čtvrtek, 17. říjen 2019

Petr Ostrouchov: Vydavatelství jako filantropie

Napsal(a) 

 , foto Zuzana Bönisch foto: Zuzana Bönisch

Jeho jméno najdeme v závěrečných titulcích mnoha českých filmů. Buď v roli autora hudby, nebo jako právního poradce pro oblast autorského práva. Zejména pro jazzové posluchače a hudebníky je však Petr Ostrouchov spjat hlavně s labelem Animal Music, který od roku 2007 mapuje to nejlepší na české jazzové scéně. Jak však dokládá jeho katalog, už se zdaleka nespecializuje pouze na jazz.

Impulsem ke vzniku vašeho labelu Animal Music v roce 2007 bylo album varhaníka Ondřeje Pivce. Jak se to tehdy vlastně seběhlo? V té době jsem na VOŠ Jaroslava Ježka učil předmět, který jsme s Jaromírem Honzákem pracovně nazvali „šoubyznys“. Pozval mě, abych studentům přednášel o autorském právu, o OSA, Intergramu a podobných tématech. Ondřej byl jedním z mých studentů a přinesl mi své debutové cédéčko, za které dostal krátce předtím Anděla, a zároveň už měl natočené druhé. Chtěl, abych mu pomohl najít nějakého vydavatele. Měl ambice, mířil výš, chtěl vydávat u nějakého velkého tuzemského labelu, který vydává i pop music (Universal, Warner, EMI atp.). Protože se s lidmi z těchto vydavatelství znám, slíbil jsem Ondřejovi, že se jich zeptám, nicméně nikde to moc nezarezonovalo, a to z pochopitelných důvodů – není to komerční hudba. Mně se ovšem líbila natolik, že jsem se nakonec rozhodl vydat ji sám.

Časem jste začal cíleně budovat edici. Podle jakého klíče jste postupoval? Ono to šlo skutečně postupně. Míra Honzák byl logickou volbou, protože právě skrze něj jsem se do jazzového světa dostal díky již zmíněné nabídce učit na VOŠ Jaroslava Ježka. O Davidovi Dorůžkovi jsem věděl, tou dobou se vrátil ze Spojených států a byl to mimořádný hudební zjev. Na jeho trio jsme hodně chodili do klubů U Staré paní a U Malého Glena. Do té doby jsem byl vlastně trochu jazzový ignorant, pohyboval jsem se v jiných hudebních sférách, hrál jsem jiné žánry a nejčastěji jsem chodil na koncerty do Rudolfina na klasickou hudbu a tahle oblast vždycky zůstávala trochu stranou mého zájmu, protože to, co ke mně dolehlo, nikdy nebylo natolik silné, aby mě to donutilo stát se jazzovým fanouškem. Znal jsem samozřejmě prvoligové jazzmany z ciziny, jako jsou Brad Mehldau či Pat Metheny, ale českou scénu jsem opominul. Až jsem si za to pak nadával. Právě díky Mírovi, Davidovi a Ondřejovi se to změnilo. Jejich hudba měla smysl. V pop music totiž existuje spousta hudby, která vzniká na epigonských základech: „Budeme hrát tak, abychom zněli jako tahle kapela.“ Chybí originální vklad, autenticita. To jsem všechno najednou našel právě tady, na tuzemské jazzové scéně. Vždycky jsem to samozřejmě viděl i v klasické hudbě, na kterou jsem chodil už od teenagerského věku, ale tady se to navíc spojilo s mladou nabuzenou generací hudebníků kolem pětadvaceti let.

