pátek, 11. říjen 2002

Pod rohožkou: Ondřej Konrád

Napsal(a) 

Pod rohožkou: Ondřej Konrád Pod rohožkou: Ondřej Konrád
Životní styl

Vcelku klidný, řekl bych. Teď mnohem rodinnější a taky veselý, což určuje jedenapůlletý Kryštof. Stejně jako rozhoduje o mém podstatně časnějším probouzení. Jsem sice stále rozdvojen na hudbíře a redaktora, ale už to snad umím o něco lépe oddělovat, aniž bych moc magořil.

Město

Má žena občas řekne v našem podkrovním bubenečském bytě: "Mně se stejská po lese!", a já se vždycky leknu, že držím v zajetí srnu. Snažím se to chápat, ale jsem k Praze silně připoutaný. Když jsem byl malej, byla ovšem romantičtější. Stály zbytky chudinského Františku, chodili lampáři s tyčemi, staroměstské průchody a vedlejší uličky působily jak ilustrace k Dr. Jekyllovi a panu Hydeovi, nebo k holmesovkám. S Prahou mám spojené všechno možné - courání za školou po smíchovské náplavce, s dívkami po parcích i vinárnách, s muzikanty po barech, s dětmi po Stromovce a Petříně. Prvomájové průvody, fronty u divadla Semafor, tanky, demonstrace a teď i vodu v Karlíně. A postupně poznávám město i doširoka. Nahodile objíždím na kole periferie a objevuju neznámá místa. A když se stane, že zůstanu v Praze nějakou letní sobotu samotný, pak neznám nic lepšího, než courat vylidněným Žižkovem, mezi cikány kouřícími a brebentícími na židlích před omšelými činžáky, kolem malých výčepů a četných zastaváren v těch neuvěřitelně se svažujících ulicích s kočičími hlavami mého dětství.

Jídlo a pití

Italská a vůbec středomořská kuchyně. Princip lehkých jídel na olivovém oleji, ve kterých zelenina hraje rovnocenné housle s masem, k tomu saláty a sýry... A mám rád i gastronomii čínskou, indickou, nebo mexickou. Moje kapela Gumbo se jmenuje po jednom ze základních výkonů kreolské kuchyně. Leccos sám zkouším. Piju hlavně víno, nejradši červené. Ne to nejdražší, bohužel, ale i střední třída vín francouzských, australských, chilských atd., dává životu šmrnc. Před koncertem si ovšem dám skotskou nebo irskou a mám rád pastis, anýzovou francouzskou kořalku, která se míchá s vodou. A nezřízeně hodluju espressu. Dostal jsem loni k vánocům výkonný pressostroj, domácího mazlíčka. Vyžaduje ovšem jen kvalitní italskou kávu. Jako já.

Čtení

Jmenovat nejoblíbenější autory a tituly by bylo skoro nekonečné. Nemohu nezmínit aspoň Josefa Škvoreckého, který byl pro mně klíčovým spisovatelem od mých čtrnácti, a pak jako esejista i kompasem na výpravách za americkou literaturou a přes Grahama Greena zase zpátky do Evropy a do předcházejících století. V devadesátých letech mě uhranul Vladimír Nabokov, hlavně díky Lužinově obraně. A zrovna mám rozečtenou poezii Starého zákona v překladu Viktora Fischla.

Film

Se starším, čtrnáctiletým synem jsem absolvoval dost filmů pro jeho věk. Indiana Jones, James Bond nebo Star Wars byly ještě příjemné povinnosti. Zaplaťbůh, Dany už blahosklonně přijal Amelii i Foresta Gumpa. Asi se budu moct poohlédnout po průkazech do některého artkina, aby viděl i něco ze starší evropské kinematografie. Třeba Amarcord mého milovaného Felliniho.

Divadlo

Chodíval jsem jako domů do Činoherního klubu, Na zábradlí, ale okouzlují mě i velká kamenná divadla s klasickým repertoárem, s plyšovými lóžemi, orchestřištěm a mramorem vykládanými bufety. V minulé sezóně jsem tomu moc nedal, ale bavil jsem se na Soudných sestrách podle Terryho Pratchetta v Divadle v Dlouhé, mimochodem - dneska je v něm asi deset metrů vody.

Výtvarné umění

Italská renesance, francouzský impresionismus a to, čemu se souhrnně říká moderní umění. Před lety jsem v Mnichově byl na fantastické výstavě Chagalově. Někdy mi utkví v hlavě jen jednotlivé plátno. Třeba ze Centre Pompidou archanděl Gabriel vyhánějící ohnivým mečem Adama a Evu z Ráje od George Roualta. Ten anděl působí strašlivě smutně. Asi dobře ví, že tím okamžikem začíná strašnej, ale nevyhnutelnej malér.

Oblíbené místo

Mám rád Příbramsko. Připadá mi takové "na míru člověka". Nekonečně zvlněná pole a luka, na horizontu kopce, lesy, rybníky i bystřiny. I když je koryto Vltavy dvacet třicet kilometrů daleko, je znát, že ráz té krajiny řeka zásadně ovlivnila. Třeba ve Vysoké, kam jezdil Antonín Dvořák na letní byt. A krásné mi připadá Středohoří, kraj mého tatínka. Pokud jde o sny - chtěl bych jednou prožít všechna roční období u moře.

Koníčky

Není to hobby, ale téměř choroba. Obyčejný favorit, na kterém jezdím většinou v okolí Prahy. Být půldne sám, kdykoliv moci uhnout, lehnout si do trávy, dát si pivo na zahrádce, vyšplhat na kopec a zase svištět dolů.

Hudba pro poslech

Před lety jsem opustil každodenní hudební publicistiku a tudíž odpadlo, co mě nezajímá. Šel jsem očarovaně proti proudu času za nahrávkami polozapomenutých lidí z 50. a 40. let, Louise Jordana, Percyho Mayfielda, Charlese Browna, T-Bone Walkera, Jay McShanea, sháněl o nich literaturu, objevoval souvislosti, které postupně zase vedou logicky až k dnešku. Tedy třeba k muzikantům, kteří mě vzrušujou - k Ry Cooderovi, Taj Mahalovi, Dr. Johnovi a dalším, u nichž je sepjetí s tradicí základem a přitom kráčejí dál a mluví dnešním jazykem.

SRDCOVÁ SEDMA

Charlie Mingus: Blues And Roots

Osvobozené divadlo I - VII

Miles Davis: Kind Of Blue

Igor Stravinskij: Kantáta, Mše (Karel

Ančerl, Česká filharmonie)

Paul Butterfield Blues Band: East-West

Jacques Brel: Brel (Les Marquises)

Jimi Hendrix: Axis: Bold As Love

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 700

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.