Oregon

Jako velmi nešťastný jevil se pisatelce těchto řádků říjnový koncert Oregonu v novém pražském sále Abaton. Byl v Praze po revoluci celkově třetí a předchozím nesahal ani po kotníky. Jakoby se to nejpodstatnější – energie sdělení – nedokázalo na pódiu spojit v jednotnou sílu, natož se přelít do publika. Při vší posluchačské snaze působila hudba Oregonu vyčichle, a to člověka, který na tuto americkou ikonu nedal nikdy dopustit, nejen mrzí, ale zabolí.

Kdo ví, zda šlo o momentální indispozici kapely či dlouhodobější problém (který se logicky nabízí, Oregonu je přes třicet let), důsledkem však je, že casiově vyplazené jazyky elektronických kláves Ralpha Townera se do mě po hodině a půl mdlého vystoupení zařízly doslova jako nůž a byly tím, co mě nakonec vyhnalo ze sálu ještě před koncem. Je to opravdu už tak dávno, co v roce 1984 neměl první a nejlepší soubor svého druhu na světě kým nahradit tragicky zesnulého sitáristu a tablistu Collina Walcotta ? A že by kapelu dnes opět vzkřísil jen nějaký zázračný nový element, tak jako když Walcotta nakonec v 90. letech zastoupil úžasný Ind Trilok Gurtu , jehož každý úhoz a zvuk dýchal vnitřním nábojem? Bicí nového člena Oregonu, Marka Walkera , totiž jen udržují tep a posouvají dříve nepopsatelnou hudbu (zněla přece opravdu jako „music of another present era“!) do automobilové či dokonce výtahové kategorie! Avšak čerstvý bubeník určitě nebyl viníkem situace, mezi dlouholetými spoluhráči, kytaristou a pianistou Ralphem Townerem , multidechařským mistrem Paulem McCandlessem a kontrabasistou Glenem Moorem stála na pódiu patrně nějaká zeď.

Koncert začal z technických důvodů o půl hodiny později, byl od začátku rozpačitý a ne po každém sólovém výkonu následoval potlesk. Jedinými světlými momenty byla vlastně McCandlessova sóla, zvlášť na sopránsaxofon s přece jen s extatičtějším tónem, a pak zpěvnost Townerových témat, například první, známá Joyful Departure . Mohu jen spekulovat, že Glena Moorea rozptyloval „velmi nový“ elektronický kontrabas, a že právě Towner byl tou nejvíce slyšitelnou a nejméně komunikující složkou, jakoby si se svými playbacky na sekvenceru a vícenástrojovým klávesovým arzenálem vystačil sám.

A tak bylo nejzásadnějším momentem toho večera poznání nového pražského koncertního sálu s kapacitou několika stovek posluchačů, efektně nasvícená budova bývalé továrny v Praze 7 (pět minut od první zastávky tramvaje jedoucí z Palmovky od divadla) s moderně renovovaným interiérem a slušným barovým zázemím.

Sdílet článek: