neděle, 26. září 2010

Ondřej Štveráček - nejlépe se mi hraje se Slováky

Napsal(a) 

Ondřej Štveráček - nejlépe se mi hraje se Slováky, foto Pavel Vlček Ondřej Štveráček - nejlépe se mi hraje se Slovákyfoto: Pavel Vlček

Tenorsaxofonistovi Ondřeji Štveráčkovi vyšlo první album s vlastním kvartetem. Jeho vydavatel Pavel Vlček mi k tomu napsal: „Ondru Štveráčka jsem k nahrávání uháněl už několik let, ale pořád se to nějak časově zadrhávalo a až letos v květnu jsme konečně našli všem vyhovující termín. Ondra je hráč nadživotní velikosti a těší se obdivu a respektu u jazzoveho publika a muzikantů nejen zde, ale i v zahraničí. Těžko si asi kdo za života Johna Coltrana dovedl představit, že tak nějak budou jednou hrát i jeho mladí nástupci. Takže mi bylo velkou ctí, že s tím nahráváním pro Cube-Metier Ondra souhlasil. Ty sessions ve studiu ve Svárově se opravdu vydařily, a tak je opravdu na co se těšit.“

Po poslechu masteru alba, které se jmenuje What‘s Outside, mohu očekávání Pavla Vlčka potvrdit. A tak jsme se s Ondrou Štveráčkem sešli k tomuto rozhovoru.

Když o vás Pavel Vlček mluví jako o hráči nadživotní velikosti, nikterak nepřehání. Aspoň u nás jste zřejmě největší tenorsaxofonista. Kolik vlastně měříte?

182 cm.

No, světový rekord to asi není, ale ten vzrůst není to jediné, čím se od svých kolegů lišíte. Vaše album je nabité energií a vitalitou tak, jak se to u nás jen zřídka slyší a vaše osobní historie vykazuje nadobyčejné množství spolupráce se zahraničními partnery a společných vystoupení nejenom v Evropě. Jak jste se vlastně k tomu všemu dostal?

Dalo by se říct, že vlastně trochu omylem. Nejdřív jsem začal hrát na klarinet. To mně bylo asi deset – narodil jsem se 3. listopadu 1977 v Mostě. Všechno šlo vlastně přes kamarády. Moji dva nejlepší kamarádi ze základní školy chodili do tehdejší „lidušky“ a já nechtěl zůstat pozadu. Do ZUŠ jsem začal chodit v Litvínově. Nejdřív jsme hráli v dechovce – to byla tehdy taková běžná cesta. Když mi bylo patnáct, přešel jsem na tenorsaxofon, a po revoluci vznikl big band pod vedením Jaroslava Sochora. To už se hrál jazz – Glenn Miller a takové swingovky. O jazzu jsme se ovšem ve škole moc nedověděli. Já se spíš učil sám podle nahrávek. Mezi prvními byli Glenn Miller a Duke Ellington, ale pak jsem na kazetě dostal Coltrana, Blue Train. A to už jsem začal shánět další Coltraneovy nahrávky, což vlastně dělám dodnes. Od kamaráda jsem tenkrát dostal transkripce sól z Blue Trainu. Pokoušel jsem se to zahrát, ale to jsem absolutně nemohl dokázat.

Ale ano: vzpomínám na svůj dojem z festivalu v bývalém stříbrném dole v Kongsbergu. Ve vydolované jeskyni se objevil mladíček, kterému mohlo být tak něco mezi osmnácti a dvaceti, a vypaloval coltraneovské laufy, že se z nich ten stříbrný důl, 300 metrů pod zemí, musel otřásat od základů. Poptával jsem se, kdo to je a řekli mi, že ho vlastně ještě nikdo pořádně nezná, ale že se jmenuje Garbarek. Když jsem si pustil první skladbu z vašeho CD, tenhle dojem se mi znovu vybavil. Ale jak to u vás šlo dál se školou?

