Pivec & Bucinatores ve svěží premiéře

Přísun jiskřivého jazzového improvizování hudebníci nadělili sobě i publiku především v první části večera. Po úvodní skladbě, která sloužila spíše pro zvukařské doladění aparatury (z důvodu změněných akustických podmínek zalidněného koncertního prostoru) přišla počínaje druhou skladbou Red Land Town Tomáše Hobzka čilá hudební výměna mezi všemi na pódiu. V kusu Beautiful Smile Ondřej Pivec naplno odhalil svou novou zbraň, jíž nebyl „úsměv“, nýbrž nově a opravdu mistrovsky zvládnutá práce s dynamickým pedálem, kterou si zřejmě přivezl ze studijního pobytu v USA. Zatímco jeho starší nahrávky dokumentují spíše proces osvojování si tohoto mocného prostředku, nyní už Pivec přesne věděl, co a jak chce pomocí razantního odstupňování dynamiky říci.

Po třech odehraných skladbách se kvartetní organismus rozrostl o dalšího tenorsaxofonistu Luboše Soukupa a o trumpetistu Miroslava Hloucala , jenž jako první sólista skladby VP vtiskl vzniklému sextetu svěží zvuk trubky. Nutno dodat, že jeho sóla v dobrém slova smyslu vyčnívala a Hloucal se v podstatě svým dynamickým pojetím velmi přibližoval Pivcovu způsobu sólové hry. Oba jako učitelé ve škole ztišovali hlas a svými pianissimy na sebe strhávali pozornost. Sólistou závěru první půlky stále ještě komorního koncertu byl kytarista Libor Šmoldas , jenž, ač doposud střídměji se projevující, buď navazoval na barvité sólo Luboše Soukupa, anebo chtěl takřka rockovým zaujetím zakrýt náhlý nepatřičný šum z reproduktorů.

Nastupuje Bucinatores

To hlavní a pro mnohé možná trochu nečekané přišlo po přestávce. Pódium obsadili z menší části členové Organic Quartetu, z větší Bucinatores Orchestra, a po „zboření barikád“ i posluchači, uvyklí z dění před přestávkou bouřit do hudebního dění, zasedli podobně jako členové nově ustaveného super-orchestru v nejpočetnějším zastoupení. Pivcova kompozice Overseason nejdříve odhalila klasickou funky tvář kapely Bucinatores, jíž si leader, dirigent, aranžér a trombonista Jan Jirucha bezpečně podmaňuje publikum jak v sextetním, tak bigbandovém obsazení.

Od první skladby směrem k druhé se začala dramaturgie druhé půle koncertu proměňovat. Dominantní postavení přebral po Pivcovi právě Jirucha. Osoba sice médii méně zdůrazňovaná, přinášející však české hudební kultuře nečekaně blahodárný elixír nekompromisní originality, talentu a jak vidno také vzácné pracovitosti. Jazzový orchestr se v druhé půli večera změnil ve „vážnohudební“ těleso s častější absencí tradičně jazzově výrazné rytmické pulsace.

Kompozice s příhodným názvem Variace přímo vyzařovala Jiruchovo zaujetí tradicí evropské artificiální hudby. Již dříve se ve své tvorbě otevřeně přihlásil k Miroslavu Kabeláčovi a tentokrát to učinil opět, ovšem nyní s hlubším kulturně historickým vědomím. Citací husitského chorálu Ktož sú boží bojovníci znovu navázal na Kabeláče a leckdo si mohl vzpomenout i na Smetanovo užití stejné citace v symfonické básni Tábor cyklu Má vlast . Symfonickým přístupem tak Jirucha nasadil vysokou laťku sobě i hráčům v orchestru. V náročném předivu se proto výjimečně objevily i drobné interpretační chyby. Ve Variacích byla Ondřeji Pivcovi svěřena ostinátní figura, jíž elektrický zvuk hammondových varhan zprostředkovával v první fázi příjemnou futuristickou atmosféru. V druhé pak varhaník jakoby pozapomněl na svou brilantní dynamiku a znatelně přehlušil orchestr. Ve svižnější a více improvizační Pivcově skladbě Never Ending Story se pak postaral Libor Šmoldas o slyšitelný předčasný nástup v druhé generální pauze.

Další skladba Exploited se ukázala jako pozoruhodný aranžérský počin tím, že se Jirucha v rámci úvodu vyhnul výraznější melodii ve prospěch témbru, harmonie, a dokonce i souzvukových klastrů. Saxofonové téma zaznívající až zhruba v první třetine skladby tak autor nečekaně postavil na roveň výše jmenovaných hudebních prvků, což skvěle výrazově korespondovalo se sólem Marcela Bárty , jinak majitele nejoriginálnějšího a nejtypičtějšího saxofonového rukopisu u nás. Bárta tak zavedl posluchače do svých i Jiruchových opojných a delirických hudebních světů.

Když si publikum vyžádalo přídavek, bylo jasné, že koncert v La Fabrice byl slibným začátkem nového projektu, navazujícího na stále téměř nevytěženou oblast tzv. jazzového třetího proudu. Zdá se, že připravované koncertní turné i DVD začátkem příštího roku mohou přinést ještě příjemná překvapení.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější