úterý, 18. květen 2010

Oregon se dále vyhýbá stereotypu

Napsal(a) 

Ralph Towner, foto Tomáš Polívka Ralph Townerfoto: Tomáš Polívka

Jako staří známí už přijíždějí do naší země členové skupiny Oregon: Ralph Towner, Paul McCandless, Glen Moore a v tomto tisíciletí i Mark Walker. Dobývání nového prostoru začalo v říjnu 1984 na Bratislavských jazzových dnech, tehdy ještě v zakládající sestavě, s Collinem Walcottem (tabla, sitár, perkuse ad.). Od té doby přijela kapela v obměňovaných sestavách ještě čtyřikrát, k zatím poslednímu výstupu pak došlo 22. 9. v pražské Městské knihovně v rámci festivalu Jazz Meets World.

Na pozadí vlnícího se černého horizontu, s nezbytným čtvrthodinovým zpožděním začalo úchvatné představení úvodní skladbou nedávného bilančního alba Prime (2005, k 35 letům existence), Townerovou If . Hudební ředitel souboru začal na akustickou kytaru prostým rozkladem akordu E dur, z něhož pak vytvořil jednu z desítek charakteristických kompozic, kterými tak hojně zásobuje své kolegy. Velkým sólem na sopránsaxofon se blýskl McCandless, střídající v dalším průběhu programu nejvíce nástrojů. Ze zmiňované desky zaznělo vzápětí Toledo , kde autorova kytara uvádí téma v unisonu s hobojem. Ten Paul později zaměnil za sopraninový saxofon.

Až do časů bratislavské návštěvy posluchače vrátila jeho další kompozice, The Glide , nahraná právě tehdy na desku Crossing , labutí píseň Collina Walcotta. O dva týdny později už nebyl mezi živými, zahynul při autonehodě poblíž Magdeburgu v tehdejší NDR. Zde jsme slyšeli Townerův klavír, McCandlessovu sopránku a mnohem výraznější rytmickou složku, nikoli však hluboké basové C, které používal Glen Moore na svém dřívějším nástroji. Před časem se vrátil ke konvenčnímu ladění a splynul s kontrabasovým pelotonem. Proti původnímu aranžmá však byla skladba rozšířena o čtyřtaktové výměny melodických nástrojů s bicími, a stala se tak prvním dynamickým vrcholem koncertu.

Glen Moore, foto Tomáš Polívka Glen Moorefoto: Tomáš Polívka

Uklidnění přinesl vzorek z následujícího alba Ecotopia , kterým roku 1987 Oregon zkusil znovu vstoupit do studia, opět Townerova kompozice Redial . A zase ta nejznámější akustická barva, hoboj a kytara, vygradovaná sólem na tabla a další perkuse. Nejnovější titul souboru, 1000 Kilometers (2007), byl zastoupen stejnojmennou skladbou, připomínající skon dlouholetého agenta Oregonu, Thomase Stövsanda. Zde konečně McCandless sáhl po anglickém rohu, aby nenechal nikoho na pochybách, že ovládá stejně výtečně jedno- i dvouplátkové nástroje a problémy mu nečiní ani výbava těch nejlepších, cirkulární dech. Následoval dialog bicích a kontrabasu, včetně obratné hry smyčcem ve flageoletových bězích.

Do známých vod vrátilo diváky plné obsazení ve skladbě Green and Golden , jak jinak, opět pro souzvuk hoboje a kytary z pera Ralpha Townera. Ta pochází z období triového obsazení mezi Trilokem a Markem, z roku 1995, kdy Oregon nahrál album Beyond Words .

Paul McCandless, foto Tomáš Polívka Paul McCandlessfoto: Tomáš Polívka

SVĚŽÍ I PO LETECH

Podle očekávání došlo i na nezbytnou součást programu, ohlašovanou jako free piece , jejíž průběh může překvapit i samotné aktéry. Naprosto neopakovatelná kolektivní spontánní kompozice-improvizace, založená na spolehlivé telepatii, vypěstované u tria zakladatelů bezmála čtyřicetiletou existencí, když základ jiného než tuctového hudebního myšlení dostali už v kapele Consort Paula Wintera. Zde konečně vyměnil Moore kontrabas za elektrickou basu, jíž se zmocňoval tu pizzicatem, tu hrou arco včetně přízračných zvuků, vyluzovaných za kobylkou. McCandless předvedl opět svoji neomezenou schopnost hry na dechové nástroje tím, jak suverénně si podmanil také basklarinet a lidové píšťaly, včetně hry na dvě současně. Pozadu nezůstal ani Towner, když se chopil své frame-guitar a přidal i něco syntezátorových barev.

Vše vyústilo do velkého finále, aby si umělci řekli o standing ovation, úkaz, který se v naší zemi teprve učíme. Stalo se tak zcela po zásluze, hudebníci ani na okamžik nepolevili v koncentraci a nehráli mechanicky, ač uvádějí vedle novějších kusů i skladby třeba čtvrtstoletí staré. Následoval přídavek a znovu se potvrdilo, jak upřímně a trvale míní hudebníci své přátelství a věrnost mini-odkazu svého přítele, Jima Peppera (1941 – 1992). Tento dávno a neprávem zapomenutý saxofonista, který se podepsal pod šest taktů lidové hudby, Witchi-Tai-To , má díky Oregonu a několika podobně orientovaným jazzmanům (Jan Garbarek, Bobo Stenson, Jack DeJohnette, nejnověji roku 2007 Paul Winter) postaven pomník. Drobná passacaglia, pokaždé o jiném počtu a především obsahu variací, zazněla poprvé v autorském provedení před 40 lety. Dědictví indiánské hudebnosti, píseň o živé vodě získaná přímo od svého děda, předal Pepper ostatnímu lidstvu se svou tehdejší skupinou, Everything Is Everything. Zní stále čerstvě, jako ostatně celý repertoár Oregonu, čítající už 26 alb. Doufejme, že si umělci příštího roku nadělí ke čtyřicátinám souboru další skvostnou kolekci podobně originální hudby.

Oregon, foto Tomáš Polívka Oregonfoto: Tomáš Polívka

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.