Pod rohožkou: Jan Šmikmátor

O víkendech bydlím zčásti doma v Telči, ve školní dny v Praze na internátu ve Strašnicích, na pokoji s jedním operním pěvcem a jedním trumpetistou. Znamená to každé pondělí vstávat ve čtyři ráno na autobus, abych byl do osmi ve škole. Ale cestování mi nevadí – dokonce se mi to i líbí víc, než být pořád jen na jednom místě. Asi před dvěma lety jsem se seznámil s ředitelem cirkusu Carini a celé léto jsem tam pracoval jako konferenciér. Přitom jsem zpíval taky Chicago, které jsem znal od Sinatry – byla to velice příjemná zkušenost. A bydlení v luxusně zařízeném karavanu by vůbec nebylo marné – když člověk vidí, jak se tam žije, připadá mu to i prostornější, než někde v paneláku.

Rodina a škola

Táta šíleným způsobem miluje jazz. Na Roštejně u Telče založil jazzový festival Jazz na hradě. Ten je dnes starší než já: trvá už 19 let a já jsem vlastně odmalička vyrůstal v tomhle jazzovém prostředí. Na pražské konzervatoři jsem v oddělení populární hudby a jazzu, na zpěv chodím k Evě Svobodové. Musím říct, že už jsem v pěveckém projevu pocítil pěknou změnu. Než jsem přišel do školy, škrtil jsem se ve výškách a neuměl jsem dýchat, to už dneska vypadá dost jinak. A taky už trochu vím, co je hlasová hygiena a jak si nenamáhat hlas a umět si ho šetřit.

Životní styl a tempo

Mně je dnes 17 let a zdá si mi, že v mé generaci je každej úplně jinej. A tím směrem, kterým se ubírám já, jde málokdo. Všichni chodí na diskotéky – já jsem tam v životě nebyl a nijak mě to neláká. Všichni šíleně podléhají módě a jak nemají supermoderní mobil s barevnou obrazovkou a značkové oblečení, tak jsou prostě „out“. Takže já jsem asi „out“, ale nějak mi to moc nevadí. Na jednom koncertu na Žofíně jsem zpíval s Felixem Slováčkem a u stolu jsem seděl s Richardem Adamem. Přišel k nám Karel Gott, velice přátelsky a kolegiálně. Když mu Richard řekl, že by mi jako začínajícímu zpěvákovi měl dát dobrou radu, vzal mě kolem ramen a řekl: „Víš, měl bys něco udělat s tím oblečením .“ A tempo? Zřejmě už od narození jsem byl děsně línej a pokud jde o technické věci, hrozně nešikovnej, na rozdíl od bráchy, který doma opraví naprosto všechno. Já někdy radši už předem řeknu, že bych to třeba zkazil, abych se tomu vyhnul.

Oblíbená místa

Mám velice rád střed Prahy. Ale mám vztah i k přírodě na Vysočině: když přijedu domů, vezmu psy a jdu s nimi na procházku: naprosté ticho, žádná doprava. Jsou to dva extrémy, ale oba jsou velice příjemné.

Hudební zkušenosti

Rozhodující byl asi rok 1996. To na festivalu Jazz na hradě zpíval poprvé Laďa Kerndl a musím říct, že jsem z toho byl úplně mimo. Zaujalo mě to tak, že jsem si už tenkrát řekl, že takhle bych taky jednou chtěl – skončit ne, to je blbý slovo – začít. Hodně mi pomáhala mamka a hlavně taťka, ten se mému zpívání věnoval i na úkor své práce, a chvilku to trvalo, než ho začala podporovat celá rodina. Začínal jsem v soutěži amatérských zpěváků Caruso show. Když jsem tam vyhrál, mnoho lidí si řeklo: Tak, to by snad mohlo stačit! Ale on to byl právě jen začátek. Táta to tak nenechal. Někdy na podzim v roce 1997 byl táta na návštěvě u bubeníka Miloše Kejře a ten se ho ptal, jestli neví o nějakém dítěti, co zpívá jazz: dozvěděl se od Martina Šulce o soutěži v Litvě Baby Sings Jazz. Natočili jsme demo snímky a asi po dvou měsících přišla odpověď, že mám přijet na finále. Byli tam zpěváci z Litvy, Estonska, Lotyšska, Běloruska, Ruska, byly tam třeba čtyřleté holčičky, které hrály na zobcové flétny témata od Duka Ellingtona. Já tam v kategorii od 11 do 13 let získal první cenu. U nás jsem potom za to obdržel cenu Zlatý oříšek, kterou udělovala Dagmar Havlová a Pavel Dostál. Asi mají rádi jazz.

Jiné druhy umění

Všichni kolem mě si mysleli, že se budu věnovat malování. Hrozně rád jsem kreslil, v první třídě jsem pokreslil celý slabikář, a když mi v třetí třídě paní učitelka zakázala kreslit si na okraje sešitů obličeje a zvířata, začal jsem si kreslit po rukách a paní učitelka mě pak obvinila, že jsem tím nakazil celou třídu. Moje nejoblíbenější téma na malování jsou cirkusy a z výtvarníků mám nejradši Františka Tichého, ale taky třeba Jana Baucha nebo Adolfa Borna. Čtu především knížky o přírodě, o zvířatech, o Africe, od Zdeňka Veselovského a Josefa Vágnera, a myslím, že v téhle literatuře mám i trochu přehled. A taky čtu o kouzelnictví – vedle malování mě totiž pohltilo kouzlení a o tom jsou velmi tlustý bichle. Kouzlit mě učí evropský šampion v magii, pan Miroslav Berka.

Kuchyně

Jím skoro úplně všechno, nemám rád jen krupičnou kaši. Nakonec ji sním, ale ne že bych si na ní pochutnal. Ale hrozně rád vařím, hlavně vlastní recepty, které vznikají většinou z improvizace. Začíná to vždycky cibulí: nakrájím cibuli a jdu se podívat po domácnosti, co by se k ní dalo přidat. Většinou je to nějaké dobré maso, ale vždycky se to dá udělat nějak jinak. Vaření je moje velká vášeň.

Co poslouchám

Poslouchám hlavně jazz, a především zpěváky. Můj velký oblíbenec je Tony Bennett, potom Curtis Stigers a z kategorie popu Tom Jones. Byl jsem na jeho nedávném koncertě v Praze. Když jsem z něj odcházel, potkal jsem se s hudebním kritikem Jiřím Černým a zeptal jsem se ho, co na to říká. On mi odpověděl: Já bejt zpěvákem, tak z toho mám doživotní mindrák. Jinak se to asi říct nedá.

Plány a ideály

Především bych chtěl absolvovat na pražské konzervatoři. To je ten první a nejdůležitější cíl, protože vzdělání člověk potřebuje. A pak je tu jeden ideál, určitě hrozně neskromný: rád bych se jednou potkal s Tony Bennettem. Nemluvím už vůbec o tom, že bych si s ním rád zazpíval, ale aspoň bych ho zase jednou rád viděl a slyšel živě. Když tady byl v roce 1996, tak jsem o něm vůbec nic nevěděl, a ten koncert byl pro mě zjevením.

SRDCOVÁ SEDMA

Tony Bennett: Unplugged MTV

Tony Bennett: Steppin' Out

Tom Jones: Reload

Curtis Stigers: Secret Heard

Ella Fitzgerald: Ella in Budapest

Mel Torme: The Best of Concord Years Laďa Kerndl, Vinzenz Kummer: Tribute to Duke Ellington

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější