neděle, 7. září 2008

Pařížské vzpomínky Petra Zelenky

Napsal(a) 

Petr Zelenka Petr Zelenka

Kytarista Petr Zelenka (1977) patří ke generaci našich jazzmanů, která využívá možností hledat podněty i zkušenosti v zahraničí. Své první album Mafiosi vydal u Cube Metier roku 1999. Jeho partnery tehdy byli Jaromír Honzák na basu, Martin Šulc na bicí a Radek Zapadlo na tenorsaxofon. O tři roky později se vypravil do Paříže. Teď je už skoro rok zpátky v Praze, s sebou si však přivezl nové album, které nahrál se svými francouzskými partnery. Pod názvem Memory Flash vychází v září a zní podstatně jinak, než to první pražské - je tu patrný posun ve stylu i v hudebním myšlení. Nejenom o tom jsme se pokoušeli získat informace v tomto rozhovoru.

Vaše první album působilo značně bopově-mainstreamovým dojmem.

Je pravda, že to tenkrát mohlo být i trochu překvapující - zvláště vzhledem k přítomnosti Míry Honzáka, který vždycky směřoval trochu někam jinam. Já jsem ale tehdy takovou muziku hodně poslouchal a měl jsem ji docela rád.

Bylo to něco takového, co z vašeho bytu přes zeď slýchával Martin Šulc, když jste přišel do Prahy?

Asi ano. Bydleli jsme tenkrát oba ve Vršovicích ve stejném domě, nevěděli jsme o sobě, ale on mohl slyšet, co si doma hraju. To bylo zhruba v době, kdy jsem v Ústí nad Labem v osmnácti skončil gymnázium a odjel do Prahy dělat civilku.

K jazzu jsem se dostával spíš přes rock - poslouchal jsem hlavně Jimiho Hendrixe. V muzice jsem spíš samouk: v Ústí nad Labem jsem nějaký čas chodil soukromě k jednomu rockovému kytaristovi, ale k jazzu jsem se doopravdy dostal až v Praze. S pražskou scénou mě nejdřív seznamoval pianista Daniel Fiedler, potom Martin Šulc, později jsem začal hrát s Najponkem. Ostatně s Honzákem i se Šulcem jsme vlastně krajani, všichni ze severu, z Ústí nad Labem nebo z Litoměřic.

Od Najponka k vašemu novému albu - to je dost široký stylový záběr. Kdy a jak jste se rozhodl vydat do Paříže?

To bylo před šesti lety, v lednu 2002. Paříž mě přitahovala jako kulturní středisko, kde člověk může načerpat spoustu různých podnětů. Rozdíl mezi pražskou a pařížskou scénou snad nejlíp naznačí konkrétní příklad: tady v Praze je člověk kdykoliv schopen říct, kdo kde hraje, stačí se podívat na seznam těch pár pražských klubů. Kdežto v Paříži byla ta scéna obrovská a typy programů daleko pestřejší. Pořád se objevovala nová jména, a hrála se spousta různých druhů muziky, jakou v Praze člověk vůbec neuslyší.

Začal jste hned hrát s partnery, kteří jsou dnes na vašem novém albu?

Zpočátku jsem vlastně nikoho neznal, takže jsem chodil hlavně na jam sessions. Těch je tam daleko víc než v Praze, člověk se na nich trochu rozkouká, zjistí, co se kde děje, a hlavně se seznámí s muzikanty. Napřed to byli především bebopoví hráči, ale jelikož jsem odjel právě proto, abych si rozšířil hudební obzory, začal jsem brzy spolupracovat s hudebníky, hrajícími spíše moderní jazz. Na Memory Flash se mnou hraje Olivier Zanot na altku a sopránku, Yoni Zelnik na kontrabas, a na bicí Karl Jannuska. Basista je původem z Izraele a bubeník z Kanady, ale všichni už dlouho žijí v Paříži. Se Zanotem jsem tam občas hrál, Jannusku jsem poznal až později, ale v době mého pařížského pobytu jsme spolu hráli pouze na pár jam-sessionech; byl v té době už dost vytížený. Se Zelnikem jsem dokonce před třemi lety podnikl turné tady po Česku.

Pokud vím, tak jste si tam párkrát v duetu zahrál taky s Davidem Dorůžkou, když byl v Paříži.

Byl jsem moc rád, že tam na rok přijel a mohli jsme spolu hrát. Na to jsme si vymysleli trochu jiný repertoár: třeba Egberto Gismonti, Dino Saluzzi, nějaké standardy, které se tam hrály, a občas i něco vlastního.

Jakou jste měli v klubech odezvu?

My jsme vlastně po klubech ani tak moc nehráli. Hrát tam v jazzových klubech, to už by tam člověk musel být známější a vydat ve Francii nějakou desku - jinak se proráží dost těžko. Šlo spíš o bary, kde se taky hrál jazz - ne ty oficiální kluby. Občas přišlo i dost lidí, jindy ne.

V Paříži jste tedy skončil. Ta pětiletá zkušenost vám stačila?

Stačila. Žít bych tam nechtěl, ale docela rád bych si v Paříži třeba zahrál. Uvidíme, rád bych, aby se nová deska prodávala i tam. Obzvlášť ti dva muzikanti z rytmické sekce, Yoni a Karl, mají v Paříži své jméno a rád bych s nimi dál spolupracoval. V Praze bych chtěl dál dělat především se svým českým kvartetem, tj. s Jaromírem Honzákem, Marcelem Bártou a Tomášem Hobzekem. Ale zároveň mě trochu láká vyjet zase někam ven a přiučit se něco nového.

Máte už nějakou konkrétnější představu kam?

