úterý, 24. červenec 2007

Otis Taylor - lidé zapomínají na podstatu blues

Napsal(a) 

Otis Taylor - lidé zapomínají na podstatu blues Otis Taylor - lidé zapomínají na podstatu blues

Sedmnáct let hudebních prázdnin znamenalo pro Otise Taylora především únik před hudebním byznysem. Ten, kterého dnes renomovaný magazín Guitar Player označuje za "nejvýznamnějšího bluesového umělce naší doby", navzdory tomu blues nikdy neopustil. Spíše na ně získal nový náhled. Dokazoval to i během svého frenetického vystoupení v rámci festivalu Echo Blues Alive v Šumperku (16. 3.), kde vznikl také následující rozhovor.

Současnou bluesovou scénu rozděluje bipolarita - je tu značný respekt, jakási bázeň v duchu tradičních bluesmanů, a snaha být originálním či progresivním na straně druhé. Bylo náhlé přerušení vaší úspěšné kariéry v roce 1977 a následující roky obdobím hledání vlastní cesty mezi těmito dvěma aspekty?

Můj odchod z hudební scény je pro mnohé značně zavádějící, protože se domnívají, že jsem na 17 let hudbu úplně opustil. To je však nedorozumění. Dělat hudbu pro mě znamená být zavřený doma v absolutní pohodě a jejím prostřednictvím vyjadřovat to, co právě cítím. Být součástí hudebního byznysu však znamená hrát hudbu i tehdy, kdy to nepotřebuji a necítím potřebu cokoliv vyjadřovat. Před mnoha lety jsem opustil právě tento hudební průmysl a koncertování na veřejnosti, ale v žádném případě ne hudbu. Mnoho posluchačů to samozřejmě mate.

Návrat do hudebního byznysu bývá po tak dlouhém období riskantní, pokud samozřejmě nepřinášíte něco diametrálně odlišného. Vám se to podařilo, vaše "trance blues" je možno považovat právě za takové novátorské směřování s originální koncepcí a částečně minimalistickou rétorikou. Co bylo prvotní ideou této hudby?

Svou hudbu označuji za trance blues z jediného důvodu: protože lidé cítí potřebu pojmenovávat věci navzdory tomu, že mnohé z nich to vlastně ani nepotřebují. Samotný výraz trance může souviset s neměnností a statičností akordických změn v mé hudbě. Pokud ji posloucháte, snadno pochopíte, proč jsem ji pojmenoval právě takto. Má schopnost přivést vás do transu, podobně jako africká domorodá hudba, rituály voodoo, anebo hudba Raviho Shankara. Je to však jen pojmenování. Chcete dnes mou hudbu poslouchat, nebo si vlastně chcete jen popovídat?

Zdánlivá harmonická nehybnost, a přitom neustálá hypnotičnost ostinátních figur trance blues připomínají nejen hudbu mistrů country blues Charlieho Pattona, anebo Sona Househo, ale též africké kořeny - jejichž náznaky se z projevu současných bluesmanů jakoby vytratily...

V hudbě neustále nacházíte jistou posloupnost: Jimi Hendrix poslouchal Muddyho Waterse, a ten zase Roberta Johnsona. Můžeme se jen dohadovat, koho poslouchal Robert Johnson a jeho rodiče, ale postupně dřív nebo později dojdeme k africké hudbě. Základem je princip call and response, protože neustále odpovídáme na volání někoho, kdo tu byl před námi. V souvislosti s mou hudbou bych rád zdůraznil důležitou skutečnost - já jsem bluesový umělec, ne bluesový

Otis Taylor - lidé zapomínají na podstatu blues Otis Taylor - lidé zapomínají na podstatu blues
muzikant! Nejsem interpretem standardů, protože nehraji písně jiných umělců, ani netoužím znít jako například Muddy Waters. Robert Johnson také nechtěl hrát stejně jako Son House, a ten zase nekopíroval Charlieho Pattona. Tohle byli bluesoví umělci. Lidé často zapomínají, co je vlastně podstatou blues. Důležití jsou právě umělci, kteří vytvářejí něco nového, a ne jen bezduše interpretují. Podobně když jste členem symfonického orchestru, tak jen interpretujete hudbu skladatelů, jako je Bach, anebo Mozart. Nic nového však potom nevytváříte.

Od vašeho comebacku před deseti lety procházela vaše hudba značnými transformacemi - od akustických minimalisticko-psychedelických struktur debutu Blue Eyed Monster k aktuálnímu, místy rockově přímočarému albu Definition of a Circle s plejádou výjimečných hostů (Gary Moore, Charlie Musselwhite, Hiromi Uehara). Nakolik považujete aktuální nahrávku odlišnou od vašich předcházejících projektů?

Tuto proměnu si vychutnávám a myslím, že je to tak v pořádku. Líbí se vám to? Mám zkušenost, že mnozí posluchači obdivují převážně alba, která slyšeli jako první. Ty pro ně mají osobité kouzlo a při každém poslechu dokáží nalézat něco nového. Prominentní hosty tentokrát nahrazuje moje koncertní kapela: Jonn Richardson na kytaru, moje starší dcera Cassie Taylor na baskytaru, Tommy Allen na sólovou kytaru a mandolínu a Zachary Miskin na violoncello (Gary Moore bude součástí Taylorova britského turné, které v květnu a červnu 2007 čítá dvanáct vystoupení - pozn. autora ).

Vynikajícího trumpetistu Rona Milese, který je součástí všech mých alb od titulu Double V (2004), bohužel nedokážu na koncertech zaplatit. Momentálně je na turné s Madeleine Peyroux, která se k němu dostala právě prostřednictvím zmiňovaného alba. Miles však bude účinkovat na mém aktuálním banjovém projektu, na němž v současnosti pracuji. Jeho titul Recapturing Banjo (Znovunalezení banja - pozn. autora ) naznačuje návrat ke kořenům nástroje pocházejícího z Afriky. Na banjo tam budou hrát mnozí moji muzikantští kolegové - Keb´ Mo´, Alvin Youngblood Hart, Correy Harris, anebo Guy Davis. Banjo bylo během americké historie tradičním nástrojem Afroameričanů. Bílí muzikanti ho využili a udělali z banja obrovský byznys. A nejen z banja - na černocha byl v jednom z prvních zvukových filmů The Jazz Singer z roku 1927 přebarvený i běloch Al Jolson.

Dokážete zbilancovat dění na současné bluesové scéně?

Ve Spojených státech probíhá na této scéně revoluce. Navzdory tomu, že je tam množství mladých umělců, jen málokteří z nich chtějí v blues něco změnit. Novátoři Correy Harris, Chris Thomas King, anebo Alvin Youngblood Hart se objevují souběžně vedle množství těch, kteří chtějí hrát stejně jako kdysi.

Na bluesovém bojišti přitom neustále probíhá souboj o termíny, o hraní v klubech a na festivalech. Takže jsem skutečně rád, že právě hraji v Evropě, kde je klid. Není to jednoduché - navzdory tomu, že jsem umělcem, který získal prestižní bluesovou cenu W. C. Handy Award, jsem hrál tento rok v Americe na jediném bluesovém festivalu. Kromě toho jsem účinkoval na mnohých jiných, včetně prestižního Monterey Jazz Festival, ale ani jeden z nich nebyl primárně zaměřen na bluesovou hudbu. Naštěstí však nejsem závislý na domácích bluesových komunitách, samotné hraní mě neživí a jen malá část příjmů pochází z koncertů.

Otis Taylor - lidé zapomínají na podstatu blues Otis Taylor - lidé zapomínají na podstatu blues

Netvrdím však, že žiju v chudobě. Moje píseň Nasty Letter z alba Truth is Not Fiction zazní v hollywoodském filmu Shooter s Markem Wahlbergem a Dannym Gloverem v hlavních rolích. Zatím je použitá jen v reklamním spotu, ale připravuje se její vydání v rámci soundtracku. Právě v takových případech můžete v USA přijít ke slušným penězům.

Blues se v posledních letech celkem přirozeně dostává do spojitosti s rozličnými formami elektronické hudby a filozofií hip-hopových komunit. Je vůbec možné definovat hranice mezi tradicí a modernou?

Hip-hop se ve své podstatě přibližuje právě trance music, kterou hraji. Nejen kvůli absenci akordických změn a posunů, je to rovněž černošská zkušenost a hudba, která hovoří o stejných pocitech.

Bluesový novátor Chris Thomas King označuje hip-hop za blues současné doby...

Je to pravdivé tvrzení, rovněž však tvrdí, že pokud chce muzikant hrát skutečně dobré blues, musí se dostat do vězení. Přesně tam se totiž v 30. letech učili hrát mnozí bluesmani. Ve vězení získali zkušenost a životní pocit, ze kterých později vzešla jejich hudba.

Texty vašich písní jsou provokujícími kapitolami z těžkých období afroamerické historie. Máte rád tak temné příběhy?

Mám rád temné příběhy, protože mě zajímají. A nakonec jsem v nich dobrý. Optimistický text jsem se pokoušel napsat jen jednou, bylo to na albu Double V, ale nedopadlo to dobře. Píseň Reindeer Meat měla být v podstatě parodií na předvánoční šílenství v Americe - určitě znáte populární vánoční písničku Rudolph, the red-nosed reindeer o Rudolfovi, sobovi s červeným nosem, který vozí Santa Clause s dárky. Veselá část mé písně skončila jako parafráze, něco ve smyslu "nebudu už nikdy jíst sobí maso na Vánoce". Ta smutnější hovořila o tom, že děvče bez domova to nechce porušit ani v případě, když to má být její jediné jídlo. Takže i když se pokouším o optimistický text, píseň skončí vždy smutně.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.