Pokračoval jsem na konzervatoři v Teplicích – tam jsem studoval bicí. A nakonec jsem se dostal na Ježkárnu. Tam jsem na saxofon chodil k Pivarčimu. Ale škola mě příliš neinspirovala: to je spíš místo, kde se lidi setkávají a poznávají a vznikají tam hlavně kontakty pro všechno, co přijde potom.

Ondřej Štveráček - nejlépe se mi hraje se Slováky, foto Pavel Vlček Ondřej Štveráček - nejlépe se mi hraje se Slovákyfoto: Pavel Vlček

To „potom“ pro vás představuje už poměrně dlouhý časový úsek. Vašimi partnery jsou nejčastěji Slováci. Odpovídají naší třicátnické generaci, ale v jejich hře je víc energie a napětí, než u jejich českých kolegů. Jak jste se s nimi seznámil?

K téhle spolupráci jsem se dostal přes Radovana Tarišku, s nímž jsme si hned od počátku dobře rozuměli. Měli jsme nejdřív kvintet a potom sextet s americkým trumpetistou Ryanem Carniaux. S Marianem Ševčíkem jsem se setkal v Bruselu, když jsme byli na soutěži International Jazz Contest Hoeilaart 2003. Můj kvartet hrál ve složení Jiří Nedoma, Rasťo Uhrík a Daniel Šoltis, Marián byl v kvartetu Milo Suchomela s Klaudiusem Kováčem a Štefanem Bartušem. S Ondrejem Krajňákem jsem hrál poprvé před šesti lety na takové minišňůře koncertů mého kvartetu po Moravě.

To jsou tedy naši nejbližší sousedi. Ale vy máte taky pěknou přehršli spoluhráčů z trochu vzdálenějších zemí.

Asi před pěti lety jsem začal hrát v takovém mezinárodním big bandu. Teď se to jmenuje East-West European Orchestra a vede jej vynikající německý saxofonista Uwe Plath. S nimi jsem se podíval do Ruska, pak do Istanbulu, do Srbska, a každý rok hrajeme někde po Německu. V Jihoafrické republice jsem byl asi před rokem na dva týdny s kytaristou Jonathanem Crossleym – to jsme hráli v Johannesburgu, v Kapském městě a dalších třech městech, předtím jsme byli na festivalu ve Španělsku. S ním jsem se setkal v Praze asi před dvěma nebo třemi roky. On tady byl tenkrát podruhé a měl s ním hrát Rostislav Fraš, ale ten nějak nemohl, tak jsem za něho zaskočil a už jsem v kapele zůstal.

To ovšem není ani zdaleka všechno. Hrajete taky s našimi domácími big bandy – al e ty se, myslím, dnes scházejí spíše příležitostně.

To je především Gustav Brom a Matúš Jakabčic. S Bromem jsem loni odehrál tak 10 vystoupení za celý rok – to opravdu není moc. Situace big bandů je dost tristní: dřív mohly vyjíždět i na turné po světě, ale teď na ně pořadatelé nemají peníze. Všude jsou samé škrty a na kulturu se těch peněz vždycky dává nejmíň. Ale vedle toho je tu ještě Štěpán Markovič Saxtet.

Vaše účast v big bandech vám tedy tolik práce nezabere. Čemu teď věnujete nejvíc času?

Dost času mi zabrala příprava a práce kolem nového alba – koneckonců, je první pod mým jménem. Jsou i další projekty: Měl bych být například na novém albu slovenského baskytaristy, skladatele a dirigenta Oskara Rózsy.

Váš program je velice pestrý: big bandy, komorní soubory, stálí domácí partneři (včetně těch slovenských, které pořád ještě považujeme za domácí) i pravidelné kontakty a výjezdy s těmi zahraničními. Mám dojem, že takhle nějak vypadá životní styl jazzmana v kterékoliv části světa, který už našel svou cestu do toho velkého kolotoče, v němž už nefungují kdysi zavedené ankety s pomyslnými žebříčky.. Všechno patří k životu a všechno je aspoň do jisté míry nutné. Ale dokázal byste říct, co z toho vás osobně baví nejvíc?

