Pro mladé hudebníky, kteří již dobře poznali svoji domácí scénu a jsou ve své zemi zavedení, není nic lepšího než odjet z domova pryč a snažit se poznávat cizí zemi a navazovat kontakty se zahraničními umělci i posluchači. V dnešní době, kdy se vzdálenosti zkracují a cestování je čím dál rychlejší a levnější, to platí o to více, a pokud toho hudebníci využívají, prospívají
sami vlastnímu seberozvíjení i rozvíjení svého okolí. Věřím, že poznáním cizího prostředí může člověk získat více otevřenosti a respektu k odlišnostem, a zároveň z odstupu poznat daleko lépe sám sebe a své vlastní kořeny.
Má druhá větší poznávací cesta vedla do Paříže (bylo to dva roky poté, co jsem se natrvalo vrátil do Evropy ze čtyřletého pobytu v USA). Do Paříže jsem odjel v lednu 2006 s kytarou, zesilovačem a jedním kufrem. Nevěděl jsem, jak dlouho ve Francii zůstanu, a narozdíl od cesty do Spojených států jsem tentokrát nejel studovat na školu. Věděl jsem, že chci v Paříži hrát a seznámit se s co největším počtem muzikantů, vidět, jak funguje zdejší scéna a dobře poznat toto multikulturní město. Francouzsky jsem se tehdy učil dva roky a mluvil již celkem plynně. V Paříži jsem byl předtím několikrát a znal zde pár hudebníků. Ale kromě slíbeného učení malých dětí na kytaru pár hodin týdně na jednom pařížském předměstí jsem vůbec nevěděl, co mě zde bude čekat.
Za více než rok jsem poznal celkem dobře pařížskou jazzovou komunitu, především mladé hudebníky. Chodil jsem také často na koncerty a snažil se poslouchat všechno možné. V Paříži je velmi mnoho míst s živou hudbou – kromě koncertních sálů a klubů můžete slyšet zajímavou muziku v mnoha restauracích a barech; mít živou kapelu platí pro mnoho podniků stále za něco prestižního.
Procházka po klubech
Jedním z nejznámějších a nejstarších jazzových klubů v Paříži je New Morning (www.newmorning.com), kde vystupují často světově známá jména – letos jsem tu viděl například sámijskou zpěvačku Mari Boine nebo Roye Haynese v předvečer jeho 82. narozenin. Další známé kluby najdeme v ulici Rue des Lombards nedaleko od Seiny. Je to především Sunset a Sunside (www.sunset-sunside.com) – dva kluby v jednom. Ty mají též zajímavou dramaturgii – slyšel jsem tady skupiny Billa Stewarta, Fly, Kevina Hayse a další. Měl jsem také možnost si zde loni v prosinci zahrát se svým triem s basistou Yoni Zelnikem (původem z Izraele) a bubeníkem Karlem Jannuskou (původem z Kanady), kteří oba žijí v Paříži už delší dobu a jsou jednou z nejžádanějších francouzských rytmik. V současnosti doprovázejí například saxofonistku Sophie Alour (www.sophiealour.net). 
Pro srovnání s pražskými kluby – například v Sunset-Sunside se honoráře pohybují mezi 75 a 160 eury na jednoho hudebníka, což představuje zhruba troj- až šesti- násobek honorářů v Praze. Výše honorářů je odvozena od toho, zda jde o neznámá jména anebo o zavedené hudebníky, u kterých se dá očekávat, že přitáhnou obecenstvo. Ale kluby usilují o to, aby do nich chodili lidé poslouchat a podle toho tvoří svoji dramaturgii. A přestože kvalita hudební produkce může občas kolísat, není zde socialistické uvažování typu „všichni mají právo zahrát si bez ohledu na to, jak hrají“, a člověk se tedy může spolehnout, že hudební výkon bude vždy profesionální.
Ve stejné ulici jako Sunset-Sunside najdeme také Duc des Lombards (www.ducdeslombards.com), ovšem interiér zde není tak pěkný jako v Sunset-Sunside a v programu převažují francouzská jména nad zahraničními, přičemž dramaturgie je velmi konzervativní. Hrají tady hvězdy mladé francouzské jazzové generace jako například saxofonistka Géraldine Laurent (s níž jsem měl možnost v klubu vystupovat), ale můžeme slyšet i různé „tribute bands“ často ne zrovna valné úrovně (o originalitě nemluvě).
V těchto klubech se vstupné pohybuje kolem 20 eur, a přestože to jsou turisty vyhledávané cíle, větší část posluchačů bývá francouzská. Narozdíl od ČR je ve Francii jazzová hudba chápána jako naprosto samozřejmá a organická součást kultury a zájem o jazz má dlouhou a nepřerušenou tradici. Ale kromě těchto drahých klubů najdeme ještě řadu levnějších, kde hrají každý večer pařížské soubory (například kluby Franc Pinot, 7 Lézards, Autour du midi, Houdon, jazzklub v Českém centru, Café Saint Jacques a další). Nejznámější z nich byl až do svého zavření v září 2006 klub La Fontaine (byl zavřen kvůli naprosto neopodstatněným stížnostem na hluk). La Fontaine byla v podstatě kavárna s živou hudbou šest dní v týdnu, kterou dotovala asociace Laboratoire de la création (www.laboratoiredelacreation.org), a díky tomu zde hráli ti nejlepší hudebníci mladé generace, vstup byl přitom zdarma. Ještě před zavřením jsem v La Fontaine stihl zahrát loni v červnu tři večery se svým triem. Bylo to oblíbené místo mnoha posluchačů i hudebníků a je ho opravdu velká škoda.
