sobota, 4. duben 2009

Opět inspirativní Rudolstadt

Napsal(a) 

Eliza Carthy, foto Yvetta Stránská Eliza Carthyfoto: Yvetta Stránská

Za Magickou zem jednoho z nejvýznamnějších festivalů ve střední Evropě, zaměřených na hudbu z celého světa, tedy world music, zvolili organizátoři vzhledem k šedesátiletým oslavám Izrael; magickým nástrojem se pak stal rámový buben. Vrcholy letošního ročníku však nepatřily ani do jedné z kategorií: superskupina Imagined Village vznikla v multikulturním Londýně a famózní přehlídka Queens & Kings reprezentovala Rómy z Balkánu. Pro festival je příznačné, že o ničem jiném než o těchto projektech se v současnosti po celé Evropě nemluví. Tanz & Folk Fest Rudolstadt (letos 4. – 6. července) zkrátka dokáže držet prst na tepu aktuálního dění.

Folk v doprovodu sitáru

Evropa vymírá, o tom nemůže být sporu. Čeká nás druhá, daleko mohutnější přistěhovalecká vlna z Afriky a Asie než ta z 50. let minulého století. Na její nutnosti se shodují jak politici, tak sociologové s etnografy. Hudebníci přitom představují ideální předvoj, styčné důstojníky nevyhnutelného střetu kultur. V Imagined Village se zrcadlí stav dnešní Anglie: potomci dávných emigrantů z koloniálních zemí už ji považují za svou vlast, stali se součástí její nynější kultury.

Imagined Village (Imaginární vesnice) jako jedni z prvních vzali v potaz, že v Evropě a konkrétně v Británii, přestali být Evropané sami. Fundamentem tohoto ambiciózního a přelomového projektu je pevný názor, že tradiční anglický folk už nemůže být dnes chápán jako dříve, jako hudba obehrávaná ze starých sborníků.

Píseň Scarbourough Fair doprovázená sitárem je pro ně přirozeností, žádnou exotikou, ani fúzí. Zrcadlí se v tom veškerá autenticita anglické společnosti, vše to, co vidí okolo sebe. „Folk je pořád součástí anglické společnosti. Ale do ní patří také Afričané a Asiaté. Smiřte se s tím, že anglická hudba bude do budoucna úplně jiná. Naše tradice nevymřely, pouze na sebe berou další moderní podobu. Neříkejme jí proto world music. Zaháníte ji tím do ghetta. Termín world music už splnil svůj účel. Zapomeňme na něj. Nazývejme věci pravými jmény. Tohle je anglický folk dneška,“ prohlásila v Rudolstadtu Eliza Carthy . Společně s šéfem Afro Celt Sound Systemu Simonem Emmersonem, svým otcem, legendárním anglickým folkařem Martinem Carthym, písničkáři Billy Braggem a Chrisem Woodsem, sitaristkou Sheilou Chandra, rastafariánským básníkem Benjaminem Zephaniahem, pákistánským hráčem na buben dhol Johnn Kalsim nebo členy Transglobal Underground do anglických lidovek zanesli elektroniku a hudební vlivy asijské komunity. „Neberte to jako spojení anglické a indické hudby. Jedná se o naši zkušenost z měnícího se světa. Na naši tradici jsme hrdí, neztrácíme ji, pořád se pohybujeme na půdě anglické folkové hudby. Imagined Village není žádný polévkový mišmaš,“ vysvětluje Emmerson.

Vloni vydané stejnojmenné album přilákalo na hradní nádvoří tisíce lidí, kteří se i naživo přesvědčili, že tu do sebe skutečně všechno zapadá, nic neční

Inke Mbinga, foto Yvetta Stránská Inke Mbingafoto: Yvetta Stránská
a nepůsobí dojmem křečovitého mičurinství, touhy experimentovat za každou cenu. Dvouhodinový koncert se tak stal svátkem kulturního pobratření, úžasně barevným důkazem toho, že Anglie si s multikulturností dokázala poradit a Evropané se nemusí ničeho obávat, vždyť už dnes tančí na bhangru, hudbu s níž v Pandžábu tisíce let slaví dožínky, jen s tím, že uprostřed asijské londýnské komunity dostala bhangra zcela nový rozměr: k dholu, bubínkům tabla a flétnám se připojila elektronika a kytary, čímž původně akustická hudba docílila drtivějšího tanečního rytmu. Přestoupila do 21. století.

Šestičlenná, od roku 1989 nebývale populární skupina Achanak z Birminghamu už patří mezi klasiky bhangry. V Rudolstadtu koncertovala v plné síle, tedy v čele s legendárním zpěvákem Vijay Bhattim a schopností posluchače roztančit, ať se jim chce, nebo ne. Achanak v podstatě představují nádherně bollywoodsky střižený rytmický kýč – ale bezprostředně upřímný. Tak to u bhangry chodí – v ní se na sóla moc nehraje. Tluče se v ní do dholu a bubínků tabla jako o život. A je pravda, že i po těch letech je lepší nechat se přejet lokomotivou, než tančit na Achanak. Vyjde to totiž nastejno.

Hlasy mračného leoparda, rabínovy dcery a šílenkyně z Alp

Neznámá hudební zjevení má festival v náplni; nepředstavitelně magické okamžiky pak přicházejí nečekaně: vystoupení taiwanské zpěvačky Inke Mbinga drásalo podvědomí dosud neznámou formou šamanismu. Akustická kytara, cello, perkuse v rukou dcery Yasui, vzdušná flétna a především syrový hlas doprovodného zpěváka Sangouy Katatepana vytvářely vzdušně melanchonický přírodní ambient, do něhož čtyřiapadesátiletá drobná, naprosto odevzdaně do zpěvu ponořená Inke vložila tradiční obřadní písně svého národa lovců Atayal, sídlícího v centrálním Taiwanu už sedm tisíc let před Kristem. „Při zpěvu se cítím jako na misi, mám tak blízko k starověké moudrosti předků a síle našich bohů,“ řekla během koncertu Inke, zároveň členka významné taiwanské skupiny Feijuyuenbao Synectics (Létající ryba a mračný leopard), s níž jako jedna z prvních ostrovních žen začala zpívat – něco takového u výrazně potetovaných Atayalů není zrovna dvakrát běžné. Podobně hudební doprovod, jinak a capella zpívaných písní.

Když v zákulisí během koncertu své krajanky Yasmin Levy (na náměstí předvedla snad životní výkon) kojila jeruzalémská rodačka

Victoria Hanna, foto Yvetta Stránská Victoria Hannafoto: Yvetta Stránská
Victoria Hanna
své dítě, neznalý by v ní nehledal rabínovu dceru, natož izraelskou Laurii Anderson. Koncertní stan při jejím hebrejském, perském a arabském přednesu Talmudu, Kabaly a starověkých biblických textů – často svérázně rapovaných – ani nedýchal. Považuje se za „voice artist“ a v jejím přednesu se snoubí originální divadelní stylizace s „akrobaticky“ vedeným hlasem. Jste přítomni udivujícímu transcendetálnímu mystériu, se skřípajícími houslemi, bicími a akordeonem pohlcujícím všechny smysly. „Vše, co o ní potřebujete vědět, je to, že Hanna se vymyká všemu, co jste si kdy dokázali představit pod zpěvem,“ napsali o ní. Na okamžik, kdy do úvodu starozákonního příběhu o Abrahamovi kousala do zelených jablek, ohryzky jí padaly z úst do košíku a z útrob těla vycházely podivné zvuky, se dá zapomenout jen těžko; obzvlášť, když tichou, katebushovsky vyzpívanou pasáž najednou rozčeřilo podivné, přesto úderné techno.

Americkou šílenkyni Eriku Stucky známe – koncertovala v Praze. Švýcarským rodičům v San Franciscu narozená dadaistka sice prošla květinovým hnutím a obdivovala muzikál Hair, nakonec ale přesídlila do švýcarské horské vesnice, kde se jí pod kůži dostalo jódlování a svérázná alpská hudební tradice. Léta spolupracuje s předními avantgardisty, hostuje s Young Gods, je takřka doma v newyorském klubu Knitting Factory, mezi jazzmany, divadelníky a hlavně – vše co dělá, je prolezlé ďábelským humorem; nic jí není svaté. Klidně si střihne Michaela Jacksona, Led Zeppelin, cajdák Love Hurts od Nazareth, aby od nich za moment utekla k náročné jazzové vokální improvizaci. V Rudolstadtu – doprovázeli ji pozounista Sebastian Fuchsberger a černý tubista Jon Sass , zatímco ona svírala malý akordeon – vstoupila na scénu po svém: už z backstage tloukla do zábradlí zednickým kladivem a dřevěným koštětem a vydávala skřeky a poté, když se ocitla publiku tváří v tvář, vysypala ze sebe lavinu fórů. V němčině, takže ti kdo stáli, padali smíchy na zem. Pak se pustila do zpěvu, řevu, ječení, jódlování, perverzního experimentování, velmi náročného hlasového šílení à la Meredith Monk a cirkusáckého blbnutí. Nepopsatelné. Musí se zažít.

Mše pro patriarchu

Absolvovat celý festival je nad lidské síly; výběr je tedy jedinou možnou alternativou jak nezchvátit tělo a nezbláznit se z toho všeho hudebního dění. Některé vytipované kapely nezklamaly ani nenadchly – například belgická dechovka Jaune Toujours mixující cikánský Balkán s jazzem, pařížským šansonem, reggae a punkem. Jiné příjemně překvapily, přestože jejich mustr už před nimi použili jiní – početná energická skupina Riserva Moac z regionu Molise. Skvělý akordeonista Roberto „Zanna“ Napoletano v sukni táhl folkrockový energický zvuk zbarvený dudami a hlasy dvou zpěváků: showman Fabrizio „Pacha Mama“ Russo a ječivě odvázaná Mariangela Pavone. Z lidí sedřeli kůži, rozdováděli do varu, až zcela zapomněli, že vlastně poslouchají obyčejnou italskou skočnou.

Argentinské dívčí trio Actidud María Marta odložilo úvahy, že hip-hop už není to co býval. V Evropě koncertovalo poprvé v životě, a proto se s nikým nemazlilo. Tak strašidelně naléhavý, elektronikou a hráčem na bandoneon napumpovaný rastafariánský hip-hop dnes opravdu jen tak neuslyšíme. Hlasy zpěvaček připomínaly kulomety, štěrkovou drsnost střídala lascivní melodičnost tanga, ve sboru holky zněly jako chór z pekla. A o tom, co vlastně zpívaly, bychom raději neměli nic vědět. President Bush tu rozhodně dostal co proto.

Riserva Moac, foto Yvetta Stránská Riserva Moacfoto: Yvetta Stránská

Po smrti Ione Ivanceva, vůdce rumunské dechovky Fanfare Ciocarlia, jeho přátelé přemýšleli, jak mu vzdát hold. V Bukurešti mu proto uspořádali velkolepý koncertní kar; tříhodinové setkání snad těch nejlepších žijících rómských zpěváků současnosti. Akce zachycená na albu Queens&Kings ale mezitím stačila vejít do dějin. A všichni ji toužili zažít na vlastní kůži. Ojedinělé turné se naštěstí zastavilo také v Rudolstadtu, kde uzavřelo letošní 18. ročník. Fanfare Ciocarlia dostáli své pověsti „nejrychlejší dechovky světa“, po bok se jim postavila francouzská skupina Kaloome (cikánská flamenková rumba snů), a dohromady pak vítali na pódiu jednu zpěváckou osobnost za druhou: velevážená makedonská zpěvačka Esma Redzepova , nejfenomenálnější cikánský hlas dneška Maďarka Mitsoura , Florentina Sandu , vnučka Nicolae Neascu, zakladatele Taraf De Haidouks, bosenská Liljana Butler , Sabrina Romeo z Kaloome, Bulhar Jony Iliev nebo bukurešťský kabaretiér Sano Armeance .

Balkán se přestěhoval na nádvoří hradu, lidé při tanci zapomněli na věk a slušné vychování, hvězdy na nebi odmítaly plout dál a nikomu se nechtělo jít domů. A stejně tak uvěřit tomu, že se mezi nimi už nikdy neobjeví patriarcha rómských zpěváků Šaban Bajramovič ze Srbska, který letos 8. června zemřel. Vystoupení v Rudolstadtu lze proto považovat za mši pro bohéma, co k hudbě přišel v Titově kriminále na ostrově Goli Otok.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.