neděle, 16. listopad 2003

Obyčejný ročník neobyčejného festivalu

Napsal(a) 

Ze všech evropských festivalů world music je Rudolstadt záležitostí pro tuzemské publikum zdaleka nejaktuálnější. Koneckonců od samého počátku je soustavně sledován tuzemskými publicisty, čeští a moravští muzikanti se tu občas objevují nejen na pódiu, ale - což může být nakonec ještě prospěšnější - i v hledišti. Návštěvník má své jisté: přívětivé prostředí historického města na řece Saale, skvěle fungující organizaci a program opřený o vždy tak či onak zajímavá témata - tentokrát to byla marimba, hudební kultura Berlína, Kanada a salsa. To vše s precizním dramaturgickým dávkováním: letošní citelné snížení počtu programových položek se ukázalo jako jednoznačně pozitivní krok.

Jakkoliv jsme svědky přibývajících pokusů o podobně orientované akce i u nás, Rudolstadt může být jen stěží překonán, a to zdaleka ne jen v kvantitě. Stačí si tam na začátku července na tři dny zajet, a máte vystaráno na celý rok - nemusíte pak ani na koncerty, ani po nákupech cédéček, nástrojů či not. Snad i díky nespolehlivé obloze byla letos celková atmosféra ještě poklidnější, než bývá na tomto festivalu zvykem. K negativům patří snad jen příliv návštěvníků (možná již pozastavený). Zatímco na pódiích se vybrušuje program do naprosté dokonalosti, v hledišti již několik let jakoby přibýval jen jakýsi alternativní lumpenproletariát. Je otázkou, jak si s tímto trendem festivalový štáb poradí: letošní angažmá ruského DJ nebylo zrovna povzbudivým signálem. O vzrůstajícím počtu stánků s vonnými tyčinkami a podobným rádobyetnickým šmejdem či o levičáckých agitačních střediscích, pronikajících na místa, na nichž se ještě před rokem prodávala hudba, nemluvě.

Nicméně nabídka ve 176-stránkovém programu umožňuje každému ušít si festival zcela sobě na míru. Milovníci experimentů a fúzí se mohou uchránit kontaktu s autentickým folklórem a naopak, lze si tu na vlastní oči a uši doplnit mezery z dávných časů folkové historie i sázet na favority world music příštích let.

KANADA VŠEHO DRUHU

Jednotlivá festivalová témata jsou zpracována tak, že obvyklé stereotypy spojené s tím či oním nástrojem či regionem jsou již předem eliminovány. Kanadské téma se například obešlo bez toho, čím se tato země proslavila v posledních letech na světové scéně asi nejvíce, tedy houslí z Cape Breton v oblasti Nova Scotia. Ty zde totiž reprezentovala před několika lety Natalia McMaster, a proto se v letošní kolekci objevily jiné podoby kanadské hudební tradice: Les Batinses , Alpha Yaya Diallo , Kid Koala , Tanya Tagaq & Michel Deveau , Tasa , Jorane a další. Kapela Zubot & Dawson byla představena jako spolek provozující všechny možné žánry, od bluegrassu až po pop, což se bohužel ukázalo jako krutá pravda. Naopak zcela jasnou orientaci prokázali zpěváci ze spolku Les charboniers de l enfer , interpretující tradiční písně v nejrůzněji kombinovaných, rytmizujících hlasech za doprovodu suverénně zvládnutého podupávání. Jedním z nejdůležitějších zjištění, jaké si člověk z Rudolstadtu odváží, je skutečnost, že podobná hudba může mít své posluchače, schopné s nadšením absolvovat koncert takovéto solidní muziky, navíc bez ohledu na rozmary počasí, v tomto případě hustého deště.

Dalším reprezentatem kanadské tradiční hudby byla houslistka April Verch . Její přehledný, energický styl, úspornější, než bývá u instrumentalistů tohoto typu zvykem, působil velice solidním dojmem (ostatně April má za sebou solidní klasickou praxi). Potíž je v tom, že podobných děvčat s houslemi už bylo v Rudolstadtu několik, shodou okolností dokonce na stejné scéně. A když pak April v závěrečných číslech prokládala hru stepováním, srovnání s Natálií McMaster bylo již naprosto nevyhnutelné a nedopadlo právě nejpřesvědčivěji, a to i v tak základní otázce, jakou je propojení hry a stepu. A občasná pěvecká čísla působila spíše jako účelové zpestření. Před rudolstadtským publikem je podobná vstřícnost možná zbytečná.

SEDM STATEČNÝCH PO 25 LETECH

Jednou z nejzajímavějších záležitostí bývá účast legendárních jmen, z nichž v uplynulých ročnících nejhvězdnějším asi byl Taj Mahal , nejvýstřednějším Willy de Ville , nejmonumentálnějším dynastie Waterson-Carthy a historicky nejvýznamnějším dcera Woody Guthrieho Nora . Náhoda letos pořadatelům přihrála opět zcela mimořádnou věc, totiž britskou folkovou supergroup Blowzabella , která se po mnoha letech sešla k nejspíše jen krátkodobému reunionu u příležitosti pětadvacátého výročí svého vzniku. Skupina je křižovatkou britské více i méně tradiční hudby, většina členů totiž působí v dalších významných uskupeních. Jeden každý z členů tohoto sdružení by stál za těch tři sta kilometrů cesty: na niněru tu hraje Nigel Eaton , na melodeon Andy Cutting , na dechy Jo Freya .

Blowzabella provozuje tradiční anglickou taneční hudbu. To znamená mimo jiné s minimem zpěvu, s velice nepísničkovou délkou jednotlivých kousků, což ovšem díky počtu hráčů, mezi nimiž dané téma koluje, nikterak nevadí, protože pořád je co sledovat. Muzika běží pod takovým tlakem, že na úvahy o autentičnosti či naopak progresívnosti nejrůznějších kombinací dvojích dud typu border pipes, plechů, niněry, melodeonu, citernu či nádherně znějících oktávových houslí nezbývá čas. Nejpozoruhodnější je nejen skutečnost, že kapela zabírá i na totálně netančící diváky, k nimž se ostatně počítá i autor těchto řádků, ale především to, že stejně jako zmínění kanadští zpěváci dokáže prosadit muziku, která postrádá mnohé z údajně nezbytných předpokladů úspěchu.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.