Petr Kalfus: U Partyky jsem se hodně naučil

Saxofonista Petr Kalfus je absolventem bakalářského studia na akademii v polských Katovicích a nyní začíná studovat magisterský program na HAMU v Praze. Hovoříme s ním nejen o jazzovém školství, ale především o jeho vlastních kapelách a o jeho spolupráci s evropským orchestrem Eda Partyky.

Petře, Ed Partyka Jazz Orchestra, jehož jste členem, nedávno vydal album Hits! Vol. 1. Jak jste se dostal do této elitní sestavy muzikantů z Německa, Švýcarska, Holandska nebo Rakouska pod vedením významného amerického skladatele a pedagoga? Poprvé jsem se s Edem Partykou setkal na Konzervatoři Jaroslava Ježka; Milan Svoboda jej tehdy přizval ke spolupráci s Pražským bigbandem. Jako studenti vyšší odborné školy jsme byli členy mladší odnože bigbandu a Ed s námi tehdy měl seminář. Asi o rok nebo dva později jsme se potkali v Katovicích, kde už byla spolupráce intenzivnější. Já jsem tam na akademii studoval saxofon a Ed tam působil jako hostující profesor – měl semináře aranžování a vedl bigband, ve kterém jsem hrál. Poté spolupráce pokračovala v Praze, kde jsme pod názvem Concept Art Orchestra nahráli desku s českým bigbandem pod Partykovým vedením a s německou kapelou nuBox, což byla fúze elektroniky a bigbandu. I poté jsme byli v kontaktu. Jednou Ed přišel do Jazz Docku na Infinite Quintet, pozdravili jsme se a on se mě zeptal: „Co děláš 6. února?“ Já na to, že mám volno. A on mi řekl: „Tak si vezmi altklarinet, přijeď do Berlína, dáme si zkoušku a jdeme hrát.“ Dorazil jsem tedy do Berlína a bylo to přesně tak, jak řekl. Otevřel jsem složku s notami, proběhla jedna zkouška a večer jsme hráli. Od té doby naše spolupráce trvá.

Vaše spolupráce se tedy v minulosti dotkla i elektronické hudby a aktuální album má nejazzový název Hits! Jak tedy charakterizovat to, čemu se současný Partykův orchestr věnuje? Je poznamenán zkušenostmi s jinými žánry? Určitě, protože Ed byl dlouholetým členem Vienna Art Orchestra, se kterým prošel různými typy repertoáru. Na této desce zmapoval určité období autorských inspiračních zdrojů a zároveň období orchestru jako takového. To vše zabalil do celku alba s názvem Hits!

Album obsahuje také známé melodie Irvinga Berlina, Billyho Strayhorna a dalších autorů, ale v Partykových aranžích. Čím jsou pro vás tyto úpravy výjimečné? Výjimečnost orchestru pro mne tkví v tom, že Ed má rád hluboké barvy dřevěných nástrojů. Píše pro saxofonovou sekci od anglického rohu po kontrabasklarinet, což je vlastně všechno, co ta sekce je schopna pokrýt. Dále v trombonové sekci sedí hornista a na postech čtyř trombonů jsou dva bastrombony a z toho jeden baspozounista střídá tubu. Partykovo aranžmá tedy nabízí širokou paletu barev.

A v čem je pro vás zajímavé hrát s tímto mezinárodním orchestrem? Sám jste si odpověděl. Právě to, že mám možnost se setkat s takto výjimečnými hráči, které je Ed schopný dostat jednou za půl roku do jedné místnosti na zkoušku a na čtrnáct dní na šňůru, je velmi cenné a výjimečné. Zároveň je skvělá zkušenost pracovat v kapele pod jeho vedením.

Předpokládám, že na těch zkouškách jednou za půl roku nacvičujete nový repertoár? Funguje to tak, že většinou jednu šňůru máme v únoru nebo březnu a druhou v říjnu. Každé půlroční turné pro nás znamená, že hrajeme polovinu starého a polovinu no­vého repertoáru. Ed je totiž velice plodný skladatel.

Petr Kalfus, foto Petr Vidomus

Už jsme zmínili, že Ed Partyka je také pedagog. Jaký to má vliv na spolupráci s ním? Je jako kapelník typ spíše pedagogický, nebo despotický? To je těžká otázka. Musí to být určitá kombinace obou těchto vlastností a zároveň obrovského dílu empatie. Kapelník musí být i obrovský psycholog. Ed není despotický. Kombinuje vlastnosti psychologa a pedagoga a podle toho ten orchestr hraje tak, jak hraje.

V Česku působíte v několika kapelách. Můžeme si je pro začátek vyjmenovat? Mým hlavním projektem je Petr Kalfus Sextet, teď už ryze autorský, ve kterém se mnou hrají Jan Jirucha na trombon, Kuba Doležal na tenorsaxofon, Petr Dvorský na kontrabas, Jirka Neužil na piano a Martin Kopřiva na bicí. Donedávna fungoval můj volně improvizační projekt s Michalem Wróblew­ským. Ovšem Michal je teď na škole v Norsku, takže máme na rok pauzu. Dále jsem stálým členem Points Septetu Luboše Soukupa, hraji s Augustin Bernard Nonetem, s Concept Art Orchestra a v neposlední řadě s Bucinatores Orchestra trombonisty a skladatele Jana Jiruchy.

Váš sextet vznikl původně ze spolupráce s mexickým pianistou Markem Aanderudem. Ta už skončila? Ano, původně jsem hrál s Markem a také s Pepou Fečem a Radkem Němejcem. Mark se ale odstěhoval do Barcelony a kvůli časovému vytížení jsme se rozhodli spolupráci ukončit i s Radkem a Pepou. Já jsem pak pokračoval s jinou rytmikou.

Čím je pro vás zajímavá práce v sextetu? Tento formát větší kapely mě zajímal, už když jsme s Mírou Hloucalem sestavovali Infinite Quintet. Když stojím na pódiu vedle jednoho nebo dvou dalších dechů, je to obrovský zdroj inspirace. S Honzou Jiruchou a Kubou Doležalem jsem chtěl udělat nějakou malou kapelu a formát sextetu mi pro to přišel ideální – tedy skloubit tři dechaře na pódiu a spojit je ve formátu této kapely.

Říkáte, že dnes už je to čistě autorský projekt. Jak to bylo na počátku? Začal jsem s repertoárem Walta Weiskopfa, který má natočených několik sextetových desek v tomto obsazení. Já jsem si z nich vybral jednu s názvem Sight to Sound. Celý ten repertoár jsem od něj koupil a začali jsme jej secvičovat. V poslední době jsme však já i kluci přinesli vlastní skladby, od původního repertoáru začínáme upouštět a kombinujeme jej s naší autorskou muzikou. Měli jsme trochu strach, jestli to bude fungovat stejně dobře jako napsaná muzika Walta Weiskopfa, ale po koncertech, které teď máme za sebou, musím říct, že to funguje skvěle.

Pouze ukázka, celý rozhovor naleznete v: HARMONIE 11/2014

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější