Pierrick Pédron – Cheerleaders

Pierrick Pédron – altsaxofon, Chris De Pauw – kytara, Laurent Coq – piano, Fender Rhodes, klávesy, Vincent Artaud – baskytara, Franck Agulhon a Fabrice Moreau – bicí. Hosté: Ludovic Bource – varhany Farfisa, Brass Band & perkuse (16členný orchestr), šestičlenný vokální soubor. Vydáno 2011. TT: 51:01. 1 CD ACT Music ACT 9511-2

Možná je to jen subjektivní pocit člověka orientovaného už dvacet let na galskou kulturu, ale domnívám se, že progresivní francouzská scéna u nás není dostatečně doceněna. Jestliže tedy český distributor vydavatelství ACT ve své anotaci uvádí, že „album působící jako čerstvý vítr by mělo proslavit Pierricka Pédrona i za hranicemi Francie,“ přál bych si, aby se tak opravdu stalo. Saxofonistovo třetí album, rozkročené mezi jazzem, rockem a filmovými znělkami, je sice na první poslech malinko nepřehledné, avšak s kulturní výlučností a zvláštností Francie mnoho společného nemá. Je to deska podobně anglosaská jako všechna řadová alba Pink Floyd, která nyní vycházejí v opulentních reedicích, nebo jako nejslavnější píseň Nirvany Smells Like Teen Spirit , jejíž coververze byly předmětem soutěže v rámci festivalu Struny podzimu.

Právě Nirvana mě napadla v souvislosti s názvem Pédronova alba. Anglické, často nepřekládané, slovo cheerleaders (i ve francouzském textu bookletu je použit tento výraz) označuje přesně takové roztleskávačky, jaké se kroutí v klipu Nirvany s anarchistickými symboly na prsou. Pravda, anglické bezpohlavní slovo může označovat i roztleskávače (třeba toho tlustého pána z obalu alba), nicméně text v bookletu nám o příběhu desky prozrazuje možná víc, než je pro naši fantazii vhodné. Pédron se svou kapelou a s hostujícím dechovým orchestrem natočil devítidílnou suitu, skládající se z krátkých nočních epizod (snad snů, snad nočních můr) jedné takové roztleskávačky. V jejích představách se pochodový rytmus přelévá do hutných rockových riffů a ty zase do nejpohodovějšího melodického jazzu, jaký si dokážeme představit. Jazz zde má mimochodem několik významů – od orchestrálních pasáží takřka dixielandových přes easy listening momenty až po postbopové kreace. Na autorství se podílelo několik členů kapely a v jednom případě se dostalo také na úpravu Manciniho televizní melodie.

Mám-li vyzdvihnout některé dílčí momenty z uceleného alba, zmíním na jedné straně pohodovou souhru saxofonu s elektrickou kytarou Chrise De Pauwa a pianem Laurenta Coqa ve skladbě The Cloud a na straně druhé téměř hardrockové pasáže v následující Miss Falk’s Dog. Z rockových pramenů čerpá i Pédronova Coupe 3 , v níž sborový zpěv připomene floydovskou Great Gig In The Sky (z alba Dark Side Of The Moon ), zatímco závěrečná psychedelická pasáž má blízko k prvnímu albu Pink Floyd The Piper At The Gates Of Dawn . K nejzajímavější gradaci však dojde, pustíme-li si za sebou skladby č. 4 (The Mists Of Time ) a 7 (The Cheerleader’s NDE ): od melodického saxofonového ševelení s potlačeným harmonickým doprovodem se přes ambientní mezihru ocitneme uprostřed bigbandové jízdy, která přejde do filmové fanfáry – zřejmě té, která byla podle bokletu na počátku celého projektu. Namítnete-li, že poslech skladeb na přeskáčku je proti autorovu záměru, musím oponovat. Tak jako se v noci jednotlivé sny chaoticky střídají a nelogicky na sebe navazují, ani zde není na škodu pouštět si skladby v náhodném pořadí a nechat vyústit jednu do druhé pokaždé jinak. Zaručuji, že ne vždy hranici mezi jednotlivými kompozicemi postřehnete.

Pierrick Pédron údajně vyrostl na Neilu Youngovi a King Crimson. Jeho nové album je silně eklektické v tom nejlepším slova smyslu, a i proto by mohlo oslovit široké publikum. Mimochodem hodně by mě zajímalo, jak by si právě Pédron poradil s coververzí Smells Like Teen Spirit . Škoda že se do české soutěže nepřihlásil.

Body: 5 z 6

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější