úterý, 7. červenec 2009

Pavel Hrubý - Jsem průzkumník v hudbě i v životě

Napsal(a) 

Pavel Hrubý, foto Jazz Boo Pavel Hrubýfoto: Jazz Boo

Trio Limbo založil saxofonista a klarinetista Pavel Hrubý v roce 2004 s kontrabasistou Tarasem Vološčukem a bubeníkem Milošem Dvořáčkem. V dalším roce se k nim přidal zkušený a érou jazzrocku odkojený trumpetista František Kučera, a tak vzniklo jedno z nejoriginálněji znějících jazzových seskupení na dnešní české scéně. V květnu 2005 nahráli samizdatové CD Limbo a v roce 2007 se objevil oficiální debut s názvem Kalimbo v produkci Amplion Records. Pavel Hrubý (1970) je duší tohoto kvarteta a nositelem idejí hudebního směřování, v němž otevřenost k nejrůznějším podnětům a spontánní improvizace patří k základním předpokladům. Na plakátech mívají leckdy nálepku „etno free jazz“.

Jaké máš muzikantské zázemí, kořeny? Mám předky z Ukrajiny – babičku a dědu po matce. Táta je vystudovaný muzikant, hraje na trubku, housle, akordeon, učí na ZUŠ a vedl mě přísně k hudbě. Čím jsem starší, tím více cítím své východní kořeny. Když slyším ruskou dumku, jakoby se pro mě zastavil čas. Stejně to mám s hudbou židovskou, ať už se jedná o klezmer nebo o duchovní písně. Dostane mě to na dřeň, rozpláče. Je to pro mě nepopsatelné „krasosmutno“. Cítím v tom příběhy a já příběhy miluji. Zároveň mě zcela uzemní africké rytmy. Nebo Weather Report. A Miles?! To je absolutní čaroděj! Fundamentalisti v jazzu odsuzují jeho sedmdesátá léta jako „slepou ulici“. Já jim odpouštím, jelikož slepí jsou oni, jen o tom neví. Pustím si Dark Magus a sem nadržený jak hřebec, tepe ve mně každá molekula. V sedmdesátých letech obsáhnul ve své hudbě to, na čem dnes staví všichni, včetně mě. Jungle, drum and bass, hip-hop, afro-beat. A jeho kvinteto let 1965 – 1968 je nepřekonatelný a konečný vrchol moderního akustického jazzu.

Kudy jsi bloudil cestou k jazzu? K jazzu jsem nezabloudil, byl to spíše náhlý skok neplavce do vody. V roce 1988 jsem se seznámil s trumpetistou Františkem Kučerou z tehdejšího plzeňského Jazz Comba a začal poslouchat jazz. Vzpomínám si, jak jsem u něj poprvé slyšel Charlieho Parkera a vůbec se mi to nelíbilo, nerozuměl jsem té hudbě. Do té doby jsem jazz vůbec neznal. Rodiče poslouchali to, co většina za socialismu. Občas se doma našly desky jako Elvis Presley, Edith Piaf, to bylo vše. Žili jsme na malém městě. Na studiích konzervatoře v Plzni jsem si koupil svoje první LP desky: Stromboli, Pražský výběr, Dunaj, Peter Gabriel, Genesis, Cure. Postupně jsem si od Franty a jeho kumpánů půjčoval jazz a jiné žánry a poslouchal tuny hudby. Patřím k těm, co mají standardy rádi. Na nich jsme se všichni učili a rád je hraji dodnes. Jde o to, s kým je hraješ, a jak. A jestli jsi tvůrčí typ, tak časem začneš komponovat vlastní věci, anebo originálně aranžovat oblíbené skladatele.

Pár měsíců před seznámením s plzeňskými jazzmany mi táta koupil můj první saxofon, tenor, a přivedl mě na zkušenou do Příbramského Big Bandu, tehdy vedeného Pavlem Eliášem. Pak přišli do mého života „Kučerovci“. Když mě Franta poprvé pozval, abych si s Jazz Combem zajamoval, tak jsem den před tím skoro nespal, byl jsem jak u vytržení. Vůbec jsem neuměl improvizovat, ale strašně mě to lákalo. Na podium mě Franta vyzval při Jean Pierre od Milese. Totálně vyřízený jsem něco blábolil a Fanda na mě hučel „c moll“ nebo „d moll“, už nevím, a já se sotva držel na nohou a svého saxofonu. Na začátku 90. let mě velmi zasáhl Kontraband Milana Svobody. To jsem jako elév zbožňoval muziku i ty „dada“ převleky. Časem jsem v Plzni hrál ve všech možných kapelách. Dobrá parta byl Jazzgang (1991 – 1993), pak můj kvartet Straight Note (1997 – 1999), Hibaj (1990 – dodnes). Pop, rock, blues mi pomohl, protože jsem se naučil hrát v těch pro saxofon nepříjemných křížkových kytarových stupnicích. Zlom přišel v roce 1998, kdy mi Jan Matoušek nabídl stálé angažmá v Pražském swingovém orchestru. Honza je obrovská osobnost, vynikající instrumentalista, aranžér a pedagog, ten měl žít a tvořit v třicátých letech v Hollywoodu. Věděním přesahuje hudební dění u nás, zasloužil by si velké uznání, do smrti mu vděčím za mnohé. Strávil jsem v kapele pět let a tam se ze mě stal opravdu saxofonista. Byl to dril k nezaplacení. A nesmím zapomenout na svou první pražskou partu Full House Quartet (2001 – 2003).

Tvoje stěžejní aktivity jsou spojeny s Limbem a Zitkovým bandem NUO. Jaký je rozdíl v hraní s nimi? Bude to znít možná suše. NUO hraje psanou, prokomponovanou hudbu, improvizuje se na předem dané schéma či akordy, kdežto Limbo se věnuje spontánní improvizaci, nic napsaného. To je hlavní rozdíl. Jsem průzkumník v hudbě a životě. Stále hledám spoluhráče co mi stačí, pomůžou, nebo jsou lepší a vybudí mě. V Limbu se snažíme o kolektivní komunikaci. Ale často je to pro mě interpretační kompromis. Tuším, jaký máme každý z nás strop kreativity, nebo si to aspoň myslím, ale pozor: takto vzniklý kompromis je pořád v našich vodách kvalitní free performancí, venku už to tak být nemusí. Mám nutkání ze sebe a ostatních dostat to nejlepší, až je to občas na škodu. Měl bych to nechat někdy osudu a nelpět tolik na svém pojetí. Kdybych měl příležitost, tak za jeden rok natočím tři až čtyři desky. Jednu baladickou s klavírem, druhou s Limbem, třetí se saxofonovým kvartetem a čtvrtou experimentální s elektronikou.

Nedávno jsi se zmiňoval o skvělém koncertě loňské Alternativy. Večer s Fiasko Records byl výjimečný! Byl to pro mě i osobní zážitek, protože pianista Kari Ikonen je můj kamarád. Chodil jsem k němu před šesti lety v Praze na kursy. Hrají skutečně moderní progresivní osobitou hudbu na nejvyšší úrovni. Bubeník Mika Kallio je geniální instrumentalista, na bicí hrál tak, jak si to představuji. Co mě štve je, že z muzikantů jsem tam byl jediný. Skutečně nedorazil nikdo napříč generacemi z jazzové či jiné hudební branže. Mrzí mě ta ignorace, to tvrdím i s tím vědomím, že není ničí povinnost někam chodit, z různých důvodů. Měl jsem hrát v divadle a vydělat peníze, ale rozhodl jsem se jet do Archy z Plzně a sehnal si záskok, který musím zaplatit. Jinak celkem slabá návštěva, asi 50 lidí.

Když na Alternativě před lety hrál John Zorn a Dave Douglas, myslíš, že sál zaplnili muzikanti? Vstupenek zbylo dost. Na Zornovi jsem nebyl,

Pavel Hrubý, foto Jazz Boo Pavel Hrubýfoto: Jazz Boo
unikl mi, vidíš, a teď mi mohou nadávat ti druzí. Jinak lenost hraje určitou roli u každého, mě nevyjímaje. České prostředí je podle mne hodně konzervativní, jak u posluchačů, tak u dramaturgie různých festivalů, klubů. Mají strach, že nepřijdou lidi na neznámou věc, a tak se musí vydat hodně peněz na reklamu, což je problém. S tím pak souvisí všeobecná absence zájmu. Jsme malá země, tudíž malé tržní prostředí a sponzoři se do těchto riskantních podniků nehrnou. Bohužel, celosvětový trend je vykázat zisk pokud možno hned. Jenže alternativní druh kultury potřebuje čas, aby si našel publikum a zázemí, a to není populární. Roli hraje i přesycenost kulturních akcí, zvláště v Praze. Dobré, kvalitní hudby je dost, jen nemá takovou mediální podporu jakou si zaslouží! Přesto tvrdím, že peníze jsou – jen se vydávají na nesmysly. Kvalitní umění se musí podporovat. Každý přece z historie ví, že většina geniálních uměleckých děl vznikala na zakázku bohatých mecenášů, měšťanů, šlechty. Dnes už zde opravdoví mecenáši kultury, vyhledavači talentů až na výjimky – například Lucie Kukulová, Petr Ostrouchov nebo Petr Dorůžka – nejsou. Přesvědčit sponzory o smysluplnosti podpory alternativní kultury umí málokdo. Líbí se mi myšlenka, kterou před lety vyslovil spisovatel Salman Rushdie: „Nevěřím, že umění může zachránit svět, ale svět by mohl zachránit umění.“

Jak se daří jazzu v západočeské metropoli? V Plzni žádný skutečný jazzový život neexistuje. Sám bydlím v Plzni přes dvacet let a hraji zde své koncerty tři až čtyřikrát za rok. Ve vlastním městě jsem skoro „inkognito“. Plzeň je univerzitní krajské město, jsou tu divadla, konzervatoř, takže by se zdálo, že divácké zázemí je. Bohužel, potenciální cílová skupina nechodí mimo festivalů na běžné koncerty. Některé kluby to zkoušely s jazzem, ale po čase rezignovaly – chodilo průměrně 15 lidí. Smutná realita! V Plzni má tradici spíše folk, country a pivní bigbíty, a pokud jazz, tak velkokapelový swing, na něj lidi přijdou. To pramení z osvobození Plzně americkou armádou v roce 1945, kdy američtí vojáci s sebou přitáhli desky s jazzem. Jsou zde čtyři festivaly, které během roku nabízejí mimo jiné jazzovou hudbu. Sdružení Jazz bez hranic pořádá i výchovné koncerty pro mládež a workshop. Pravidelné jazzové vzdělávání v Plzni zatím není, ani na konzervatoři, ale snad se to v budoucnu změní. Nejde jen o jazz samotný, ale i o probouzení tvůrčích schopností jedinců v takové výuce. Také chybí fundovaní učitelé v oboru jazzu či experimentální hudby.

Formuloval sis názor na české jazzové školství obecněji? Jazz se profesionálně vyučuje v Praze na Konzervatoři a VOŠ Jaroslava Ježka. Každé léto pořádají mezinárodní týdenní kursy, skvěle obsazené zahraničními lektory. Vážím si lidí, kteří na oddělení učí: Jaromír Honzák, Karel Růžička, Milan Svoboda, Rostislav Fraš, František Kop, Beata Hlavenková, Miriam Bayle, David Dorůžka a jiní.

Mladí jazzmani, kteří jsou na scéně čerství, přišli právě odtud a hrají skvěle. Naučit někoho dobře hrát na nástroj, aby měl hudbu přirozeně rád, považuji za nejtěžší. Sám učím soukromě tři kluky na ságo a je to obohacující pro obě strany. Velmi záleží na tom, jestli je učitel opravdu zkušená osobnost a má trpělivost. Často to různí „učitelé“ mají jenom jako kšeft a nehorázně se podepíší na studentech. Sám jsem neměl možnost k nikomu chodit, vše jsem si musel pokoutně najít sám a do Frýdlantu na kursy jsem nejezdil, nevěděl jsem o nich. Dnes mají studenti k dispozici internet a materiál je lehce dostupný. Vím, že na ZUŠ existují dětské ansámbly, které hrají swing a jazz, a to je neviditelná záslužná činnost. Určitě existují jedinci, kteří nikdy nestudovali na výběrových školách, a přesto jsou originální a jdou vlastní cestou.

Jak hodnotíš styl Limba po odchodu Miloše Dvořáčka? Myslím, že v dosavadní akustické podobě je to stejné – přirozená univerzalita. Za Miloše nastoupil bubeník Martin Kopřiva v květnu 2008. Každý z nich je jiný, což je normální. Miloš má vynikající motoriku, akčnost, ale Martin má zase jiné přednosti. Je zvídavý, chce se něčemu naučit a má do toho chuť, dokáže bez ješitnosti přijmout mé připomínky, návrhy, což není málo. Proto jsem mu nabídl spolupráci. Potřebuje čas na sehrání a pochopení způsobu komunikace, o který se pokoušíme. Navíc hrajeme málo, a o to je to náročnější. Měl by si vytvořit vlastní styl, což pro něj není jednoduchá pozice.

Blízká budoucnost? Už společně připravujeme nové album pro Amplion Records, kde jsem zvolil nový koncept s elektronikou a samply. Hosty budou kytarista Jiří Šimek, klávesista Michal Nejtek a hráč na tabla a perkuse Tomáš Reindl. Budeme tvořit hudbu na stejném principu jako od prvopočátku: společnou spontánní improvizací, ale nebráním se i skladbám, kde si předem utvoříme náčrt příběhu.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.