Octurn – m-base s příměsí Messiaena

Je překvapivé, že Octurn je tak málo známý mimo francouzský jazykový okruh (především Belgie a Francie). Přitom jde o seskupení velmi originální, ve své tvorbě obtížně předvídatelné, mající na svém kontě množství výjimečných desek. Pro posluchače neobeznámeného s jejich tvorbou není jednoduché je na první poslech zařadit. Obecně bývá jejich hudba srovnávána s rytmickým fundamentem amerického nonkonformního hnutí M-Base, nicméně jejich přístup ke kompozici neskrývá rovněž inspirace evropskou artificiální hudbou, především Olivierem Messiaenem.

Leaderem experimentálního belgického sdružení (z obvyklých osmi zredukovaného nyní na pět členů) je baryton saxofonista Bo Van Der Werf. Rozhovor s ním jsme pořídili krátce před prvním vystoupením Octurnu v Česku (25. 6. na festivalu United Islands).

Mám pocit, že v Octurnu jste od samého počátku. Můžete stručně nastínit historii kapely? Začali jsme zhruba před patnácti lety na týdenních jazzových workshopech v klubu Sounds v Bruselu. Ze začátku jsme hráli hlavně převzaté skladby, ale časem jsme si vyvinuli vlastní specifický zvuk a začali poptávat u různých autorů hudbu psanou přímo pro nás. Posledních šest let se ale soustředíme výhradně na hudbu psanou členy Octurnu. Původně jsme hráli vlastně straight-ahead, starší muziku jako byl Art Blakey nebo Oliver Nelson. Postupně jsme začali nasávat i jiné vlivy, jako je Steve Coleman, Greg Osby nebo Gary Thomas. Nechceme je nicméně napodobovat, nebo jen improvizovat na jejich základě, ale snažíme se najít svůj vlastní jazyk.

Když jsem si srovnal vaše dosavadní nahrávky, proměnili jste se z kapely interpretující hudbu jiných autorů v ryze autorský projekt, především váš. Co vás vedlo k téhle změně? Jednoduše jsem hudebně dozrával a lépe si uvědomoval, co od Octurnu opravdu čekám. Nyní hrajeme hlavně moji muziku. Také šlo o to, že hrát hudbu jiných autorů píšících pro Octurn je sice skvělé, ale jen do té doby než zjistíte, že někdy do jejich rukopisu kapela jednoduše nepasuje. Měli jsme s tím problémy, a tak jsme se rozhodli pro vlastní tvorbu. Nyní o těchto věcech můžeme diskutovat uvnitř kapely a nemusíme se přetahovat s externími autory.

Co tato změna znamenala pro členy kapely? Odešli někteří muzikanti, kteří se neztotožňovali s cestou, kterou jsme nastoupili. Důležité také bylo, že nová hudba na ně kladla jiné nároky – museli studovat věci, které pro ně nebyly obvyklé.

Někteří publicisté srovnávají Octurn s americkým nonkonformním kolektivem M-Base, jehož hlavním protagonistou je saxofonista Steve Coleman. Co pro vás jeho hudba znamená? Na hudbě Steva Colemana jsem odrostl a velmi ovlivnil i ostatní členy, hlavně po rytmické stránce. Co se týče harmonie, větší vliv na nás měla současná vážná hudba. Takže jsme se snažili využít některé její prvky, například od Messiaena, ve vlastní tvorbě. Nejde o harmonie běžně používané v jazzu, což bylo během let stále znatelnější.

Vliv Messiaena zmiňujete častěji. Lze to popsat nějak konkrétněji? Jako student jsem hodně poslouchal moderní vážnou hudbu, včetně Messiaena. Když jsem ho slyšel poprvé, bylo v něm něco, co mě velmi oslovilo. Jeho hudba je velmi zajímavá, protože v ní můžete slyšet modalitu i tonalitu současně; jde o relativně samostatné prvky, ale můžete na ně pohlížet jako na celek. Je to mnohem zajímavější, než s nimi pracovat odděleně. Naše hudba je dosti prokomponovaná a vliv Messiaena je patrný hlavně v kompoziční rovině. Hodně pracoval s vlastním harmonickým systémem modů s omezenou transponovatelností a část našich skladeb z něj vychází. Nejde ale pouze o jeho vliv na kompozici, snažíme se Messiaenův přístup využít i v improvizacích.

Octurn - m-base s příměsí messiaena, foto Raymond MallentierDalo by se ukázat na některé konkrétní Messiaenovo dílo, ze kterého jste vyšli? Nelze ukázat na konkrétní práci, beru je spíš jako celek. Četl jsem o něm asi sedm knih a vybral si z něj to, co mi na jeho hudbě nejvíce imponovalo a hodilo se pro Octurn. Messiaen také vyvinul dosti složitý rytmický systém, ale ten nemůžete tak jednoduše použít pro improvizaci, protože je příliš komplexní. Nevyužili jsme tedy vše, ale pouze něco z jeho díla.

Můžete popsat, jak kompozice pro Octurn vznikají? Jaký je vklad váš a ostatních členů kapely? Je to kontinuální proces, obvykle přinesu nějaký základní nárys, společně na něm pracujeme, vrátíme se domů a přepisujeme věci, které na zkoušce příliš nefungovaly. Je tam velký vklad dalších členů kapely, takže výsledný tvar se do značné míry vybrušuje na zkouškách. Není to jako u big bandu, kde dostanete všechno předem napsané, repertoár vyvíjíme společně a to se mi na Octurnu nejvíce líbí.

Jak byste popsal vývoj od desky 21 Emanations (2006) k nejnovější 7 Eyes? Nová nahrávka se mi zdá podstatně minimalističtější a také jste redukoval dechy, je zde jen váš baryton. Je pravda, že jsme začínali se čtyřmi pěti dechy a dneska hraji pouze já na baryton saxofon. Je to přirozený vývoj, neplánovali jsme to, i když je fakt, že se stále raději soustředím na lineární výstavbu kompozic než na tu velkou masu zvuku, která pro nás byla typická. Každá naše nahrávka zachycuje pouze jeden okamžik ve vývoji kapely, neznamená to, že takhle nás uslyšíte na koncertech. Hudba se hodně vyvíjí a teď třeba pracujeme v kvintetu, s nímž budeme v říjnu nahrávat materiál pro novou desku. Nepracujeme s úzce ohraničenými projekty, spíš bych to přirovnal ke kontinuálnímu proudu.

V bookletu k desce 21 Emanations jste se vyznával ze svých inspirací v buddhismu, nedávno jste také představili nový projekt Octurnu s tibetskými mnichy. Je tam nějaká souvislost? Určitě to má souvislost. Hodně se zajímám o buddhistickou filozofii, těžko vám ale vysvětlím, jak konkrétně ovlivnila mou hudbu, je to dosti osobní záležitost. To promítnutí je spíše nepřímé: hudebník bez vztahu k buddhismu by podle mě psal jinak. V květnu jsme dali dohromady projekt Octurnu s šesti tibetskými mnichy z gyutského kláštera. Hudbu jsem složil přímo na jejich rituály, protože sami těžko změní něco, co dělají stovky let. Nejde tedy o klasický zpěv, ale rituál, kterému musíte ostatní hudbu přizpůsobit. Šlo o velmi intenzivní zážitek a rád na něj vzpomínám. Rádi bychom v tom pokračovali, i když je to organizačně náročné, protože sídlí v Indii.

Zkoušeli jste na koncert spolu s mnichy? Není jednoduché na to zkoušet, protože oni dělají, co dělali vždy – rituál. Nicméně souhlasili se spoluprací, protože pochopili, že na nich nechceme jen vydělávat a respektujeme jejich hodnoty. Takže jsme zkoušeli tři dny ve Francii, ale většinou jsme jen potřebovali vystavět zvuk a kompozice okolo jejich rituálů. V tom to bylo velice specifické: nic jsme jim nepředepisovali, bylo třeba najít dobrou rovnováhu mezi naší hudbou a jejich vibracemi.

Dnes je velmi obtížné hrát s tak velkými kapelami jako je Octurn, hlavně z finančních důvodů. Když jsme hráli s tibetskými mnichy, bylo nás na pódiu dvanáct, ale paradoxně nebylo tak těžké získat vystoupení, protože to pořadatelé považovali za dosti kuriózní záležitost; odehráli jsme pět zcela vyprodaných koncertů, což se nám předtím s Octurnem nikdy nestalo.

Vy sám jste praktikující buddhista? To ne, spíše obdivuji buddhistickou filozofii. Myslím, že kdybychom byli všichni buddhisty, na světě by nebyly války a žilo by se nám všem lépe (úsměv ).

