pátek, 28. listopad 2003

Oliver Mtukudzi: Odpovědnost je jako kyslík

Napsal(a) 

Oliver Mtukudzi: Odpovědnost je jako kyslík Oliver Mtukudzi: Odpovědnost je jako kyslík

"Protestní hudba na Západě je možná mrtvá, ale daří se jí v Zimbabwe, kde utlačovaní a zbídačelí nalézají v písních Thomase Mapfuma a Olivera Mtukudziho naději a posílení."

The Times

Vezměte si kupříkladu protiválečné protestsongy vietnamské éry nebo krylovské hořké prohlédnutí. Rozuměli jsme jim, ale tancovat se na ně nedalo, přestože si o to často vyloženě říkaly - mělo se za to, že by se to snad ani neslušelo. Anebo když už, tak přece jenom raději sami se sebou, zasněně, málem pietně. Když jsem nedávno ve Würzburgu opět potkal zimbabwského písničkáře Olivera Mtukudziho, zase tančil, smál se, kapela to rozjížděla, podpódiový kotel málem praskal a lidi si to užívali: mlátili těly i rukama, s úsměvy roztaženými od ucha k uchu. Napadlo mě, jestlipak tuší, o čem vlastně Oliver v jazyce Shona zpívá? V souladu s evropskou tradicí bychom totiž v tu chvíli měli všichni stát jako morové sloupy a tvářit se zúčastněně, natolik v jeho písničkách přestala už dávno být sranda. Ovšem my jsme my a oni jsou oni. Zkrátka afričtí muzikanti zvládnou obojí - smutek i dovádění. Narodili se s tím. A tak pro příště: budete-li chtít dát najevo, jak hodně se vás dotýká vpravdě po bolševicku vypulírované decimování ještě nedávno hospodářsky vzkvétajícího Zimbabwe paranoidním diktátorem Mugabem, lomcujte svým tělem se vší taneční uvolněností. Půjde o známku toho, že Oliverovi rozumíte.

MUGABE JE KOMIKSOVÝ HRDINA

"Čekání na příchod Spasitele, který černošskou většinu zachrání od "bělošského zla", je živnou půdou pro vznik kultu osobnosti, posilující sice v boji, neboť umožňuje mobilizovat masy, ale zároveň se stávající největší slabinou všech černošských nacionalistických hnutí po jejich vítězství."

reverend Ndabaningi Sithole

Jaká ironie, ale v jazyce Shona znamená Zimbabwe "náčelníkovo sídlo". Od 90. let 19. století toto jihovýchodní africké území kolonizovala Britská jihoafrická společnost, založená Cecilem Rhodesem, vůdcem bělošské menšiny, která odmítala v roce 1923 připojení k Jizní Africe. A tak vznikla britská kolonie Jižní Rhodesie, de facto rasistický stát.

V sedmapadesátém získali černí obyvatelé omezená politická práva a než byste řekli švec, rozpoutala se protirežimní partyzánská válka - chimurenga . Zvlášť členové strany Zimbabwská unie afrického lidu vedení Robertem Gabrielem Mugabem o sobě dávali hodně vědět. Nějak se ale sami mezi sebou s ostatními partajemi nedokázali domluvit, čehož využil další bílý filuta, premiér Ian Smith, odmítající se vzdát menšinové vlády, a i přes odpor Velké Británie vyhlašující v roce 1963 pod praporem bělošské menšiny nezávislost Rhodesie. OSN se to nelíbilo a na zemi dokonce uvalila hospodářské sankce, nicméně okolním africkým státům Smith moc nevoněl, takže do Rhodesie proudilo jídlo i zbraně. A když to nešlo takhle, Mugabe si poradil po svém: do rezervace Hwange s nejpočetnější sloní populací této planety vyslal profesionální pytláky a prodejem slonoviny si vydělával na munici od sovětských přátel.

Druhá chimurenga skončila v osmdesátém roce dohodou o předání země africké většině. Teď už pod názvem Zimbabwe. Mugabe si sedl do premiérského křesla a stal se neomezeným vládcem země; po prvních parlamentních volbách v roce 1990 už s titulem prezidenta.

Mugabeho nezřízené diktátorství na sobě brzy pocítili i jeho dosud věrní spolubojovníci, zatímco zbytek světa věřil, že pro Zimbabwe vlastně představuje požehnání. Prostě klasický komunistický parchant, jehož diplomatické triky a navenek se tvářící demokracii Západ lidově řečeno žral i s chlupama - a nebo své pochybnosti nedával v rámci zachování klidu najevo. Ani tehdy, když Mugabe proti svým oponentům v provincii Matabele vyslal pátou brigádu vycvičenou v Severní Koreji - jejíž příslušníky nazval gukuruhundi (bouře odnášející plevy). Jím osobně režírované dvouleté masové zvěrstvo znamenalo 20 tisíc mrtvých.

Pak ale přišel rok 2000, na hlavu nepadlí obyvatelé začali mít Mugabeho plné zuby, a tak se v referendu vyslovili proti posílení jeho prezidentských pravomocí. Toho drzá porážka - úplně první - rozčílila a po vzoru komunistů v případě přitlačení ke zdi, okamžitě hledajících jakéhokoliv viníka, ihned ukázal na bílé farmáře: představují nepřátele našeho lidu, vámi milovaného vůdce. Zfanatizovaní příslušníci Mugabeho strany během několika měsíců vyplenili většinu bělošských farem, díky nimž se Zimbabwe mohlo pochlubit nejrychleji se rozvíjejícím hospodářstvím na africkém kontinentu, spoustu majitelů povraždili, a když se k tomu přidalo katastrofální sucho, nastala hrůza největší: víc než polovině obyvatel Zimbabwe dnes hrozí smrt hladem. A Mugabe řádí dál: pronásleduje členy opozice, zabavuje bělosškou půdu, falšuje prezidentské volby a zem se ocitá v chaosu, až to sousední Botswanu vedlo k rozhodnutí postavit po vzoru nechvalně známé Berlínské zdi na společných hranicích čtyři sta kilometrů dlouhý plot.

Nositel Nobelovy ceny, arcibiskup Desmond Tutu k tomu prohlásil: "Mugabe je karikaturou všeho, co by podle názoru lidí měl dělat černošský africký vůdce. Zdá se, že ze sebe chce udělat komiksového hrdinu."

POTŘEBUJEME BOHA A DÉŠŤ

"Mtukudziho písně jsou víc než soundtrackem k lidským životům." Miriam Makeba

Oliver Mtukudzi: Odpovědnost je jako kyslík Oliver Mtukudzi: Odpovědnost je jako kyslík

Zatímco Thomas Mapfumo, žíjící pro jistotu v USA, se s Mugabem nepáře a střílí ostrými náboji, Mtukudzi své apely zabaluje do metafor, náznaků a jakési dylanovské symboliky. Nadále je také odmítá dešifrovat. "Vím, že lidé přesto chápou význam mých slov, " vysvětluje. A také asi ví proč raději zůstává při zemi: na koncertě v hlavním městě Harare spustil po celé zemi populární písničku Wasakara , v níž tlačí na nejmenovaného starého pána, aby uznal, že existují věci, které už dál dělat nemůže - "Jste opotřebován, a je proto na čase si přiznat, jak jste starý." Publikum málem zešílelo a hlavně se neudrželi technici, vrhající snad všechna světla na Mugabeho všudepřítomný portrét. Ze stadionu samozřejmě mazali rovnou za mříže. V chládku se ocitli i někteří návštěvníci odcházející z Mtukudziho show. Důvod? Jako na potvoru se kolem nich se svým po zuby ozbrojeným konvojem prořítil Mugabe, i v tom fofru registrujíc nevhodná gesta vyslaná směrem k nablýskanému merecedesu. V jeho zemi je něco takového trestné.

V Zimbabwe dostanete na otázku, co bychom měli dělat zpravidla odpověď - zpívat a hrát. Od časů první chimurengy Mtuzkudzi s daleko militantnějším Mapfumem často svolávali lidi do akce, svou hudbou se vyjadřovali za celou zemi, inspirovali k boji. "Když zpívám, pozvedávám zimbabwskou vlajku," říká Mtukudzi.

Asi nejznámější písní - i mimo Zimbabwe - je Mtukudziho Hear Me, Lord z roku 1994, úpěnlivá prosba za Boží intervenci s nádherným kytarovým riffem, převzatá i americkou zpěvačkou Bonnie Raitt.

"Hudba je pro naše lidi strašně důležitá, jakoby se při ní dívali na televizní zprávy nebo četli noviny. Proto nechte naše prsty pohrát si s nástroji, ono to zapracuje," odjakziva tvrdí Mapfumo jehoz hymnická Huni nabádá Mugabeho, aby si s lidmi už moc dlouho nezahrával, protože by se mu mohli vzepřít.

"Pomoz mi, Pane, cítím se fakt bídně, " zpívá mladík Fungisai Zvakanapano a stále víc lidí v Zimbabwe spolu s ním očekává příchod Boha, který prý všechno vyřeší. "Ne Bůh, ale déšť, " oponuje mu Mtukudzi. "A především potřebujeme věřit sami v sebe, v to, co jsme, znovu nabýt úcty k sobě navzájem."

Někteří kritici mu vyčítají, že by mohl využít své popularity a pustit se do politiky. Takovou hudbu ale on nedělá. "Hudebník není politik, má spíš pomáhat, být vůdcem, který se snaží vyprávět a učit." Stojí za ním i DJ z rozhlasové stanice Radio Africa: "Samozřejmě by na své nové desce mohl přijít s nějakým politickým zabijákem a strávit zbytek života ve vězení, ale k čemu by nám asi tak to bylo?"

TUKU MUSIC ANEB NECHTE TA SVĚTLA

"Neprodávám hudbu, ale zprávy o mé zemi." Oliver Mtukudzi

V Zimbabwe Mtukudzimu nikdo jinak neřekne než Tuku. Narodil se jako prvorozený ze šesti dětí před jednapadesáti lety v Highfieldu, zalidněném předměstí hlavního města Harare. Vyrostl v gospelových sborech, což ho poznamenalo navždy, stejně tak soul Otise Reddinga - však mu také zpočátku novináři přezdívali "Redding ze Zimbabwe".

Pochází z kmene Katekwe, proslulém rytmy dunivých bubnů, ale zpívá v jazycích Shona nebo Ndebele, pouze občas anglicky. Přestože Tuku svou neskonale báječnou kytarovou hudbu poskládal z mnoha vlivů, učinil z ní zároveň cosi nezpochybnitelně vlastního, originálního, okamžitě rozpoznatelného. Na rozdíl od Mapfuma, vycházejícícho ve své bojovné "chimurenga music " z hypnotického zvuku zimbabwského národního nástroje mbiry (vysušená tykev skrývající uvnitř soustavu kovových jazýčků, rozezvučených hbitými prsty) a celonočních vesnických hudebních rituálů pungwe, jejichž rytmus vás prý přivede do tranzu, Oliverova "tuku music " vypučela z daleko pestřejšího podloží - jihoafrické mbagangy, konžské rumby, Západního popu a především z tradičního stylu jit , vlastnímu národu Shona.

Prostě tuku music, při vší své nakažlivé tanečnosti vrcholně odpovědná vůči svým posluchačům: žádný vztek odnikud nikam, namlouvání a uhýbání, nýbrž přímost a cosi, čemu se říká víra. Cosi, co v závětří Evropy asi nikdy nepochopíme. Zato s křesťanstvím hluboce sžitý Tuku ano. Vždyť už jeho mladický pokus - písnička Stop After Orange - měl nabádavý tón. "Nešlo o žádné skryté poselství, jednoduše mě štvalo, když mladí kluci ničili barevná světla pouličního osvětlení. A tak jsem je poprosil, aby toho nechali." A vidíte, prý ho poslechli.

Později, za dob první chimurengy, pochopil, že psát chytré texty má větší smysl, než narážet hlavou do zdi. Na legendárních, okamžitě nesmírně populárních nahrávkách Zimbabwe a Mazongonyedze , sice politicky, ale přece jenom jinotajně promluvil k národu. "Toužil jsem psát hudbu, skrze níž bych mohl dát zprávu i lidem na vesnicích a přitom si dával pozor, aby jim nerozuměl Smithův režim."

Náš básník Ivan Diviš razil teorii, že "zabývat se jen sebou, bezcílně přenášet milióny tun, znamená, že si neodpočinete, ani když spíte ." S Oliverem se to má stejně. Říká se o něm, "že tančí jako Michael Jackson, ale přemýšlí jako Matka Tereza". A bere na zřetel i krátkodobé zápasy: výtěžek podzimního projektu Music for Food Collective má přinést finanční prostředky, určené na pomoc hladomoru do míst, kam Mugabe potravinovou pomoc odmítá dávat.

Učí také lidi vnímat svou kulturu: "Tradice Shona je vaše - je to velikánská věc!" Účastnil se proto natáčení dokumentů televize BBC Under African Skies a The Soul Of The Mbira , jedním z prvních pojednávajících o kultuře zimbabwských národů.

