generace swingařů, která se od Uggého lišila nejen svým hudebním vkusem, ale také politickým zaměřením. To byl obraz smýšlení tehdejších mladých jazzmanů, ale ten mohl přežít jen do února 1948. Ve svých vzpomínkách o tom vypráví Jiří Traxler , jeden z členů poválečného výboru: „Hned po návratu z lyží jsem měl co dělat s další lidově-demokratickou novinkou, což byl akční výbor. Byla to skupina lidí, samozřejmě komunistů, kteří na výzvu Rudého práva přebírali: ne hrách nebo čočku, ale vedení. Čehokoliv. Obchodů, podniků, houpaček a kolotočů, úřadů a podobně, a také spolků. To byla právě ta kategorie, když mi jednoho dopoledne telefonoval mladík jménem Pospíšil. Znal jsem ho jen povrchně, protože se kolem výboru Gramoklubu vyskytoval ve funkci jakéhosi poskoka, jehož jediným poznávacím znamením bylo, že byl převelice uctivý. Teď v telefonu však zněl důležitě, když mi oznamoval, že dosavadní vedení Gramoklubu je sesazeno a jeho místo přebírá akční výbor s Uggém jako předsedou. Ten zřejmě neměl dost kuráže, aby mi to sdělil sám, svěřil to famulovi, jenž podle návodu řekl, co měl, takže jsem se ho zeptal, má-li ještě nějaký vzkaz. Na to zavěsil.“

Akční výbor nenechal v poválečném výboru, zvoleném ve svobodných volbách, kámen na kameni. Šlo přitom především o politickou čistku, ale s ní bylo spojeno i vyrovnání mezi jazzovými tradicionalisty a swingaři. To se projevilo také v redakci a zaměření měsíčníku Jazz – ale o tom Harmonie psala už před dvěma lety.

GRAEME BELL V PRAZE

Na dvou akcích se však Uggé podílel ještě před únorem 1948. Ta první skutečně poznamenala naši tehdejší jazzovou scénu. Roku 1947 se v Praze objevil australský dixielandový soubor pianisty Graema Bella . Přijel na 1. světový festival demokratické mládeže a studentstva. To byla akce bohatě dotovaná tehdejším mezinárodním levicovým hnutím. O to se ovšem členové souboru, politicky podobně negramotní jako dva signatáři našeho legálního jazzového návrhu z roku 1944, nestarali: byla to pro ně prostě příležitost, jak se poprvé dostat za levné peníze (a ještě navíc k tomu s muzikou, kterou měli rádi) někam ven z Austrálie. V Praze se měli zdržet sotva týden na dvou koncertech.

Nejen pro Uggého, ale i pro všechny zdejší, válkou vyhladovělé posluchače to však byla velká příležitost slyšet naživo atraktivní verzi tradičního jazzu, u nás tehdy dosažitelného jen na importovaných amerických deskách. Především z Uggého iniciativy vzešla možnost získat pro Bellovce angažmá v kavárně Fénix na Václavském náměstí. Tam působil pravidelně orchestr Karla Vlacha, ale ten měl také značný počet nabídek na mimopražské zájezdy a vyhovovalo mu, jestliže svou popularitu mohl upevňovat i koncerty po celé tehdejší republice. Graeme

Poválečné jazzové osudy Poválečné jazzové osudy
Bell tedy na čas Vlacha ve Fénixu zastoupil, stal se téměř pražskou senzací a Gramoklub pro něj potom sjednával četné koncerty po vlastech českých. Orchestr zůstal v Československu téměř půl roku a nahrál tu i sérii starých standardních desek, které později vyšly na LP a po dlouhou dobu patřily k úspěšným exportním hitům Supraphonu a Artie. Pražské působení znamenalo totiž pro soubor úspěšný vstup na evropskou scénu a u nás podnítilo vznik celé řady tradicionalistických kapel – mimo jiné i rychnovského Czechoslovak Dixieland Jazz Bandu , v němž debutoval Jiří Šlitr. Bellovo hostování položilo základ celé české tradicionalistické školy, která později např. svým Pražským Dixielandem nebo Traditional Jazz Studiem (v lidovém jazyku prostě Smetáčkovci) slavila značné úspěchy v Evropě. 

Bellův banjista Jack Varney se u nás dokonce oženil a dělalo prý mu značné potíže, aby maminku své nastávající odněkud z Týnce nad Sázavou přesvědčil, že Australané nežijí v mnohoženství a neprodávají své přebytečné manželky do otroctví. K dokreslení dobové atmosféry ještě jeden detail: Jack Varney už zvládal češtinu do takové míry, že obřad na Staroměstské radnici byl ochoten absolvovat v češtině. Ale oddávací úředník, hrdý na svou znalost angličtiny, trval na tom, že z úcty k tak vzácnému hostu zvládne ceremoniál anglicky. Takže na jeho závěr vyzval už oddané novomanžele anglicky: „And now you may kiss yourself.“ Což česky znamená něco jako: A teď se můžete každý políbit. (Podobně legrační historku, spojenou se jménem Oldřicha J. Pospíšila, na kterého dosti trpce vzpomíná Jiří Traxler, jsem zaznamenal v knížce Panorama snů.) Jen na doplnění: Graemu Bellovi je dnes 97 let, je považován za praotce Čecha australského jazzu a na svou pražskou návštěvu stále vděčně vzpomíná. Ještě před několika lety aktivně hrál, teď už prý na zahraniční zájezdy nejezdí jen proto, že zahraniční zdravotní pojištění je v Austrálii přece jen dost drahé.

KAMPAŇ ZA ZNÁRODNĚNÍ

Jenže čtyřicátá a padesátá léta nebyla jen sbírkou zábavných historek. Druhá akce, v níž Uggé uspěl, měla sice okamžitý úspěch, ale pro něho značně nepříznivé výsledky. Ihned po skončení války začal Emanuel UggéJanem Šímou organizovat publicistickou kampaň za znárodnění gramofonového průmyslu. Získali pro ni i pisatele, kteří se neztotožňovali s jeho, teď už poměrně jasnou politickou orientací: mimo jiné i Jana Rychlíka a mě (oba jsme ovšem své příspěvky formulovali poněkud jinak, než znělo původní zadání). Ale ke znárodnění, to znamená ke konfiskaci vlastnictví původních majitelů a vzniku národních podniků, skutečně došlo. Jenže boj o znárodnění byl tehdy z největší části i boj o pozice a moc. A zdá se, že všechno dopadlo možná trochu jinak, než jak si to Uggé s Šímou představovali.

Poválečné jazzové osudy Poválečné jazzové osudy
Šíma se s tím dokázal vyrovnat: jako profesionálně vybavený technik si obstaral odpovídající uplatnění. Uggé využíval svých dřívějších styků se zahraničními časopisy a psal do nich příspěvky ve smyslu, že české znárodnění gramofonového průmyslu nevyústilo právě tím nejoptimálnějším směrem. A tady už narazil: roku 1959 byl obžalován (patrně z pomlouvání socialistického zřízení, přesnou verzi obžaloby ani rozsudku neznám) a strávil dva roky ve vězení. Poté už se omezil jen na několik příležitostných přednášek. 

SCHOPNÝ MANAŽER

Bývalý ředitel Lucerny František Spurný se po znárodnění ocitl v HAÚ čili Hudební a artistické ústředně. Jeho zkušenosti se však nedaly přehlédnout, a tak se po nějakém čase vrátil zpět do Lucerny jako vedoucí programů. Jeho situace byla ovšem složitá: dovoz zahraničních umělců i zahraniční vystoupení Čechů měl ve své pravomoci výhradně Pragokoncert, nová instituce, která pro zahraniční manažery představovala velkou a nepříliš důvěryhodnou neznámou. Časem se však ustálila jiná, oficiálně ovšem nepřiznávaná praxe. Předběžná jednání vedli ti, které zahraniční partneři už znali a byli tak pro ně i jistou zárukou spolehlivosti. S nimi dojednávali předběžné podmínky, které nebyly jednoduché. Honoráře byly často vypláceny alespoň částečně v korunách a zahraničním partnerům bylo nutno vysvětlovat, co si za ně u nás mohou pořídit.

Když jsem takovým způsobem vedl jednání se soubory nebo sólisty pro pražský Mezinárodní jazzový festival, osvědčil se jako nejúčinnější postup údaj, kolik litrů piva si host za nabízený honorář (dejme tomu tři až pět tisíc korun) může koupit. U maxihvězd světového formátu šlo ovšem o honoráře v cizí měně. Tady hrála pro jejich manažery jistou roli okolnost, že vystoupení za železnou oponou může mít pro jejich svěřence značný propagační význam, v některých (byť nepříliš častých) případech mohlo k honoráři za takové vystoupení přispět i americké ministerstvo zahraničí. O tom ovšem Pragokoncert nesměl a také ani nechtěl vědět. Zůstávalo však pravidlem, že začátek mnohdy dosti složitých vyjednávání vedli z naší strany (pochopitelně neoficiálně) ti, kteří měli u zahraničních manažerů důvěru. 

Tento systém stál na počátku zahraničních úspěchů např. Karla Gotta nebo Waldemara Matušky. Vedle Františka Spurného na tom měl značný podíl i Jiří Vinařický ze Supraphonu. Supraphon měl v Evropě dobré jméno a významné smlouvy o zahraničním uplatnění našich popových hvězd se většinou opíraly i o kontakty s jeho gramofonovými partnery, zejména s Polydorem. 

Mezitím se však Spurnému podařilo přivézt do Prahy Louise Armstronga . Ten se na svých evropských turné zastavoval v každém městě na jeden, nanejvýš na dva koncerty. V Praze však roku 1965 zůstal na devět koncertů v natřískané, patrně přes vrchol povolené kapacity naplněné Lucerně, přecpané vyhladovělými fanoušky ze všech okolních lidově demokratických zemí. Přijeli po vysilující cestě vlakem a jejich přítomnost, jak poznamenal jeden komentář, prý byla v Lucerně náležitě cítit.

Poválečné jazzové osudy Poválečné jazzové osudy
Byl jsem tehdy po deset dní Armstrongovým osobním tlumočníkem a přišel jsem za ním i do miniaturní šatny v Lucerně, kde mu jeho manželka Lucille právě štupovala punčochy. Doprovázel jsem ho i na prohlídce v obrazárně Pražského hradu, kde se Armstrong obdivoval profesionální průvodkyni, která identifikovala portréty všech vyobrazených knížat a hrabat. „She knows them all, Ta je všechny zná,“ zašeptal mi v tiché úctě. Ale když následovala další záplava jemu neznámých jmen, zeptal se mě: „Why the hell don‘t they have George Washington in here?“ – Proč tu ksakru nemají taky George Washingtona?“ Spurný prý si Armstronga získal tím, že mu po vyčerpávajícím dni večer po koncertu obstaral podle jeho přání vepřové koleno s bramborovou kaší a hrnkem kafe, jaké mu dělávala jeho maminka.

Později (30. června 1969) přivezl Spurný do Prahy Ellu Fitzgeraldovou . Na rozloučenou jí věnoval kopii českých korunovačních klenotů. Ella prý si posadila korunu na hlavu, vzala do  ruky žezlo a prohlásila, že teď je tedy českou královnou. Právě takové maličkosti mimo rámec profesionálního styku dělaly ze Spurného osobnost, na kterou zahraniční umělci nezapomínali. 

JAZZOVÉ PROCESY

Za to se ovšem tehdy muselo platit. Nedlouho po koncertu Elly Fitzgeraldové byl František Spurný zatčen a jeho syn Tomáš za ním s jeho obhájcem dojížděl do vězení. Půl druhého roku však nebylo možné získat přesné znění obžaloby, která se v obecných rysech ustálila na  „nedovoleném podnikání“ – podobně jako zhruba o 15 let později v případě Jazzové sekce. Rozsudek pak zněl na dobu, která odpovídala době vyšetřovací vazby. Ze svobody se Spurný už dlouho netěšil – zemřel roku 1987. 

Takové byly osudy některých z těch, kteří do dějů našeho jazzu zasahovali v době totalitních režimů. Z čtveřice našich nejznámějších „jazzových“ procesů jsou dnes dostupné údaje o procesu s R. A. Dvorským . Spolu s citáty z obžalovacích spisů jej podrobně popsal Čestmír Brandejs ve své vzorové diplomové práci pro katedru hudební výchovy v Hradci Králové (je k dosažení i na internetu). Dvorský byl roku 1953 odsouzen na tři a půl roku pro pokus o ilegální opuštění republiky. Tehdy uvedla obžaloba skutečný důvod: ve spolupráci s  manželem Dvorského sekretářky, profesionálním pilotem, se odlet uneseným letadlem vskutku připravoval. 

O pozadí a průběhu procesu se členy Jazzové sekce Svazu hudebníků napsali ve svých knihách Karel SrpVladimír Kouřil . Tady došlo několikrát ke změně obžaloby, která se nakonec soustředila na „nedovolené podnikání“, byť její skutečný motiv byl ideologicko-politický. Rozsudky byly – ve srovnání s kampaní, která jim předcházela – až překvapivě mírné: jako by se tehdejší autority chtěly přece jen vyvarovat publicistické reakce světové veřejnosti. Publikované protesty v průběhu procesu podepsalo vskutku mimořádné množství známých jmen, občas i takových, které tehdejší „socialistický tábor“ nemohl považovat za zcela nepřátelská.

K jistému váhání o formulaci obžaloby došlo nepochybně i v procesu s Františkem Spurným a zčásti zřejmě i s Emanuelem Uggé. O těchto dvou procesech však zatím chybí dostupné informace. Mohl by to být zajímavý úkol pro mladé historiky, kteří se dnes začínají zajímat  i o taková témata.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.