Zatím ještě ne. Láká mě hodně míst: Berlín, Barcelona, jih Španělska, Skandinávie, Indie, Japonsko. Mám pocit, že setkávání s odlišnými kulturami a obzvláště s lidmi by mi umožnilo dostat se hudebně a lidsky někam dál.

Takže zatím pořád zkoušíte, co nového nebo jiného by se v té muzice dalo udělat.

Přesně tak. Nových věcí v Praze člověk zase tolik neslyší. V Paříži jsem třeba hodně chodil na koncerty world music. A taky mě hodně bavila současná vážná hudba: v Centre Pompidou třeba Ensemble Art de Contemporain, který založil Pierre Boulez. Viděl jsem jeden velmi zajímavý workshop přímo s Boulezem: byl to ohromný zážitek vidět ho osobně, jak komentoval interpretaci své hudby studenty z pařížské konzervatoře. Šlo z něj spousta energie i přes jeho vysoký věk. A takových zážitků jsem tam měl spoustu, výstavy, filmy. Vlastně i prostá existence pro mě byla velmi inspirativní, například když člověk přemýšlí v jiném jazyku a přebírá jisté kulturní návyky.

Měl byste nějaké vysvětlení, proč je tam tenhle druh umění živější i mezi obecenstvem, než třeba u nás?

Francie byla vždycky kulturně silná země, je tam prostě víc lidí, kteří se o umění zajímají.

Vašemu novému albu dominují dialogy se saxofony Oliviera Zanota. Je to působivá směsice: od rozprávěcí techniky standardního jazzu až k vytváření náladových ploch třeba i blízkých ECM. To jsou všechno vaše vlastní skladby? A jaký je tam podíl psané předlohy a improvizace?

Skladby jsou všechny moje. Řekl bych, že dialogů tam zas tolik není. Vzpomínám si pouze na jeden, ale i to je spíše takový dialog, kde dva mluví přes sebe. Je těžké to zahrát tak, aby to neznělo jako skákání si do řeči. S Olivierem tohle fungovalo vždycky, už na prvním sessionu před pěti lety, vychází to z jeho mírné povahy prosté nadbytečného ega. Prostě umí naslouchat a říkat jen podstatné. Celkově si myslím, že album je spíše prokomponované, i když se na dané formy vždy také improvizuje.

Od bebopového mainstreamu je to ovšem značný skok. Máte pocit, že budete pokračovat ve stejném směru?

Skladby, které jsem napsal pro album Memory Flash, jsou dnes už staré jeden rok. Nechtěl bych zůstat na místě, ale pokračovat dál. Myslím, že stejně tak to cítí i moji partneři v mém zdejším obsazení a že spolu můžeme něco dokázat. Byl bych rád, kdyby bylo trochu víc příležitosti k hraní. Někdy je to ale i tady docela dobré - obzvlášť, když člověk vyjede někam dál mimo Prahu. Ale většinou jde o náhodu: někdy přijde taky třeba jen pět nebo deset lidí, kteří vůbec nevědí o co jde, a jindy může být sálek skoro plný a pozornost příkladná. Záleží hodně na organizátorovi, jak se o svůj klub stará, koho tam soustavněji zve, jakou hudbě dělá propagaci a jak si vlastně své obecenstvo připravuje a vychovává. V tomhle směru je situace v zahraničí podstatně lepší, než u nás, zvlášť než v Praze. V regionech se to někde může dost lišit - když se někde o provoz klubu stará fanda, který má v muzice vlastní vkus, tak jeho soustavná práce je vždycky cítit. Pochopitelně to trochu souvisí i s celkovou kulturní úrovní toho města. Nedovedu si vysvětlit, že mohou být tak velké rozdíly, že třeba někde nejsou zřejmě žádní lidé, kteří by se zajímali o jazz, a jinde se jich sežene docela pěkná hrstka. Tak třeba v Ústí nad Labem to vypadalo na spolehlivý propadák, ale malé divadlo na Kladně bylo skoro plné a bylo jasné, že obecenstvo má pro tuhle muziku cit. Ale co já vím, třeba byl zrovna v televizi fotbal.

Máte dojem, že přitom hraje nějakou roli i typ jazzu, který hrajete?

Velice obecně se zdá, že se tu vyhrocuje jakési rozcestí mezi klasickou mainstreamovou tradicí, ale vedle ní se stále častěji objevují muzikanti i celé soubory, které z ní nějak vybočují a chtějí zkoušet zase trochu jiné cesty. Já myslím, že tradici je nutno respektovat, učit se ji a umět ji hrát, i pokud člověk chce hrát moderně. Ale já bych chtěl hrát pro lidi mé generace nebo třeba i mladší. Na mainstreamový jazz chodí dnes většinou pamětníci, ti, kdo ho až dodnes poslouchali. Ale já bych nechtěl hrát jenom pro pamětníky, i když možná, že by bylo jednodušší se tak uživit. Jazz musí mít taky nějaké nové vlastní obecenstvo. A mám pocit, že i u nás je poměrně dost mladých muzikantů, kteří to cítí podobně. Jazz je hudba objímající všechny styly a naprosto svobodná. V Česku se v médiích pod pojmem jazz prezentuje něco ještě trochu jiného. Je to obrázek nepříliš lákavý, a tak lidé nemají příliš představu - pokud nechodí do pražských jazzklubů nebo na nějaký zajímavý jazzový festival - co se v českém jazzu děje nového. Bude to trvat nějaký čas a bude se muset vynaložit spousta úsilí, aby se něco změnilo. Ale bez pozorných posluchačů bude jazz skomírat, a to by byla jistě škoda.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.