čtvrtek, 5. květen 2016

Ondřej Štveráček: Neustále hledám zvuk kvarteta

Napsal(a) 

Ondřej Štveráček Quartet, foto Jan Pohribný Ondřej Štveráček Quartetfoto: Jan Pohribný

Saxofonista Ondřej Štveráček se zkraje letošního roku prezentoval svým třetím řadovým CD Calm. Na něm se obklopil rytmikou, jíž velel jeden z nejvýznamnějších žijících jazzových bubeníků Gene Jackson, svého času spoluhráč Herbieho Hancocka či Dianne Reeves. Pro časopis HARMONIE se Štveráček rozpovídal nejen o bezstarostné souhře s tímto velikánem, ale i o svém neustálém hledání kýženého zvuku kvarteta či o inspiraci, kterou mu je při skládání jeho žena.

Repertoár tvého rozsáhlého březnového turné sestával převážně ze skladeb, které nedávno vyšly na albu Calm. Mohl bys tuto svou desku představit? Album se jmenuje Calm – tedy „klid“ – podle jedné ze skladeb. O názvu jsem dlouho přemýšlel, vždy svá alba pojmenuji podle některé ze skladeb, snažím se vybrat tu, která je dle mého soudu nejlepší. No a právě Calm se mi zdála nejhlubší nebo skladatelsky nejhodnotnější.

Po debutu What’s Outside a následném albu The Form se jedná o tvou již třetí desku. V čem se Calm oproti předešlým nahrávkám nejvíce liší? Hlavně kapela je jiná, tedy kromě kontrabasisty Tomáše Baroše (ten se podílel na obou předchozích deskách, pozn. aut.). Na klavír hraje Klaudius Kováč, shodou náhod bratranec Ondreje Krajňáka. Nevím, jak vzdálený, ale jsou nějakým způsobem příbuzní (pianista Ondrej Krajňák často hrává se Štveráčkovým kvartetem a účin­koval i na albu What’s Outside, pozn. aut.). Kováč se mi hodil do jakéhosi postcoltra­neovského konceptu alba, hodně vychází z McCoye Tynera, Kennyho Kirklanda, Buda Powella a podobných hráčů. Jeho doprovod je hlavně modální, což jsem potřeboval. Dále se mnou na bicí hraje Gene Jackson, podle mě jeden z nejlepších bubeníků současnosti. Už jen to, s kým hrál, vypovídá o jeho kvalitách. Strávil devět let v triu Herbieho Hancocka, a to mluví za všechno.

Jaký posun v rámci tvé tvorby nové album znamená? Řekl bych, že neustále tak nějak hledám zvuk kvarteta. První deska What’s Outside mě sice strašně bavila a myslím, že je to úžasná muzika, ale pořád to nebylo to, kam bych se chtěl dostat. Dá se to přirovnat k vývoji Coltraneova kvarteta, chtěl bych se také postupně dostat k energii a zvuku, jaké měl on. Třeba Gene Jackson mě velmi inspiroval během našeho loňského turné, v jeho hře jsem slyšel hodně z Elvina Jonese. To jsem ani nečekal, protože mám nějaké jeho nahrávky s Herbiem Hancockem a tam hraje úplně jinak. No a co se týče skladeb, tak Calm obsahuje jak zcela nové kompozice, tak ty, které jsem měl nějakou dobu v šuplíku. Různě jsem je předělal, pozměnil. Hlavní posun ovšem nevidím v kompozicích, jako spíš v onom hledání zvuku kapely.

Zmiňuješ bubeníka Genea Jacksona. Jak jste se vlastně dali dohromady? Dostal jsem na něj kontakt od holandského pianisty Jana Reinena, s nímž jsem párkrát hrál a který s Genem natočil desku. Původně jsem uvažoval, že uděláme společné kvarteto právě i s tímto pianistou, ale nakonec jsem z finančních důvodů sáhl po pianistovi Klaudiu Kováčovi, který je, dá se říci, za humny. Geneu Jacksonovi jsem napsal, jestli by měl zájem si zahrát a natočit se mnou desku a jaké by měl podmínky, no a i díky Janu Reinenovi, který mě Geneovi doporučil, jsme se dali dohromady. Já jsem naplánoval šňůru, zajistil nějaké festivaly, kluby a bylo to hotové.

Ondřej Štveráček, foto Jan Pohribný Ondřej Štveráčekfoto: Jan Pohribný

Během posledních let ses v nejrůznějších projektech setkal se špičkovými, převážně evropskými bubeníky. V čem je pro tebe Gene Jackson speciální? No, spíš bych měl říct, jak se mi hrálo s dalšími bubeníky poté, co turné s Genem skončilo (smích). U Genea cítím strašně velký prostor, člověk se „zapasuje“ v podstatě kamkoliv. Navíc má takový downbeat, že když jsem pak hrál s dalšími bubeníky, připadalo mi, že s nimi nemůžu hrát, že zrychlují a že nedostávám žádný prostor pro své hraní a pro ten svůj downbeat, který je třeba jiný než u ostatních lidí, usazenější věkem. Jinak Gene je samozřejmě fantastický hráč – sóla, doprovody, hned se dokáže na kohokoliv napojit. Tohle byl ten hlavní pocit ze společného hraní. Kromě toho musím říct, že Gene je jeden z nejzlatějších lidí, co jsem kdy potkal. Neuvěřitelně skromný a nikdy s ním nebyl žádný problém, nechoval se jak nějaká primadona.

Už jsi to nakousnul, mohl bys tedy trochu rozvést, proč v případě desky Calm dostal přednost Klaudius Kováč před tvým častým spoluhráčem z posledních let, Ondrejem Krajňákem? S Ondrejem jsme natočili mou první desku a pak spolu hráli, když byl nějaký větší koncert. Nicméně styl hry Klaudia Kováče momentálně lépe sedí kvartetu, které teď dělám. Když to zjednoduším, Krajňák je více „hancockovský“, zatímco Klaudiův doprovod více vyhovuje tomu, co zrovna teď potřebuju pod své hraní, čerpá z McCoye Tynera, tedy široká harmonie, hodně prostoru pro různé alterace a vybočení.

Stálicí tvých kapel je kontrabasista Tomáš „Kaštan“ Baroš. Ten se tentokrát na albu podílel dvěma skladbami i autorsky, ačkoliv se nikdy předtím coby skladatel neprofiloval. Jak k tomu došlo? Co vím, tak dříve Kaštan moc neskládal, ačkoliv mu každý říkal, že by měl něco složit. Jednou na nějaké hraní přinesl skladbu Red In Brown. Tenkrát jsme ji ještě hráli v šestiosminovém metru. Pak ve studiu jsme ji jen v duu s Klaudiem začali hrát jako baladu na pomalé čtyři, Klaudius tam hrál stride piano a skvěle to fungovalo. Tato duová verze se bohužel nedochovala. Občas je škoda, že ve studiu není zapnuté nahrávání nepřetržitě, protože některé věci, co se takto nenatočily, by byly hodné toho být na albu. Třeba zrovna tohle duo s Klaudiem. Skladbu už jsme v pomalém tempu ponechali a nahráli ji pak v kvartetu. Druhou skladbou, kterou Kaštan na album přispěl, je D1. Tu jsme si již ozkoušeli na loňské šňůře.

Zrovna v Kaštanově poklidné skladbě Red In Brown si posluchači můžou vychutnat jemnější polohy tvého zvuku. Hraješ rád balady? Tuhle skladbu jsem chtěl tak nějak věnovat Benu Websterovi. Tomu jsem se snažil přizpůsobit svůj způsob hraní. Balady hraju velmi rád. Říká se, že na baladě se pozná, jaký je kdo muzikant. S tím souhlasím, rychlou skladbu dobře dokáže zahrát každý, ale když se hraje něco pomalého, tak tam se ukážou ty detaily.

Toto je zkrácená verze, rozhovor v kompletním znění naleznete v HARMONII 4/2016

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.