 , foto Zuzana Bönisch foto: Zuzana Bönisch

Jak to funguje v dnešní době? Vyhledáváte nové interprety sám, nebo oslovují oni vás? Teď to má dvě různé podoby. Jednak jsou tu umělci, se kterými spolupracuji opravdu dlouho, a s nimi mám takovou nepsanou dohodu, že vydávají u mě. Třeba právě Beata Hlavenková, když připravuje nové album, zavolá mně, jestli ho chci vydat. Někteří potřebují trochu rozpohybovat, aby něco udělali. Míra Honzák vždycky se smíchem říká, že kdyby ode mě neměl deadline, tak by nic neudělal. Domluvím se s ním, že uděláme novou desku, on je pak už od ledna ve stresu, v létě skládá a na podzim se natáčí. Jako třeba v letošním roce. Dále tu jsou Vertigo, Tomáš Liška, Ondra Pivec, Luboš Soukup nebo Štěpánka Balcarová, s těmi spolupracuji trvale. Také s Davidem Dorůžkou, který tvoří relativně málo, protože je hodně ponořený do spolupráce s jinými hudebníky a svoje projekty bohužel trochu zanedbává. Chodí mi i spousta nabídek od různých umělců a kapel, z nichž musím bohužel naprostou většinu odmítat, protože mám omezenou kapacitu. Kdysi jsem si vytyčil, že budu za rok vydávat šest desek, a stejně jich vydávám tak osm, devět, letos snad dokonce deset. Na debuty tedy moc prostoru nemám, ale občas se stane, že se z toho vyloupne něco, o čem jsem třeba vůbec nevěděl a co mě zaujme. To se stalo třeba letos – pianistka Nikol Bóková mi sama poslala svoje nahrávky, já jsem si je pustil a hned jsem věděl, že to chci vydat. Nakonec jsou zde i nahrávky, jejichž vznik sám iniciuji. Většinou jsou spíše mezižánrové. Vydáváme i klasickou hudbu, letos připravujeme třeba druhé album s Radkem Baborákem, vloni vyšel Bártův Bachův komplet anebo soundtrack z Markéty Lazarové.

Promlouváte jednotlivým umělcům do jejich kompozic či interpretace? Jste přítomen při nahrávání desek? Jak kdy a jak komu. U nahrávání jsem málokdy, protože se primárně snažím vybírat si projekty lidí, který věřím zcela. To znamená, že vůbec neřeším, co složí, protože vím, že dodají autentický a kvalitní materiál. Jsem samozřejmě rád, když před vznikem nového projektu vím, co to je za styl, takže se třeba jdu podívat na koncert. Jako v případě kvarteta Martina Brunnera, jehož desku jsme letos natáčeli. U natáčení jsem pak nebyl a v naprosté většině případů nebývám, pokud to tedy není projekt, v němž funguji jako hudební režisér. Takhle spolupracuji například s Radkem Baborákem. Dále jsou i projekty, které zajišťuji jako producent či aranžér, ale to je opravdu výjimka, tak jednou za dva tři roky. V roce 2012 jsem se takto podílel na desce Ivy Bittové Zvon. Spolu s Beatou Hlavenkovou jsme pro ni psali aranže a u natáčení jsme byli samozřejmě pořád. Dalším příkladem je Markéta Lazarová, kterou jsem z rukopisů Zdeňka Lišky připravil v roce 2015 pro živé provedení na festivalu Struny podzimu. Tuto nahrávku jsme vydali vloni.

Zato do míchání vstupuji docela často. Mix nechávám nejdříve na umělcích a zvukařích a pak k němu velmi často – zhruba v polovině případů – mám nějaké připomínky. Někdy spolu s Milanem Cimfem ten mix předěláme. Tady, troufám si říct, hraje roli moje dlouholetá zkušenost se studiovou prací. Tu má, pochopitelně ještě daleko větší, i Milan Cimfe, který míchá většinu našich desek, k jazzu jsem ho ale přivedl až já. U některých studiově méně zkušených hudebníků se ale občas stává, že v poslední fázi mixu přicházejí s nápady, které nejsou moc konstruktivní. Vycházejí třeba z nějaké náhlého zápalu, náhlého potěšení něčím netradičním (efektem, poměrem hlasitostí atp.), ale během týdne to nadšení zestárne a vše je jinak. Jde o to zachovat si odstup a chladnou hlavu, a právě proto do míchání zasahuji.

Toto je pouze ukázka, kompletní rozhovor najdete v HARMONII 10/2019.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.