Jako aktivnímu muzikantovi se mi nejlíp hraje v menším prostředí, kde je přirozený akustický zvuk a mezi posluchači převládají ti, kdo tuhle muziku chtějí sledovat. U nás tomu asi nejlíp vyhovuje klub U malého Glena. V Jazzdocku zase bývá výborné obecenstvo a pokud funguje kontakt s lidmi, je všechno v pořádku. Mimo Prahu jsou posluchači v menších městech většinou vřelejší než v Praze: takový koncert je pro ně něco mimořádného, na co musí čekat, takže jsou správně natěšení. I v jiných zemích, třeba v Holandsku nebo v Istanbulu, mi obecenstvo připadá jaksi vstřícnější a nadšenější.

Ondřej Štveráček - nejlépe se mi hraje se Slováky, foto Pavel Vlček Ondřej Štveráček - nejlépe se mi hraje se Slovákyfoto: Pavel Vlček

A standardní otázka pro jazzové muzikanty: dá se dnes jazzem uživit?

No, dá se z toho žít těžko. Někdy taky člověk nehraje třeba čtrnáct dní a když nehraje, tak zkrátka nemá peníze. Kdybych chtěl někdy učit, tak snad jedině na konzervatoři, jenže tam to znamená plný úvazek – který se dá s hraním jen těžko skloubit. Nabídka na koncert může přijít kdykoliv a hodiny na konzervatoři se nedají věčně odkládat nebo přesouvat.

Jenže aby se muzikant dostal do tohohle kolotoče, musí mít dostatek kolegů a známých, kteří se mu ozvou, kdykoliv se objeví nějaká příležitost. Jak člověk může do tohoto koloběhu nastoupit nebo proniknout?

Já si myslím, že když člověk hraje na určité hudební úrovni, lidé z branže si ho prostě všimnou. A pak mu snad zavolají: někdy ano, někdy ne. U mě to vlastně začalo, až když jsem přišel do Prahy: tady je pořád těch příležitostí a kontaktů nejvíc.

A ještě k hudbě. Máte dojem, že je nějaký zásadní rozdíl mezi dnešními českými a slovenskými jazzmany?

Mně se doma nejlíp hraje se slovenskými partnery. Na Slovensku se většinou snaží hrát mainstream, který vychází z americké tradice. V Česku jsou muzikanti hodně ovlivnění školou ECM a tou severskou, skandinávskou tradicí. Mně vyhovuje spíš ten přístup s důrazem na základní harmonii a na to, co se z ní dá vytěžit. Pokud jde o rytmiku, mám dojem, že na Slovensku je dnes širší výběr než v Česku. Ale to souvisí i s tím, že čeští jazzmani jsou dnes tak vytížení, že když jim člověk zavolá na určitý termín, tak ho už mají obsazený.

A ještě na závěr: co dnes posloucháte?

Tady se klasikové nebo poloklasikové mísí s něčím novějším. Je to Joe Lovano, Ravi Coltrane, Mark Turner, Marcus Strickland, Kenny Garrett, Branford Marsalis, Charles Lloyd, Wayne Shorter, Sonny Rollins, Dexter Gordon, Joe Henderson, Charlie Parker a spousta dalších. Ale na hraní se občas dostanu i k nějakým crossoverům, jako třeba Jonathan Crossley Electric Band, či Oskar Rózsa Partnership Unlimited, kde se míchají různé styly s jazzem, funkem, rockem i elektronickými efekty.

Patříte už ke generaci, které se po roce 1989 otevřel svět. Vy jste toho využíval především krátkodobě díky svým kontaktům. Ale máte občas pocit, že byste se mohl někam podívat i na delší dobu – skloubit hráčské zkušenosti se zkouškou nějaké školy nebo dlouhodobějším vstřebáním atmosféry?

Určitě ano. Rád bych si na čas vyjel třeba do Holandska nebo do New Yorku. Ve Skandinávii jsem byl jednou na týden, ale nemyslím si, že bych se tam chtěl udržet na delší dobu. Zatím mi pořád líp vyhovuje ten americký důraz na základní harmonii a jazzový drive.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.