Octurn také spolupracoval se známým francouzským flétnistou Malikem Mezzadrim (rozhovor s ním je v tomto čísle). Jak jste se k tomu dostali? Byli jsme s Octurnem na jednom festivalovém workshopu a Malik docházel na naše zkoušky. Neznal jsem ho předtím osobně, ale zjistili jsme, že máme podobné názory i přístup k muzice. Začali jsme spolu pracovat, ne jako profesionálové, ale prostě jako přátelé, vyměňovali jsme si názory na své skladby. Pak jsme začali psát společně pro Octurn. Jeho hudba byla velmi důležitá pro můj hudební vývoj. Pro členy Octurnu to byla skvělá zkušenost, protože Malik si vyvinul svůj vlastní harmonický a rytmický přístup a bylo to velmi intenzivní, protože jsme se učili něčemu úplně novému. Pro něho to taky bylo přínosné, protože psal myslím poprvé pro jinou než svou vlastní kapelu.

Octurn - m-base s příměsí messiaena, foto Petr VidomusTaké Mezzadri měl blízko k M-Base Steva Colemana. Dalo by se říct, že to je vaše společné zázemí? Máme k tomu oba blízko, i když Malik poslouchá některé věci, které se mně nelíbí. Sdílíme určité společné hodnoty, nejen po hudební stránce, a to nám velmi pomáhá při psaní.

Váš klávesista Jozef Dumoulin a basista Jean-Luc Lehr nyní hrají na Mezzadriho nové desce Short Cuts. Seznámili se s ním prostřednictvím Octurnu? Ano, s Malikem se seznámili skrze Octurn. A na druhou stranu já nyní pracuji s Gilbertem Nouno, elektronickým umělcem, s nímž mě seznámil Malik. Sdílíme podobné hodnoty, takže je logické, že to s sebou přináší podobný okruh hudebníků.

Pro Octurn je velice příznačný deformovaný zvuk Fender Rhodes piana, které již několik let obsluhuje právě Jozef Dumoulin. Jak byste popsal jeho roli? Přirovnávám ho k hudebnímu alchymistovi; k již známé skladbě vždy přidává něco nového. Hlavně svou kontrolou zvuku a hudebními nápady velmi inspiruje ostatní muzikanty. Jeho zvuk je velice specifický, a tak si dnes bez něj nedokážu Octurn představit – definuje totiž jeho zvuk.

Spolupracovali jste také s legendárním belgickým kytaristou Pierre Van Dormaelem. Jakým způsobem vás ovlivnil? Je těžké vysvětlit jeho význam v několika větách. Zejména hudebníky v Belgii a Francii hodně ovlivnil hlavně díky svému přístupu k improvizaci i psaní. Jeho kompozice jsou velmi komplexní, ale zároveň svým způsobem krásné. Hrál s námi dva nebo tři roky a ke konci již se s tím, co pro nás dělal, příliš neztotožňoval, tak kapelu raději opustil.

Jak vzpomínáte na vaši spolupráci na albu North Country Suite (2007)? Požádali jsme tehdy Pierra, aby pro nás napsal hudbu, napsal moc krásné kompozice, ale abych byl upřímný, nejsem moc spokojený s výslednou podobou nahrávky – když se na ni zpětně dívám, mám pocit, že bychom dnes jeho hudbu nahráli lépe, deska vznikala hodně ve spěchu. Což ale nic nemění na hodnotě jeho skladeb, ty jsou nádherné.

Považuji vás za jednu z nejvýraznějších kapel v Belgii. Lze nějak stručně charakterizovat tamní jazzovou scénu? I když žiju v Bruselu, ve skutečnosti moc nehraji s belgickými muzikanty, to spíše s Francouzi. Nicméně jazz v Belgii opravdu žije, hlavně díky množství nových konzervatoří, které tu v posledních letech vznikly. To je velmi přínosné, v Bruselu, Antverpách nebo Gentu je spousta jazzových koncertů. Ale abych řekl pravdu, Octurn úplně nereprezentuje to, co se v belgickém jazzu odehrává, na tamní scéně dosti vybočujeme a hráváme hlavně ve Francii.

Jaké jsou vaše plány do budoucna? Chystáme nahrávku v kvintetní podobě Octurnu s nějakými hosty. Jde o součást většího projektu dvojalba, ve kterém využijeme i nasamplované snímky z našich vystoupení s tibetskými mnichy. Bude tam zachycena také naše spolupráce s vážnohudebním ansámblem Iktus z Bruselu, kde jsme se inspirovali gamelánskou hudbou: jedná se o spojení osmičlenné verze Octurnu s pěti perkusionisty. Většina materiálu je již nahraná a deska by měla vyjít začátkem příštího roku.

Sdílet článek: