středa, 11. červenec 2012

Paweł Kaczmarczyk - nepůjčovat si, ale rovnou krást

Napsal(a) 

Paweł Kaczmarczyk - nepůjčovat si, ale rovnou krást, foto Ewelina Kowal Paweł Kaczmarczyk - nepůjčovat si, ale rovnou krástfoto: Ewelina Kowal

Za událost zimní sezony můžeme označit dvoutýdenní turné Paweł Kaczmarczyk Audiofeeling Bandu po českých a slovenských městech. Akustické trio (Paweł Kaczmarczyk – klavír, Maciej Adamczak – kontrabas, Dawid Fortuna – bicí) v klubech od Prahy přes Mělník, Trutnov, Otrokovice, Břeclav až po slovenské Brezno prezentovalo nejen vynikající album Complexity in Simplicity, které dříve vyšlo pod křídly prestižního německého vydavatelství ACT Music, ale v rámci aktuálního projektu Directions in Music poukázalo i na nové směry pod vedením fenomenálního lídra.

Vynikajícími alby Audiofeeling (2007) a Complexity in Simplicity (2009) jsi přesvědčil, že tvoje projekty mají vlastní tvář. Jak bys ji popsal? Při své hudbě se snažím nezabývat tím, co je mimo a co je zbytečné. I tak se však zcela nevyhnu konkrétním inspiracím, které nás více či méně ovlivňují. Pokud chci, aby byla moje hudba originální a opravdu má vlastní, nesmím přebírat základ. Skelet hudby musí být původní, pak na něj můžu nabalovat věci zvenčí. Jen tehdy – a to je velmi důležité – může být hudba pravdivou.

Proč dnes chtějí mnozí hudebníci znít jako kopie svých mnohem starších vzorů? Žijeme v roce 2012, a už i proto jsou nesmyslná všechna snažení znít například jako v 60. letech. To se prostě nevrátí. Sedíme tady v kavárně a z reproduktorů se na nás neustále cosi „valí“. Každé médium, ať rozhlas nebo internet, nám neustále servíruje hudbu. Každou chvíli tě může překvapit hudebník, o kterém jsi v životě neslyšel. Dnes si můžeš „půjčovat“ ze všech zdrojů. Mou ideou však není půjčit si, ale rovnou ukrást, aby to bylo jen moje! Stejně nikdy nebudu Keith Jarrett, Herbie Hancock, Brad Mehldau nebo Wayne Shorter. Stále to budu dělat po svém, protože jsem úplně jiný člověk. Narodil jsem se v Krakově, a proto se nemohu tvářit, že se dokážu zmocnit amerického jazzu. Podobně nemohu hrát skandinávskou hudbu, protože neprožívám půl roku den a pak noc. Myslím si, že jako běloch nikdy nedokážu uchopit specifický timing a swingovou pulsaci černé hudby. Raději budu hledat, improvizovat a snad se i nechám ovlivnit polskou klasickou hudbou nebo lidovými písničkami. Když si vzpomenu na dětství, při lepení pirohů mi máma zpívala lidovky Szła dziewecka do lasecka a ne standard Just Friends. (smích)

Proto mají melodické nápěvy tvých témat blízko k písním? Název alba Complexity in Simplicity naznačoval, že to nejsložitější je vlastně tím nejjednodušším. Nyní je v módě hrát stále komplikovaněji. Když hraji prostě, vytvářím pouto mezi sebou a nástrojem, mezi hudbou a posluchačem. Mnozí američtí hudebníci dokáží zahrát úžasné věci s vynikajícím zvukem, v jejich kapele všechno do sebe zapadá, ale mezi jejich hudbou a posluchačem zůstává bariéra. Při poslechu si nemáš uvědomovat, jak dobře je to zahrané, hudbu musíš prostě absorbovat. Nehledejme v ní odkazy mezi řádky ani novátorské koncepce, jaké předkládá například Jason Moran. Líbí se mi výrok Janusze Muniaka, že vlastností avantgard je to, že velmi brzy přestanou být avantgardami. Čas je nemilosrdným soudcem a po letech zůstane jen dobrá hudba, žádná avantgarda. Nezáleží mi na tom, zda hraji jazz. Podstatné je „setkat se“ v kapele, jako tomu bylo dnes večer. Mám na výběr mezi tím, aby moji spoluhráči byli se mnou, nebo naopak. A já se ze všech sil snažím, aby se mnou chtěli muzicírovat, aby mi dávali zpětnou vazbu. Nejde mi o to být klavírní hvězdou a stát před velkým publikem. Stačí mi, že hraji pro hrstku posluchačů, kteří stojí za mnou. Proč by měli být se mnou, když jim budu předkládat něco nesrozumitelného? Větší význam má, když si budou cestou z koncertu v autobuse prozpěvovat mé téma. A pokud mě dávají do souvislosti s někým lepším, je to pro mě jen kompliment. Je to podobné, jako by ti někdo řekl, že vypadáš jako ... (přemýšlení) ... Leonardo DiCaprio. (smích)

Na Complexity in Simplicity je množství silných momentů – k nejemotivnějším patří poslední vteřiny alba se vzdušnou codou tenorsaxofonu Tomasze Grzegorského... To je soul, duše, kterou buď ve své hudbě máš, nebo to pak nemá význam. Proto hraji jen to, co cítím. Z toho důvodu jsem po letech přestal hrávat swingové skladby, protože jsem se v nich necítil dobře. Nemám swing v krvi a i když mi říkají, že ho hraji dobře, nejsem to já. Mnozí se mě ptají, jestli hraji jazz. Nevím, protože jsem nad tím nikdy nepřemýšlel, nebylo to pro mě podstatné. Chodíme s kolegy na pódium, kde se spolu dorozumíváme. A jestli je to jazz, ať posoudí kritici. Je to jejich práce. (smích)

Triové verze skladeb z alba měly na turné nový rozměr, ve kterém více vynikala interakce, „interplay“. V čem se tato kapela odlišuje od jiných polských trií? Vycházím z jiných koncepcí, i když sleduji, co hraje Wyleżol, Tokaj nebo Wasilewski. Jsou to výborné věci, v hudbě každého z nich je množství zásadních elementů a byl bych hlupák, kdybych násilím zavíral přede mnou pootevřené dveře. Je skvělé vidět, že to můžu udělat takto, ale ještě lepší je sledovat několik „otevřených dveří“ a z každých něco vyslechnout. Tito klavíristé se snaží ve svých kapelách rozvíjet vlastní zvukovost a to je dnes velmi cenné. Sami se v tom cítí dobře a to je důležité – aby ses v každé kapele cítil tak, jako bys hrál freejazz, volně a svobodně. Že to není skutečný freejazz, mě vůbec nezajímá.

Jak jsi dosáhl toho, že přes množství hostů, variabilní obsazení a různé nálady drží album Complexity in Simplicity jako celek pohromadě? Chtěl jsem, aby bylo album zajímavé a pestré. Zlobilo mě, když se ke mně dostala nahrávka kapely se třemi, čtyřmi dobrými skladbami, přičemž zbytek byl vatou na vyplnění 60 minut. Z mého pohledu se poslech alba podobá filmovému zážitku. Film musí mít jasnou dramaturgii: rozjíždí se, následuje problém, nad jehož řešením začne divák přemýšlet, příběh tě zavede do nových prostor, přicházejí noví lidé, mění se osvětlení. Rozumíš, o co mi jde? Podobně odstupňovaná musí být i dynamika alba. Konkrétně Complexity in Simplicity vzniklo z dvojalba. Když jsme měli dohodnuto vydání v ACT a připraven materiál na dvě alba, producent Siggi Loch začal vybírat: „Tuto skladbu ne, ale tato může být.“ Nejméně při třech věcech mi bylo strašně líto, že se na album nedostaly, nemluvě o tom, že všechny byly hotové a po produkci. V některých jsem využil elektroniku, podobně jako na předchozím Audiofeelingu. Také pořadí skladeb určené vydavatelem jsem poprvé zamítl, pak jsme si to „přehazovali“, dokud jsme nedošli ke kompromisu.

Jaký jsi měl pocit, když ti vydavatel narušil tvou vizi? Víš, jako umělec nemáš moc odstup od svého díla a potřebuješ někoho nestranného, ​​kdo ti dá studenou sprchu a trochu zchladí tvé prvotní nadšení. (smích) Z osobní zkušenosti vím, že pak se může podařit opravdu dobrá věc. Nejmoudřejšími lidmi jsou ti, kteří konfrontují své názory s ostatními. Mají vlastní představu, ale zůstávají otevření. Vědí, že nejsou neomylní, nevlastní recept na pravdu. Samozřejmě mi při zrušení dvojalba nebylo příjemně, ale uvědomil jsem si, že pracuji s profesionály, kterým musím do jisté míry důvěřovat. Na druhé straně mi zůstal odložený materiál na další album se skladbami, které mohu, ale nemusím nahrát znovu. Nechci se unáhlit, nic mě netlačí do toho, abych co nejdříve vydal další nahrávku.

O kontraktu s prestižním vydavatelem sní většina hudebníků. Zřejmě však z toho neplynou jen výhody. Samozřejmě, ale musím říct, že díky nálepce ACT jsme mohli hrát v nejlepších evropských klubech. Na tato místa se polští muzikanti běžně nedostanou přesto, že nahrávají fantastická alba. Když se album ze známého vydavatelství dostane k majiteli dobrého klubu, je obrovská šance, že si ho alespoň vyslechne. Z vyprávění mnoha vím, že pokud by se takovému člověku dostalo do rukou v Polsku vydané předchozí CD Audiofeeling, nerozbalené by skončilo v koši. Je to kruté, ale bohužel pravdivé. Mnozí z nich dostávají denně desítky desek a pokud se za umělce v jistém smyslu nezaručí renomovaný vydavatel s dobrým kreditem, nemá šanci na úspěch. Kredit důvěry je posílen dvojnásobně – ručí za tebe nejen vydavatel, ale své kvality dosvědčuješ i ty sám. Je to vztah vzájemné důvěry, v jistém smyslu podobný jako v manželství.

Jaké jsou tvé šance na vydání nového alba v ACT Music? Možnosti by byly, problémem je hudební trh. V Polsku mám šanci prodat asi 2000-3000 kusů, což není pro ACT uspokojující číslo. Do studia můžu jít hned – jen na dnešním koncertě jsme hráli tři nové skladby. Sám sebe se však ptám, zda má v tomto stadiu pro mě význam nahrát další album. Spíše si myslím, že bych měl více koncertovat a o albu přemýšlet, až když najdu sponzora. Do nahrávání Complexity in Simplicity jsem vrazil obrovský balík vlastních peněz, prakticky všechno, co jsem tehdy měl. Nač bych měl opět investovat? Album v ACT už mám, pro koho mám nahrávat další? Kvůli té hrstce, která si ho koupí, nebo kvůli těm ostatním, kteří si ho stáhnou z internetu? V těchto dnech Evropa bouřlivě diskutuje o problému ACTA. Samozřejmě že ti, co to blokují, v tom nemají vlastní prostředky, protože si zvykli všechno brát zdarma. Krádež a pirátství jsou pěkná slova, já na ně ale nahlížím i optikou toho, že na nové album momentálně nemám prostředky. Množství kamarádů mi říká, jak vynikající je mé album. Nikdo je však nepřinese na podpis, protože ho nemají fyzicky. Stáhli si ho z eMule nebo z jiného portálu. Jaký to má význam? Ne na mě pak závisí, zda nahraji další album. Sám bych mohl nahrávat každoročně, nevidím v tom problém.

Rozšířenou verzí Audiofeeling Bandu jsou projekty Ethno sextet nebo série Directions in Music ... Se sextetem hrajeme moji hudbu infikovanou arménskými lidovými motivy. Máme nejen arménského hráče na duduk, ale i perkusionistu z Peru. Na Youtube najdeš koncert z Jazz Forum Budapest, jsou na to výborné reakce. Když do mých témat začne hrát duduk, lidé pláčou, protože je najednou přivádíš do úplně jiných emočních stavů a oni nevědí, co se děje. Popudem k sérii koncertů Directions in Music bylo zahrát si „beztrestně“, bez vnějšího diktátu hudby velkých osobností, a přizvat k tomu nejlepší muzikanty, kteří se k danému stylu nejvíce hodí. Chtěl jsem, aby měl projekt dobrou „ideologii“ a také, aby Audiofeeling Band po letech práce na vlastních věcech nasával vnější vlivy. Začal jsem oslovovat hudebníky určitým způsobem spjaté s danou osobností, například saxofonista Tomasz Grzegorski vyrůstal na Hanku Mobleym nebo trumpetista Jerzy Malek na Freddie Hubbardovi. Dílů téhle série už byl celý tucet, snad nejdůležitější byly písničky Raye Charlese, které jsme dělali se zpěvákem Jorgosem Skoliasem. Dnes jsme odtud jako přídavek hráli Unchain My Heart. Je to v podstatě experiment, nabídl jsem projekt s Rayem Charlesem i do ACT. Pro posluchače je to zajímavé, protože témata písniček znají. Na Youtube najdeš koncert s Jorgosem Skoliasem, je tam vynikající zvuk, ten jsme nahrávali na multitrack.

Jak jsi vedle Audiofeeling Bandu a spolupráce s New Bone, Hefi Quartetem či Grzech Piotrowski World Orchestra stihnul za půldruhého roku připravit třináct různých pokračování projektu? Koncerty Directions in Music se postupně začaly nabalovat a došli jsme tak daleko, že jsme oslovili Janusze Muniaka, aby s námi hrál hudbu Stana Getze, Piotra Barona na Dextera Gordona, vynikajícího saxofonistu Macieje Obaru, který hrává s Tomaszem Stankem, aby udělal poctu Ericu Dolphymu, Kazimierz Jonkisz zase Elvinu Jonesovi, mladý houslista Mateusz Smoczyński hrál skladby Zbigniewa Seiferta. Ještě stále nejsme na konci, aktuálně chystáme hudbu Cheta Bakera s trumpetistou Robertem Murakowskim. Jsou to akce vystavěné na úplné volnosti, bez strachu a zbytečné bázně. A tak to má být.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.