neděle, 28. prosinec 2008

Potíže s monkovským ideálem

Napsal(a) 

Potíže s monkovským ideálem Potíže s monkovským ideálem
Gabriel Solis - Monk`s Music: Thelonious Monk and Jazz History in the Making

Vydáno 2008. University of California Press. 240 str., psáno anglicky, ISBN 978-0-520-25201-1.

Knih o Monkovi je spousta a snažit se napsat další pianistův životopis je tak trochu hra s ohněm - riziko opakování již řečeného je značné, "správných" interpretací již také dost. Uvědomuje si to i Gabriel Solis , který zvolil netradiční přístup a knihu (původně disertaci obhájenou na Washington University) vůbec nepojímá jako biografii s lineárním sledem životních etap atd. Ano, je tu sice náčrt (doslova, má jen 9 stran) Monkova života a mezníků jeho tvorby, to podstatné je ale dále. Autorovým cílem je totiž poodhalit proces , kterým se z Monka - původně obskurní postavy na okraji jazzového dění, známé několika málo zasvěceným - stala modla jazzového mainstreamu, jež má nezanedbatelné místo ve školních osnovách, jeho "standardy" se obehrávají na stovkách alb ročně a vyrovnávat se s ním musí každý začínající jazzový pianista.

Solis se tedy nezabývá ani tak Monkem samotným, jako spíš (ideologickým i hudebně praktikovaným) vytvářením monkovského ideálu. Autor hledá jeho kořeny již v autoritativních textech některých hudebních publicistů z počátku 60. let (Nat Hentoff, Martin Williams), kteří nade vše vyzdvihovali jeho kompoziční roli (a na druhé straně zanedbávali jeho interpretační, improvizační schopnosti). Na tom by samo o sobě nebylo nic špatného, jenomže právě zde je podle Solise počátek diskurzu, který zesílil zejména po Monkově smrti: názor, že Monka nelze jen tak improvizačně měnit, že je třeba jej interpretovat "jeho způsobem", "autenticky" či chceme-li historicky poučeně.

Podobně jako třeba Stuart Nicholson v knize Is Jazz Dead? (Harmonie 8/2006) se i Solis zabývá konceptem jazzového neoklasicismu, "konzervační" rolí Marsalisova Lincolnova centra pro jazz, amerického systému jazzového školství (zastáncem statu quo je dle něj ale i Monkův syn a jím založené Monkovo centrum) atd. Solis se ale na rozdíl od Nicholsona zabývá hlouběji i tím, jak se s monkovským kánonem vyrovnávají ti, kteří se s tlakem úzce nadefinovaného a uzavřeného pojetí Monka denně setkávají.

Jednak jde o mladé jazzové umělce (autor zpovídá Danila Pereze, Freda Hersche, Jessicu Williams), kteří se potýkají vlastně s dvěma protichůdnými tlaky: tlakem ke konformitě s určitým monkovským ideálem (to jest tlak labelů, institucí, ortodoxních publicistů), a naopak tlakem k vlastnímu individuálnímu výrazu (který je ctěn komunitou jazzových muzikantů). Mezi řádky tu, zdá se, zaznívá, že vyrovnání se s Monkem je zkrátka stadiem zrání každého jazzového muzikanta (hlavně pianisty). Hranice, které těmto hráčům uměle postavil do cesty systém jazzového školství, ale není jednoduché překonat.

Dále jde o jazzové avantgardisty, kteří (v návaznosti na svého teoretika Amiri Baraku) sami sebe považují za legitimní nástupce be-bopové revolty a ostře se vymezují vůči jazzovému mainstreamu. Jak v knize říká jeden z nich: "Soudobá oslava Monka je ironie. Monka dnes zbožňujeme stejně jako Beethovena nebo Mozarta, radikály své doby. Ale stejně jako by Beethovena, kdyby žil, dnes vyhodili z Juilliardu, i Monk by dneska nesložil zkoušky na Berklee nebo by ani nezískal angažmá v klubu. Jednoduše proto, že nyní ctíme jen technicky zdatné automaty."

Solisova kniha se nečte snadno (přece jen jde o akademičtěji laděnou práci s velkými přesahy do sociologie, kulturálních studií atd.), nicméně pokud již máme dost klasických Monkových životopisů a hledáme spíš jeho odkaz pro současnost, pak v Monk`s Music jistě najdeme to pravé.

Petr Vidomus

V Harmonii zakotvil na podzim 2004, kdy si jej na základě reportáže z francouzského jazzového festivalu vybrala jako svou náhradu Petra Konrádová (Petro, díky!). Stal se editorem jazzové rubriky časopisu, což znamená, že pro vás vybírá ta nejzásadnější témata, která hýbou světem tohoto žánru, dohlíží na kvalitu článků a v neposlední řadě sám píše. Do jeho textů se může promítat láska k sociologii, Francii a jazzrocku 70. let. Mimo to má rád dobré víno, cestování a fotografii. Můžete jej znát také coby hlas stanice ČRo Jazz.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 700

Novinky emailem

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.