Stal se i hlavní osobností prvního filmu, jaký kdy byl v zemi natočen - Jit - zaměřeném na nejširší vesnické obyvatelstvo; stejně tak po něm následující Neria , otevírající bolestný problém ženských práv. K oběma mimořádnou hudbu a ve stejný čas uvedl v Harare na scénu muzikál Was My Child . "Pokusil jsem se v něm podat zprávu o zbídačelých bezprizorných dětech ulice. Nazýváme je dětmi ulice, i když jimi vlastně nejsou, oni jsou přece našimi dětmi."

VESELKA, KDY NEMŮŽETE DÁL

Partyzánskou válku 70. let prožil Oliver Mtukudzi částečně v kapele Wagon Wheels vedle Thomase Mapfuma. Brzy se ale udělali každý pro sebe; dva kohouti na jednom hřišti - jeden chápající, druhý nesmiřitelný - to by prostě nemohlo fungovat. V sedmasedmdesátém roce si proto Tuku založil vlastní skupinu Black Spirits, která ho doprovází dodnes, i když velkou část původních muzikantů zkosil AIDS, další ze strašlivých problémů Zimbabwe, a vlastně celé Afriky.

Kdyby jste dali na slova anglického novináře Toma Bullogha - "pokud jste dosud neslyšeli Mtukudziho, věřte mi, neměli byste s tím otálet" - nebylo by vám co závidět; projít si čtyřiceti dosud vydanými alby, přitom jedním lepším než druhým, to už na nějaký ten pátek poslechu vydá - tedy, když se vám je podaří sehnat. Naštěstí se Tuku řídí heslem "přesáhnout znamená dosáhnout", a před několika lety začal spolupracovat s americkou firmou Putumayo dláždící mu cestu do celého světa, a tedy i k nám.

Shodou okolností se s blížící padesátkou dostal i do vrcholné formy, doslova písničkářské extáze, kdy pocity návalu zodpovědnosti a kazatelství vzkypěly v africky neodolatelnou rozhýbanost, gospelovou mši prořezávanou hlasy sboristek, zapomínajících na koncertech na svá těla. Tuku přitom zpívá, jakoby měl nastat soudný den: soulově prosebně, klouzavě, bez stopy hořkosti, odevzdaný strunám akustické kytary a požáru ve své duši. Z textů je patrné, že nepostrádá ani osvobozující humor a optimismus; zpívá sice o Zimbabwe, nicméně s uvědoměním, že problémy neexistují pouze tam: "Tyhle záležitosti mohou přijít i z vaší země, vašeho města, vaší ulice, vlastně odkudkoliv. "

Doma má statut národního hrdiny, hudební hvězdy, nepochybně té největší. Trojice putumayovských alb, činících z něho i jednoho z největších obrů afrického popu - Tuku Music , Paivepo a v celé zimbabwské historii nejprodávanější Vhunze Moto - uchvátila i Ameriku s Evropou, kam Tuku zajíždí koncertovat čím dál častěji. Zvou ho do Rudolstadtu, na WOMAD, na Africa Festivalu letos ve Würzburgu zařídil takovou veselku, až publikum málem nemohlo dál, radost s Black Spirits nadělovali i ve francouzském Angouleme, natož v Kanadě, násobíce síly s dalšími africkými velikány Baaba Maalem a Toumani Diabatem; a jen těžko si lze představit, co se mohlo dít v Torontu, kde se Tuku na jednom pódiu sešel s havajsky rozdováděným Taj Mahalem.

Nemohu vám zaručit, že Olivera Tuku Mtukudziho kdy uvidíte, i když bych vám to z celého srdce přál, pomoci ale mohu. Kompilace Collection totiž nabízí ideální příležitost, jak se s ním seznámit - alespoň do té doby, než se rozhodnete pustit se do zbytku. A nebo rozbít prasátko a kamkoliv se za ním vydat, a třeba se ho i zeptat, proč má takovou potřebu vyjadřovat se k problémům. Možná vám odpoví stejně jako Jakubu Patočkovi před několika lety v Rudostadtu: "Odpovědnost je jako kyslík, nedá se bez ní žít."

Vybraná diskografie :

Shoko (Piranha / Classic, 1994)

Tuku Music (Putumayo / Classic, 1999)

Paivepo (Putumayo, 2000)

Vhunze Moto (Putumayo, 2002)

Oliver Mtukudzi Collection (Putumayo, 2003)

Greatest Hits: Tuku Music Years (Sheer Sound, 2003)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.