neděle, 16. únor 2014

Ondřej Štveráček - Nepíšu jen pro ženy

Napsal(a) 

Ondřej Štveráček - Nepíšu jen pro ženy, foto Petr Vidomus Ondřej Štveráček - Nepíšu jen pro ženyfoto: Petr Vidomus

Saxofonista Ondřej Štveráček proslul robustním tónem, nekompromisním drivem a zároveň sympatickou hráčskou disciplínou i tradicionalistickou poctivostí. Tuto charakteristiku není třeba měnit ani v případě nového studiového alba The Form. Což ovšem neznamená, že by se Ondřej od dob zdařilého debutu What’s Outside (2010) neposunul dál. Zkouší rozšiřovat svůj kvartet na kvintet i sextet, dává víc prostoru spoluhráčům a neznejistí ho ani trocha bolesti.

Během našeho rozhovoru před dvěma lety jsi říkal, že tě Pavel Vlček z vydavatelství Cube Metier musel k prvotině What’s Outside nutit. Prý kvůli „lenivosti“ a hlavně sis nebyl jistý, zda jsi na profilové album dostatečně zralý. Ke druhé sólové studiové nahrávce tě také přesvědčovali? Kdepak, už to šlo bez nucení (smích ). Hned po první desce jsem dostal nabídku na další album od Petra Marka a jeho vydavatelství New Port Line. Nešlo odolat. Dal jsem dohromady kapelu, ve které hraje na klavír Brian Charette (newyorský pianista a varhaník, který si zamiloval Prahu, pozn. aut. ), se kterým jsem se setkal asi před dvěma lety na jam session v klubu U Malého Glena. Začali jsme spolu hrát, protože klavírista Ondrej Krajňák, který hraje na první desce, sídlí na Slovensku a je těžké dostat ho sem na klubové koncerty, zatímco Brian se tu tehdy paradoxně vyskytoval často. A zhruba po roce jsme natočili album, které vychází v listopadu.

To znamená, že jste nechali desku nějakou dobu „dozrát“? Točili jsme před patnácti měsíci. Pak se deska ve Státech míchala a masterovala, konkrétně v Severní Karolíně u Pavla Wlosoka.

V několika skladbách alba The Form slyšíme rozšířenou sestavu, nejde jen o tvůj současný kvartet. A pokud jsem vše správně zachytil z pracovního mixu, narozdíl od prvotiny nebude tentokrát na desce žádný standard. Půjde o čistě autorskou záležitost? Přesně to byl náš záměr, nahrát jenom původní věci. Některé, třeba titulní The Form , už jsem pár let hrál, jiné ležely v šuplíku, něco jsem složil přímo pro desku. Právě nové kompozice jsem ovšem nakonec z alba vyřadil. Uvidíme, zda se použijí jindy.

Natočili jsme čtrnáct skladeb, na desku se nám jich vešlo deset. Z toho pět mých, zbytek od dalších zúčastněných muzikantů. Dvě od Miroslava Hloucala, jedna od Briana Charetta a jedna od Osiana Robertse (další pražský cizinec-našinec, tenorsaxofonista pocházející z Walesu, pozn. aut. ). Kromě nich na desce hrají bubeník Marián Ševčík a kontrabasista Tomáš Baroš, kteří zůstali z mého předchozího kvartetu. Původně jsem uvažoval, že by Brian mohl na desku nahrát také něco na Hammondy, ale nakonec jsme to ve studiu vyloučili. Varhany prostě nebyly potřeba, zůstali jsme u akustického obsazení. Věci pro kvartet mírně převládají, ale jedna skladba, Osianova, je sextet. Pak jsme nahráli kvintet s Osianem, tedy se dvěma tenory. A natočili jsme i pár kusů pro kvintet s trubkou Míry Hloucala.

Uvedl jsi autorství devíti skladeb z deseti. Do počtu zřejmě chybí krátká studiová improvizace, pracovně nazvaná Free. Působí trochu ironicky či parodicky, nebo se pletu? Jaký máš vztah k free jazzu? Já a free jazz... Těžko říct. Spousta lidí u nás dneska dělá free jazz, ale mě to nebaví, protože nevycházejí z tradice. Chybí jim nějaký stylový postup, který ctili všichni skvělí hráči, kteří free jazz dělali, ať už si vezmeme za příklad Johna Coltranea, Archieho Sheppa nebo Ornetta Colemana. Ti všichni vycházeli z bebopu a postupně vyvíjeli a tříbili svůj styl. Kdežto tady mi připadá, že všichni začnou rovnou s free jazzem, aniž by tušili jeho kořeny.

Ale nahrávku Free jsme nezamýšleli ironicky. Po natočení připravených skladeb někoho napadlo, tuším Tomáše Baroše, přezdívaného Kaštan, nahrát jednu věc free. Jednou během cesty vlakem jsem přemýšlel, jak nahrávku nazvat. Možná Kaštan . Působí na mě, jako když na podzim padá poslední list kaštanu, osaměle stojícího na kopci a ve chvíli, kdy dopadne, se ozve finální akord z Brianova piana (smích ).

Na první poslech se zdá, že krom miniatury Free, která funguje jako odlehčující předěl, jste kladli důraz na tři základní věci: energii, melodičnost a v dobrém smyslu slova tradicionalismus. Šlo o záměr, nebo to prostě přirozeně vyplynulo? Byl to doopravdy náš záměr, stanovený předem. Energičnost také přirozeně vyplývá ze samotných skladeb a z toho, jak si muzikanti vzájemně sedli. Ale v některých věcech jsem skutečně slovně, programově zdůrazňoval, že bych chtěl ještě přidat, víc muziku „zvednout“.

Co se týče tradice... Kdybychom zařadili na album ty vynechané skladby, možná by zněl celek mnohem moderněji. Jenže takhle mám z desky nejlepší pocit. Některé kusy jsou opravdu vyloženě hard bopové. Třeba Osianův Major Minor March . Nebo moje Green Train , jednoduché mollové blues, které jsem původně nadepsal Untitled. Jenže když jsme skladbu nahrávali, prohlásil Kaštan, že zní jako Coltraneova Blue Train (smích ) a měl bych ji tudíž pojmenovat Green Train . Mě sice skladby podobné nepřipadají, v Blue Train je v úvodním tématu o jednu osminovou notu navíc, ale třeba má Kaštan pravdu.

V čem se vlastně podle tvého názoru nejvíc liší první a druhá profilová deska? Nejspíš v tom, že nyní dávám mnohem víc prostoru ostatním hráčům než na debutu. Také vznikala mnohem rychleji a navíc jsem většinu skladeb, i když třeba už dříve hrávaných v jiných sestavách, přinesl až do studia. V tomhle obsazení se prakticky vůbec nezkoušely. Nahrávka zní díky tomu možná čerstvěji. Přitom pro mě bylo důležité, že zůstala stejná rytmika, stejný hnací motor. Známe se už dostatečně dlouho a na souhře není co řešit.

Ondřej Štveráček - Nepíšu jen pro ženy, foto Petr Vidomus Ondřej Štveráček - Nepíšu jen pro ženyfoto: Petr Vidomus

Ve filmovém dokumentu o tobě se s nadsázkou říká, že všechny skladby píšeš pro ženy. Zároveň hodně čteš, jak klasickou literaturu, tak třeba science fiction. Napadlo tě někdy nechat se inspirovat knihou? Všechno pro ženy nepíšu (smích). Vlastně jsem napsal pro ženy jen asi čtyři balady. Například skladbu Sasha , která je i na mojí první desce a bude i na druhé, ale tentokrát jsme ji položili do jiné tóniny a zahráli tak, jak jsem ji původně zamýšlel. A na novém albu bude Ilana , kterou jsem složil pro kamarádku z Holandska, když jsem tam před několika lety hrál. Ale všechno ostatní jsem napsal nejspíš pro sebe (smích ). Podle inspirace z knížky jsem myslím ještě nic nenapsal, ale není špatný nápad něco zkusit. Také se mi jednou zdál sen, ve kterém jsem hrál melodii, která mi připadala strašně pěkná. Hned po probuzení jsem ji zapsal do not a je docela možné, že ji dokončím a zaranžuji.

Skladba Nervous Breakdown je tvoje, nebo někoho ze spoluhráčů? Kdo se nervově zhroutil? Ve studiu naštěstí nikdo (smích ). I když jsme měli na nahrávání na Svárově jenom dva dny. A přestože jsem si během prvního dne natáčení proříznul ret, ze kterého mi crčela krev, a večer jsme ještě měli koncert v Jazz Docku. Takže jsem si musel plátek položit jinak než jsem zvyklý a navíc šlo o dost bolestivou zkušenost. Měl jsem si ten zkrvavený plátek vyfotit... (smích ). Ale skladbu Nervous Breakdown napsal Míra Hloucal, nevím, co se za ní skrývá.

Klobouk dolů, ve zvuku ten rozříznutý ret není ani trochu slyšet. V minulosti sis občas stěžoval na pocit přehlíženosti. Určité přehlížení jazzu je bohužel stále realita, ale nezlepšila se pro tebe situace třeba díky vystoupení na Hradě s Fečo Family nebo na Bohemia Jazz Festu, případně s nominací na jazzového Anděla? Ne že by mi to přineslo víc nabídek hraní. Ale aspoň se jazz občas objeví v médiích. Kdyby Jazz na Hradě nebyl, ví o existenci zdejší fungující scény ještě míň lidí než nyní. Nominace na Anděla mě samozřejmě potěšila, nicméně nějaký nárůst koncertů také nenastal. I když na druhé straně mi informace o nominaci na českou jazzovou cenu udělovanou publicisty pomohla při shánění vystoupení na zahraničních festivalech.

À propos, zahraniční hraní. Pořád platí, že „venku“ hraješ skoro častěji než doma? Už neplatí. Koncerty venku přicházejí spíš nárazově, ať už tam jezdím sám a hraji s tamními muzikanty, nebo vyrážím spolu s nějakým projektem. Častěji teď vystupuji doma, i když nedávno jsem hrál ve Finsku a Polsku, chystám se do Ruska, se svým kvartetem pojedu do Německa nebo do Francie. Ale pořád mám pocit, že v zahraničí si hudebníků váží víc než v Česku. Možná se pletu, ale i když je tady někdo na opravdu světové úrovni, lidi ho neberou jak by si zasloužil, protože je „taky jenom Čech“.

Koncerty v zahraničí si domlouváš sám? Chtěl bych manažera, pokud má někdo zájem, ať se mi hned přihlásí, ale zatím jsem na to bohužel sám. Obesílám kluby a festivaly, které většinou vůbec nezareagují, nebo se zeptají na cenu, a pak hned reagovat přestanou. Ale nakonec mám tak deseti, dvacetiprocentní úspěšnost.

Samotné hraní venku někdy bývá docela dobrodružné. „Veselou“ historku mám například z Jižní Afriky. Přiletěli jsme s basistou Lukášem Kytnarem do Johannesburgu, známého obrovskou kriminalitou, takže většina lidí má kolem baráku elektrický plot. Měli jsme hrát s tamním kytaristou Jonathanem Crossleym, který dost často jezdil i do Čech. A zrovna jednoho večera, kdy Jonathan uspořádal party, vybuchla část elektrárny a celá čtvrť zůstala bez proudu. Všichni se klepali strachy, že tam někdo vlítne a pozabíjí nás. Pak nám Jonathan popisoval, že když jede v noci z hraní, v některých čtvrtích nesmí zastavit ani na semaforu na červenou, protože by ho někdo hned přepadl, i když sedí v zamčeném autě.

Stále hraješ hned s několika big bandy? Hraji se třemi big bandy, s Gustav Brom Big Band, Matúš Jakabčic Big Band a v East West European Jazz Orchestra, který vede saxofonista Uwe Plath. To se zdá jako docela dost big bandů, jenže vystoupení nejsou nijak zvlášť početná. Třeba East West European Jazz Orchestra hraje každý rok na podzim týden v Rusku a pak asi čtrnáct dní v Německu. V zimní sezoně se bohužel s Gustav Brom Big Bandem hrají i plesy, ale i když to pro muzikanta nepředstavuje zrovna umělecký požitek, nemohu si stěžovat. Člověk aspoň něco vydělá. Zdá se mi, že uživit se muzikou je čím dál těžší.

Stále se projevuje ekonomická krize? Ano, a za chvíli se mi k ní přidá i krize středního věku (smích ).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.