Multikulturní prostředí
Jednou z velkých předností pařížské scény je fakt, že je to scéna velmi mezinárodní. Žije tu natrvalo řada hudebníků z jiných zemí a mnoho z nich sem též přijíždí, aby tu strávili kratší období. Kromě toho funguje poměrně živý kontakt s belgickou a italskou jazzovou scénou. Rád bych napsal o muzikantech, se kterými jsem se setkal nebo s nimi hrál. Jedním z prvních byl fenomenální mladý belgický saxofonista Robin Verheyen (www.narcissusquartet.com), mezi další zajímavé saxofonisty patří Olivier Zanot, David Prez nebo David El-Malek. Významnou osobnost představuje pianista Laurent Coq (www.laurentcoq.com), který strávil pět let v New Yorku a je to rovněž znamenitý skladatel. Z basistů člověk často uslyší Yoni Zelnika, Matthiase Allamana, Chrise Jenningse nebo Remi Vignola. Nejžádanější z bubeníků jsou Kanaďan Karl Jannuska, Belgičan Dre Pallemaerts nebo Francouzi Matthieu Chazarenc a Antoine Paganoti. Též jsem poznal dva vynikající kytaristy – Nelsona Verase z Brazílie (www.myspace.com/nelsonveras) a Francouze Pierra Perchauda. Oba hrají klasickou prstovou technikou – Veras pouze na akustickou „španělku“, Perchaud i na elektrickou kytaru a oba mají velmi čerstvý hudební přístup. Za zmínku ještě stojí trumpetistka Airelle Besson a anglická saxofonistka Amy Gamlen. 
Je také mnoho hudebníků z jiných zemí, kteří přijíždějí do Paříže studovat nebo tam nějaký čas jen tak pobýt. Byli tu moji přátelé Petr Zelenka a Vojtěch Procházka a také jsem si tu zahrál s několika úžasnými finskými muzikanty – byli to pianisté Alexi Tuomarila (www.myspace.com/alexituomarila) a Aki Rissanen a bubeník Ville Pynssi.
S hvězdami francouzského jazzu, jako jsou Louis Sclavis, Henri Texier, Marc Ducret, Richard Galliano, Bireli Lagrene nebo Stéphane Belmondo, jsem se osobně příliš nesetkal, a jejich hudba mě z velké většiny ani příliš nepřitahovala. Můj dojem byl, že ty nejzajímavější věci se dějí mezi mladými hudebníky. Kromě všech jmen, o kterých jsem mluvil, je v Paříži ještě několik dalších okruhů muzikantů, mezi nimiž nedochází k velkému prolínání. Je zde skupina hudebníků, snažících se co nejvěrněji napodobit bebop a hardbop 50. let, občas až na hranici fanatismu. A je zde též avantgardní scéna, pohybující se od spontánní volné improvizace přes elektroniku až k různým cirkusovým kouskům. Neznám zdaleka vše, co se v těchto kruzích hraje, ale to, co jsem slyšel, na mě příliš nezapůsobilo. Ovšem někteří hudebníci této „musique improvisée“ rozhodně stojí za poslech, například pianista Benoit Delbecq. A je ještě řada dalších muzikantů, které jsem neslyšel nebo o kterých nevím, tak se omlouvám všem, na které v tomto článku již nezbylo místo.
Jazzové odbory
Úplně zvláštní kapitolu by si zasloužily francouzské hudební odbory. Fungují zhruba takto: hudebníci, kteří zahrají určitý počet takzvaných „deklarovaných hraní“ (to znamená hraní, za které pořadatel odvede poplatek státu), mohou žádat o statut „intermitant de spectacle“, a s tímto statutem dostávají kromě honorářů pravidelnou měsíční rentu. Ovšem deklarovaných koncertů je málo, neboť většina pořadatelů si je nemůže finančně dovolit, a proto se běžně hraje „na černo“. V praxi to vede i k takovým situacím, že muzikanti nevezmou za hraní honorář, ale pouze razítko, aby měli dostatečný počet deklarovaných hraní, a tedy i právo na rentu. Celý systém je podle mého názoru nefunkční a neudržitelný, a kromě toho hudebníky nijak nemotivuje.
Francie je zemí literatury a to se odráží i v tom, jak se o hudbě píše, i když občas bohužel spíše v negativním smyslu – někdy se jedná o úplně neplodné intelektuální žvanění. Nicméně ve Francii jsou tři velké jazzové časopisy – Jazzman, Jazz Magazine a Jazzhot. Četl jsem podrobně pouze Jazzman – měsíčník s 70 až 80 stranami, který mapuje jazzové dění po celé Francii, přináší rozhovory s muzikanty více i méně známými a věnuje 26 stran recenzím nových alb všech možných jazzových proudů.
V Paříži je neuvěřitelně velký počet jazzových festivalů – JVC Jazz Festival, Paris Jazz Festival v Parc Floral, Bose Blue Note Festival, Banlieues Bleues, La Défense Jazz Festival a další. Některé jsou zaměřeny spíše na americkou, jiné na evropskou hudbu, a dohromady je výběr skutečně bohatý.
Z Paříže jsem získal ještě mnoho dalších dojmů, o kterých by se daly napsat dlouhé statě; zdaleka nehodnotím vše pozitivně, ale co se týče kulturního života, může Praha jenom tiše závidět. A myslím, že to není jenom otázkou prostředků a financování uměleckých aktivit, ale také otázkou zvědavosti a zájmu o umění a obecně otázkou potřeby vytváření kulturních a uměleckých hodnot.
