úterý, 22. únor 2011

Podivné ovoce - Dee Dee Bridgewater

Napsal(a) 

Podivné ovoce - Dee Dee Bridgewater, foto Red Earth, Sings Kur, archiv SP Podivné ovoce - Dee Dee Bridgewaterfoto: Red Earth, Sings Kur, archiv SP

Některé lásky jsou prý na celý život. Někdo se neumí odtrhnout od jediného člověka, jinému v hlavě utkví kouzelné město a další si zase zamiluje mrtvou ikonu, s jejíž odkazem stráví dvacet let života. Americká zpěvačka Dee Dee Bridgewater sice partnerské vztahy kosí hlava nehlava, ale své nejmilejší místo už našla a stejně tak ikonu, které se intenzivně věnovala uplynulé dvě dekády. To všechno se protíná v její loňské desce Eleanora Fagen: A Tribute To Billie Holliday, za kterou Bridgewater v únoru získala cenu Grammy a jíž českému publiku představí 2. dubna v rámci Jarního galavečeru festivalu Struny podzimu.

Leckdo to nemůže vystát, znovu se s celým davem nechává sežrat a zase vyplivnout zpocenými soupravami podzemky, jako duch se potácí přelidněnými ulicemi a na přechodech dýchá cigaretový kouř vpletený mezi vlasy uspěchaných Francouzek, dokud ze sebe večer konečně nesmyje špínu celého dne a dokud ztichlou Paříž nepřipomíná nic než tlumený hukot bulvárů za okny. Někdo jiný se zase po ránu vydá lapnout nedělní pařížské slunce a od řeky pozoruje, kterak se bulvár promenuje a zívá, zatímco fousatý barman s pirátskou jizvou na tváři a tlustá neučesaná servírka tančí kolem hostů ve studentské kavárně. To město prostě překypuje životem a osudově se vrhá vstříc každému, kdo je ochotný si ho pustit k srdci. Když sem v druhé polovině osmdesátých let přijela americká jazzová zpěvačka Dee Dee Bridgewater, toho času půvabná kadeřavá čtyřicátnice s okázalým smyslem pro výstřední oblečení, bezmezně si Paříž zamilovala a dalších patnáct let nemluvila o ničem jiném, dokud se jí město neprožralo až pod kůži a zcela vyčerpanou ji nevyhodilo zpět na mateřskou půdu amerického severozápadu.

Právě v impulzivním a hektickém evropském prostředí jako by ale Bridgewater našla odraz sama sebe, a jak se postupně učila sama žít v cizí zemi, opatrnými krůčky pracovala na svém hlase a mimo to zaopatřovala své dnes již bilingvní děti, podařilo se jí konečně proniknout na výsluní. Když byl na pařížské scéně posléze uveden dnes již památný muzikál Lady Day, v němž Bridgewater ztvárnila zpěvačku Billie Holliday, přinesl jí do života nejen třetího manžela, ale skrze hereckou roli paradoxně i kus vlastní totožnosti. Jak důležitá tahle etapa byla, ostatně dokazuje fakt, že ještě po dvaceti letech se Bridgewater dnes ke své roli vrací, třebaže již zprostředkovaně autorskou deskou věnovanou Billie Holliday a živým programem, který v dubnu představí také v Praze.

Podivné ovoce - Dee Dee Bridgewater, foto Red Earth, Sings Kur, archiv SP Podivné ovoce - Dee Dee Bridgewaterfoto: Red Earth, Sings Kur, archiv SP
Kdykoliv prý tehdy vstoupila na jeviště, připadala si jako očarovaná a na další dvě hodiny se jí zmocnili duchové minulosti. Skuteční přátelé Bille Holliday nevěřícně kroutili hlavou a muzikanti zase větřili talent schopný tak sebejisté hlasové imitace. Faktem je, že do role se Bridgewater dostala díky měsícům stráveným až absurdně pohlcující analýzou všech existujících materiálů, nahrávek i rozhovorů ze života Holliday. Znovu a znovu si nechávala vyprávět o tom, jak uctívaná Billie při řeči nakláněla hlavu na stranu, kterak zvedala obočí a jak chodila, dokud se Bridgewater nepodařilo vytěsnit celou vlastní bytost. Faktem také je, že v osmdesátých letech se sama ocitla na uměleckém zcestí; v Americe si dávno zavřela dveře, když o dekádu dříve opustila své jazzové kořeny a pokusila se prorazit v Hollywoodu nejprve jako herečka a později coby popová zpěvačka. Neúspěch vedl k rozpadu manželství, deprese a doba zase k drogám. Když se zavřely i poslední dveře do nahrávacích studií, zdál se náhlý útěk do Paříze nejen jako lákavá romantická avantýra, ale především způsob, jak začít úplně od nuly.

Přitom rozhodně bylo na co navazovat. Ačkoliv se narodila v Memphisu, celé dětství strávila v industriální michiganské špeluňce jménem Flint a nasákla tu nejenom atmosférou amerického maloměsta a zprostředkovaně i duchem bouřlivé éry Martina Luthera Kinga, Malcolma X a Černých panterů, ale především celou vlnou černé muziky z nedalekého nahrávacího studia Motown, kde začali všichni od Stevieho Wondera až třeba po Jackson 5. Navzdory přívětivému rodinnému muzikantskému zázemí bylo volání po společenské změně a boom černé muziky tak lákavý, že Bridgewater z domova poměrně impulzivně uprchla do hudebně mnohem živějšího Illinois, kde se utvrdila ve snu o jazzovém zpěvu, zkusila dát dohromady první kapely kopírující styl Motownu a později se zapsala také do jazzového programu místní univerzity, jež slibný a již tehdy proradně sytý alt nadějné studentky okamžitě posunula do popředí školního big bandu. S jeho obratným trumpetistou Cecilem, jehož příjmení si ostatně Bridgewater dodnes nechala, pak absolvovali poněkud absurdní výlet do Sovětského svazu, načež se rozhodli přesídlit do New Yorku. Tam už zpěvačka debutovala ve velkém po boku vyhlášeného jazzového orchestru Thada Jonese a Mela Lewise.

Čtyři roky s big bandem pravidelně vystupovala každé pondělí ve Village Vanguard, a než jí bylo třiadvacet, měla za sebou nedocenitelné zkušenosti z koncertů se Sonny Rollinsem, Dizziem Gillespiem nebo Milesem Davisem. Nejen že se od sólistů leccos dozvěděla o harmonii nebo stavbě melodických sól, především ale jako jedna z posledních velkých vokalistek hudebně vyrostla v mimořádné náročném bigbandovém prostředí a hned zkraje se naučila, jak operovat s hlasem třeba i v pokročilých a moderních jazzových autorských aranžmá. Jako samoukovi, který jen jedinkrát v životě krátce absolvoval lekce zpěvu, a to ještě navíc u kubánské imigrantky na hony vzdálené jazzovému frázování, se jí během pár let podařilo nastartovat slibnou kariéru a po vydání solidního debutového alba Afro Blue (1974) a nabídce na roli čarodějnice Glindy v The Wiz, černém muzikálovém provedení Čaroděje ze země Oz na Broadwayi, se zkrátka zdálo, že jejímu rozletu nic nebrání.

Podivné ovoce - Dee Dee Bridgewater, foto Red Earth, Sings Kur, archiv SP Podivné ovoce - Dee Dee Bridgewaterfoto: Red Earth, Sings Kur, archiv SP

Jenže s prvními oceněními a pochvalnými recenzemi se také definitivně rozpadl vztah s manželem Cecilem a zklamání vedlo k tak silné touze oprostit se od dosavadního života, že namísto dalších jazzových aktivit Bridgewater přesídlila do Los Angeles. Krátce nato přišel románek s režisérem divadelního Wize, intenzivní zájem o herectví a později snaha uspět ve světě ryze komerční černé muziky, která v podání Bridgewater navzdory průnikům s jazzem nebo tehdy populární fusion měla blíže k diskotékové hudbě. Během těchto zoufalých devíti let se pokazilo snad úplně všechno; nahrávací studia ztratila zájem o další rádoby popové nahrávky, jazzová scéna znechuceně vrtěla hlavou nad svým padlým talentem, kontakty na Broadwayi přestaly reflektovat její snahu o návrat na jeviště a druhé manželství skončilo ostrými šarvátkami a ještě divočejším rozvodem, který Bridgewater po nocích stylově filtrovala drogami a hazardem v kasinech.

Jak podivné ovoce roste na jižanských stromech! Je tu krev na listech, krev na kmeni a jižanský vánek houpe černými těly. Vskutku podivné ovoce visí na těch topolech! Alespoň tak nějak to pod názvem Strange Fruit ve třicátých letech napsal židovský učitel Abel Meeropol, údajně podle dobové fotografie dvou zlynčovaných a oběšených černochů v Indianě. Když se téhle písně na začátku války ujala Billie Holliday, musela si vytrpět obvyklou dávku rasistických poznámek a dokonce i vyjednat zvláštní výjimku u své nahrávací společnosti Columbia, která se kvůli obavám z reakce obchodů na jihu země rozhodla nahrávku nedistribuovat. Písnička později označovaná za jeden z nejvýznamnějších raných protestsongů se ne náhodou vyjímá také na loňské desce Eleanora Fagen: A Tribute To Billie Holliday. Právě tahle silná gesta, třeba jako odhodlání zpívat o politicky ožehavém tématu navzdory všem možným důsledkům, jí na Billie Holliday učarovaly už v osmdesátých letech. A ne náhodou zdobí obálku nové desky čarovně zlatavý portrét Bridgewater s květem magnólie, na kterou se odkazuje právě ve skladbě Strange Fruit.

Rozdíl je v tom, že tentokrát nejde o imitaci, nýbrž poctu milované ikoně. Poté, co se Bridgewater koncem 80. let s velkou pompou vrátila na scénu nejprve coby muzikálové ztělesnění Billie Holliday, následně jako autorka špičkových jazzových desek věnovaných Horaci Silverovi, Elle Fitzgerald a Kurtu Weillovi a nakonec v roce 2005 definitivní rozlučkou s Paříží v podobě alba uhrančivě podaných francouzských šansonů, jež ostatně svého času přivezla také do pražského Kongresového centra, ucelila si charakter výletem do Mali a následným albem Red Earth, v němž se po svém vypořádala s odkazem afrických kreolů a při tom našla své vzdálené předky v kočovném saharském kmeni, proslulém svým téměř cikánsky nespořádaným životem. Snad právě tehdy, kdy za sebou v Paříži nechala třetího manžela, povoláním barmana z jazzového klubu, vrátila se do Spojených států pochovat zesnulé rodiče a následně zamířila hledat své kořeny na kontinentu, bez něhož by v Americe žádné blues ani jazz nikdy nevzniklo, přestala Bridgewater konečně zápasit se svou vlastní osobností.

Podivné ovoce - Dee Dee Bridgewater, foto Red Earth, Sings Kur, archiv SP Podivné ovoce - Dee Dee Bridgewaterfoto: Red Earth, Sings Kur, archiv SP
Album věnované Billie Holliday přišla do nahrávacího studia natočit ve stylovém oblečení od Armaniho a po boku špičkového pianisty a aranžéra Edsela Gomeze, vyhlášeného basisty Christiana McBridea a uznávaného bubeníka Lewise Nashe. Namísto stále živé masky z divadelního představení se tentokrát ponořila sama do sebe, odhodila obecně přijímaný stereotyp Holliday jako věčně zasmušilé a tragické postavy a místo toho se na půdorysu stěžejních událostí z jejího života pokusila do muziky vnést co nejvíc ze sebe. Hbité a skoro po africku laděné figury z úvodní písně Lady Sings the Blues slouží coby odrazový můstek od předchozí malijské desky a častá interakce s výtečným saxofonistou Jamesem Carterem jako by zase suplovala někdejšího oblíbence Holliday a jejího častého hudebního partnera Lestera Younga. Paralely se najdou i jinde: Bridgewater má díky svému mládí v Michiganu i pozdějším zážitkům podobnou zkušenost s rasovou nenávistí, byť v nesrovnatelně menší míře než Holliday, obě se neustále trápily s mužskými, obě si užily své s drogami, obě si potrpěly na módu a obě mají za sebou třeba i traumatický raný zážitek ze znásilnění.

Ale zatímco před dvaceti lety se ještě stále nejistá Bridgewater zmohla sice na dokonalou, ale přesto stále jen imitaci, dnes je schopná vložit do hudby sama sebe a odrazit se i od svého největšího hudebního idolu. Však také vloni oslavila šedesátiny a na důkaz své znovunalezené totožnosti si prý letos své rodné jméno Denise konečně v dokladech vymění za celoživotní umělecký pseudonym Dee Dee. A tu a tam se jí prý zase začíná stýskat po Paříži – městě, které jí obrátilo život vzhůru nohama.

Dee Dee Bridgewater vystoupí s poctou Billie Holliday na Jarním galavečeru Strun podzimu 2. dubna v pražském Obecním domě.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.