pátek, 4. březen 2011

Pat Metheny - hudba by měla být především zábava

Napsal(a) 

Pat Metheny - hudba by měla být především zábava, foto Jimmy Katz Pat Metheny - hudba by měla být především zábavafoto: Jimmy Katz

Pokud bychom měli vybrat jednoho muzikanta, kterého respektují takřka všichni ostatní hudebníci, dost možná by to byl právě Pat Metheny (1954). Americký kytarista navštívil 1. července Prahu již pošesté a ač aktuální tour s kvartetem sice nesouvisí s vydáním nového alba, můžeme ho brát jako náhražku za turné s letošním sólovým projektem Orchestrion, které se naší metropoli vyhnulo.

S čím tedy Metheny, klávesista Lyle Mays , basista Steve Rodby a bubeník Antonio Sanchez přijeli? Letní série koncertů nese název The Songbook Tour a hrané skladby jsou výběrem toho nejlepšího z více než třicetileté historie Pat Metheny Group (PMG), obohaceným o pár méně známých věcí. Kapela funguje ve formátu původního kvarteta z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, obsazení však originální není.

Dobře sestavený playlist byl plný kontrastních skladeb a vůbec dramaturgie celého večera měla promyšlenou výstavbu, což je pro tohoto kytaristu typické. Od raných kompozic Phase Dance , JacoLone Jack se jednou odskočilo k líbivějším Last Train Home , Minuano (Six Eight) , či James , jindy přišla na řadu složitější Have You Heard , jemně ponurá This Is Not America nebo Proof , coby nejmladší kousek ze všech hraných kompozic. Metheny střídal všechny své obvyklé nástroje. Kromě běžných kytar došlo samozřejmě také na dvaačtyřicetistrunný hybrid Pikasso či kytarový syntezátor. Jeho typický zvuk v klasice Are You Going With Me? a později v To The End Of The World nemohl chybět.

Kytarista, opět oděn v typickém proužkovaném tričku, je charismatický leader. Hraje témata i většinu sól a jeho nasazení je velkolepé. Ne snad, že by bubeník Sanchez nepřekypoval energií a ostatní hráči nebyli vůbec připuštěni ke slovu. Kapela funguje jako sourodý celek a všichni ukázkově pracují s dynamikou a barvitými zvuky, o kterých zprvu ani nevíte, avšak pro vytvoření soundu skupiny jsou stěžejní. Vyniknout mohou nejen díky skvělé práci letitého zvukového inženýra Davida Oakese, ale rovněž zásluhou akusticky dobrého sálu (zde pražského Divadla Hybernia). Prostor předčil očekávání – je v podstatě komorní, dostatečně důstojný a pro takové vystoupení má daleko lepší atmosféru než obvyklý Velký sál Lucerny.

V souvislosti s koncertem se jen nabízelo položit Methenymu několik otázek. Vždy platil za někoho, kdo má co říct k hudební estetice, hledání vlastního stylu, vzdělávání, či současnému směřování hudby. Nedávno vydaná kniha kvalitních rozhovorů (Richard Niles: The Pat Metheny Interviews, Hal Leonard, 2009) navíc nabádá k hlubší diskuzi o některých tématech.

Mnoho lidí tvrdilo, že vesměs prokomponované album The Way Up bylo vaším uměleckým vrcholem. Byli zvědaví, s čím přijdete pak. Něco jako Orchestrion nikdo nečekal. Cítil jste před jeho vydáním tlak nebo očekávání ze strany posluchačů? Jednoduše se snažím všechny věci dělat tak dobře, jak jen to umím. Ač The Way Up byl velmi náročný projekt, na nějž jsem moc pyšný, cítím stejné nebo snad i větší uspokojení, když dělám něco jednoduchého. Mohu říci, že je pro mě mnohokrát náročnější napsat skladbu jako třeba Farmer’s Trust , než přijít s něčím, co na první poslech působí komplikovaně.

Jednou jste řekl, že spletitost The Way Up (a potažmo i Orchestrionu) byla přirozeným vyústěním vaší hudby. Vrátíte se zpět k menším formám? Projeví se ona zmíněná potřeba dělat něco jednoduššího nebo by to už byl krok zpátky? Něco takového se stěží předvídá. Orchestrion mě hodně posunul v mnoha ohledech, zejména pak co se skladebné techniky týče. Na druhou stranu ale moc dobře vím, že i v prostších formách je toho ještě velmi mnoho, co bych mohl objevit, naučit se a zkusit.

Bylo období, kdy jste se intenzivněji zabýval klasickou hudbou? Napsal jste řadu prokomponovaných skladeb či pracoval s orchestrem, ale nikdy jsem vás neslyšel hovořit o vašem vztahu ke klasické hudbě obecně. Nač vše rozdělovat a kategorizovat? Pro mě je hudba jeden velký celek. Neříkám si, dobře, tohle je klasika, tohle je jazz, tohle zas R&B. Hudba je, nebo by měla být v tomhle ohledu otevřená.

Panuje celkem zažitý názor, že ať už člověk hraje jakýkoli styl, dlouhodobé studium klasické hudby je stěžejní pro dobré ovládnutí nástroje. Souhlasíte? Není tak důležité to slovo „klasické“ jako hlavně „dlouhodobé“. Ať už má hudba jakoukoli podobu, pokud se mi líbí, chci se o ní dozvědět co nejvíc mohu. Osloví-li mne něco opravdu hluboce, a může to být Béla Bartók nebo bebop, snažím se porozumět nejzákladnější podstatě té věci. A nemám na mysli jen konkrétní noty. Hlavní je myšlenkový základ. Ať už ve vás takovou reakci vzbuzuje jakákoli muzika, maximálně jí porozumět může být záležitostí na celý život. A když ne, tak na řadu let minimálně. Čím více jste schopni jít do hloubky, tím déle to trvá.

Pat Metheny - hudba by měla být především zábava, foto Jimmy Katz Pat Metheny - hudba by měla být především zábavafoto: Jimmy Katz
Proces technického zdokonalování se ve hře na nástroj vám prý vždy šel velmi pomalu. Se skládáním je to stejné? Trvá dlouho, než se dopracujete k hudebnímu nápadu, s nímž jste víceméně spokojený? Psaní hudby je pro mě ta nejobtížnější věc ze všech. Mnohem složitější než hraní! Většinou s tím hodně zápasím.

Citát Ennia Morriconeho říká: „Dobrý skladatel není člověk, který jen popíše mraky papíru notami. Je to někdo, kdo je schopen většinu z nich pak vyhodit.“ Máte při vytváření nových skladeb na výběr z velkého množství materiálu, nebo průměrný nápad ani nevypustíte na papír? To je pěkná formulace. Vyždímu toho ze sebe sice hodně, ale skoro všechno pak vyhazuji! Když slyším velikána typu Morriconeho tvrdit něco takového, říkám si, že na to asi jdu správným směrem. Kvůli každému mému nápadu, který se později přetavil ve skladbu, jsem oknem vyhodil deset jiných. Umět si vybírat je v dnešní době hodně důležité.

Velcí skladatelé a muzikanti mají dnes občas sklony vytvářet muziku tak složitou na pochopení, že se při jejím poslechu člověk, zejména pak laik, spíše trápí. Když vytváříte něco nového, říkáte si někdy: „Není to už moc velký konstrukt? Bude se to ještě někomu líbit?“ Ať už je posluchačem kdokoli, hraji a píši pro sebe a vždycky jsem to tak dělal. Nechci, aby to znělo sobecky, ale řídit se údajným vkusem někoho jiného a snažit se zalíbit by bylo zkrátka hádání. Jediný člověk, jehož reakci mohu zanalyzovat na sto procent, jsem já sám. Jen tak může vzniknout něco upřímného a hlubokého. Dejte na svůj vkus a cit.

V nedávno vydané knize rozhovorů s Richardem Nilesem říkáte, že dnešní masová výuka jazzu způsobuje, že většina absolventů zní stejně a nemá „o čem hrát“. Dalo by se to nějak změnit? U nás v Česku teď máme možnost poprvé v historii získat jazzové vysokoškolské vzdělání, tak se vedou diskuse o náplni výuky apod. Zase se ukazuje, jak je trefné připodobňovat hudbu k řeči a jazykům. Mohu se naučit mluvit vlámsky, ale to mi nedává absolutně žádnou záruku, že budu mít ostatním co sdělit. Získávat technické dovednosti, ale zároveň mít co říct jsou dvě rozdílné věci, jejichž vztah a vyváženost v umění si musí každý muzikant sám v sobě ujasnit. Otázka rovnováhy pro mě vždycky byla důležitá a dle mého názoru by se oběma aspektům měl tedy věnovat přibližně stejný čas. K prvnímu vám škola dost možná dopomůže, ale s tím druhým už je to těžší. Dobrý učitel vás může trochu nasměrovat, ale víceméně si musíte poradit sami.

Zdá se mi, že mladí muzikanti přikládají starému jazzu nedostatečný význam a že jim pak unikají souvislosti se současností. Posloucháte stále něco ze čtyřicátých až šedesátých let? Jaká musí nahrávka být, abyste si ji pustil znova? V podstatě se mi pořád hodně líbí to co na začátku, pouze k tomu přidávám další a další věci. Většinou si oblíbím hudbu, při jejímž poslechu mám pocit, že lidé, kteří ji hrají, v ní mají důvěru a zkrátka věří v její sílu. Technický výkon mě skoro nezajímá, samoúčelné virtuózní exhibice mne nikdy neoslovovaly. Pokud to mám formulovat jinak, chci mít při poslechu pocit, že mi ti lidé sdělují něco, co nemůže nikdo jiný. K mé předchozí odpovědi bych tady mohl dodat, že takoví lidé se rekrutují jen velmi zřídka z těch, co se příliš upnou na získávání technických dovedností.

Jak vnímáte současnou nadprodukci hudby? Lidé si na internetu stahují spousty alb, ale ve výsledku si neposlechnou skoro ani jedno. Pro řadu z nich je obtížné se něčím dlouho koncentrovaně zabývat. Koneckonců The Way Up, coby kontinuální, takřka osmdesátiminutová skladba, byla takovým malým protestem proti tomuto fenoménu. Já vím. Tento problém registruji už dlouho a dnešní doba k takovému přístupu prostě svádí. Domnívám se, že pokud jste jazzové album neslyšeli víc než třeba desetkrát, těžko můžete tvrdit, že jste si ho opravdu poslechli. Ač to může znít triviálně, myslím, že není jiná cesta, než si vybrat jednu či dvě nahrávky, které jsou dle vašeho názoru ty úplně nejlepší a nějakým způsobem vás zajímají, a poslouchat je pořád znova a znova. Aspoň já jsem vždy takovou potřebu cítil. Je to nepochybně lepší než mít ohromnou sbírku skvělých nahrávek, z nichž si ale každou poslechnete jednou, pokud vůbec. Takhle to alespoň mám já. Chápu ale, že člověk se k tomu nemůže nutit, hudba by měla být především zábava.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.