Potíže s monkovským ideálem

Vydáno 2008. University of California Press. 240 str., psáno anglicky, ISBN 978-0-520-25201-1.

Knih o Monkovi je spousta a snažit se napsat další pianistův životopis je tak trochu hra s ohněm – riziko opakování již řečeného je značné, „správných“ interpretací již také dost. Uvědomuje si to i Gabriel Solis , který zvolil netradiční přístup a knihu (původně disertaci obhájenou na Washington University) vůbec nepojímá jako biografii s lineárním sledem životních etap atd. Ano, je tu sice náčrt (doslova, má jen 9 stran) Monkova života a mezníků jeho tvorby, to podstatné je ale dále. Autorovým cílem je totiž poodhalit proces , kterým se z Monka – původně obskurní postavy na okraji jazzového dění, známé několika málo zasvěceným – stala modla jazzového mainstreamu, jež má nezanedbatelné místo ve školních osnovách, jeho „standardy“ se obehrávají na stovkách alb ročně a vyrovnávat se s ním musí každý začínající jazzový pianista.

Solis se tedy nezabývá ani tak Monkem samotným, jako spíš (ideologickým i hudebně praktikovaným) vytvářením monkovského ideálu. Autor hledá jeho kořeny již v autoritativních textech některých hudebních publicistů z počátku 60. let (Nat Hentoff, Martin Williams), kteří nade vše vyzdvihovali jeho kompoziční roli (a na druhé straně zanedbávali jeho interpretační, improvizační schopnosti). Na tom by samo o sobě nebylo nic špatného, jenomže právě zde je podle Solise počátek diskurzu, který zesílil zejména po Monkově smrti: názor, že Monka nelze jen tak improvizačně měnit, že je třeba jej interpretovat „jeho způsobem“, „autenticky“ či chceme-li historicky poučeně.

Podobně jako třeba Stuart Nicholson v knize Is Jazz Dead? (Harmonie 8/2006) se i Solis zabývá konceptem jazzového neoklasicismu, „konzervační“ rolí Marsalisova Lincolnova centra pro jazz, amerického systému jazzového školství (zastáncem statu quo je dle něj ale i Monkův syn a jím založené Monkovo centrum) atd. Solis se ale na rozdíl od Nicholsona zabývá hlouběji i tím, jak se s monkovským kánonem vyrovnávají ti, kteří se s tlakem úzce nadefinovaného a uzavřeného pojetí Monka denně setkávají.

Jednak jde o mladé jazzové umělce (autor zpovídá Danila Pereze, Freda Hersche, Jessicu Williams), kteří se potýkají vlastně s dvěma protichůdnými tlaky: tlakem ke konformitě s určitým monkovským ideálem (to jest tlak labelů, institucí, ortodoxních publicistů), a naopak tlakem k vlastnímu individuálnímu výrazu (který je ctěn komunitou jazzových muzikantů). Mezi řádky tu, zdá se, zaznívá, že vyrovnání se s Monkem je zkrátka stadiem zrání každého jazzového muzikanta (hlavně pianisty). Hranice, které těmto hráčům uměle postavil do cesty systém jazzového školství, ale není jednoduché překonat.

Dále jde o jazzové avantgardisty, kteří (v návaznosti na svého teoretika Amiri Baraku) sami sebe považují za legitimní nástupce be-bopové revolty a ostře se vymezují vůči jazzovému mainstreamu. Jak v knize říká jeden z nich: „Soudobá oslava Monka je ironie. Monka dnes zbožňujeme stejně jako Beethovena nebo Mozarta, radikály své doby. Ale stejně jako by Beethovena, kdyby žil, dnes vyhodili z Juilliardu, i Monk by dneska nesložil zkoušky na Berklee nebo by ani nezískal angažmá v klubu. Jednoduše proto, že nyní ctíme jen technicky zdatné automaty.“

Solisova kniha se nečte snadno (přece jen jde o akademičtěji laděnou práci s velkými přesahy do sociologie, kulturálních studií atd.), nicméně pokud již máme dost klasických Monkových životopisů a hledáme spíš jeho odkaz pro současnost, pak v Monk`s Music jistě najdeme to pravé.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější