Jejich naprostá rozdílnost v materiálu, stylu i produkci umocněná ještě společně načasovaným vydáním, vůbec nepřekvapí ty, kteří sledují dráhu Caina coby esenciálně postmoderního tvůrce. Pokud se při poslechu přece jen dostaví ony anachronické či spíše nadčasové otázky typu: Opravdu může jednotlivec – tvůrce – interpret při takové šíři hudebního záběru zachovat kvalitu detailu?, důkladnější vhled do podstaty fenoménu Caine je spolehlivě zažene. Pianistou je vskutku vynikajícím a producentsky ani muzikantsky na to vše – od odvážných soudobých „překladů“ Wagnera, Schumanna, Mahlera či Bacha k různým experimentálním formám jazzu, soudobé rytmizující elektronice, sondám do hudebních příběhů světových velkoměst až po soudobou fresku brazilské hudby – rozhodně není sám.
Zatímco například jiná z nejuznávanějších hudebních veličin současnosti, jazzový pianista Brad Mehldau, už více než sedm let pracuje ve svém triu s pouhými dvěma spoluhráči, Uri Caine, by pro uzavřenou party svých spolupracovníků z posledních let musel objednat snad malou planetu. (Jaké extrémy jsou tihle dva pianisté!) Jen na Cainově albu Rio hraje přes padesát! brazilských hudebníků (perkuse zaměstnají mnoho rukou) a realizační tým nahrávky se počítá též na desítky. Představte si sestříhaný záznam báječného festivalu nejmodernější brazilské hudby v Rio de Janeiru, kde prakticky celou dobu sedí u piana, většinou dosti nenápadný cizinec, ve skutečnosti iniciátor, Uri Caine, autor čtyř z osmnácti kompozic. Že jde právě o jeho album poznáme jednoznačně z typických „zvukových vsuvek“ tlumeně se bavícího publika či šumících vln oceánu. Je to málo? Album má jedinečnou atmosféru, karnevalovou výbušnost, stylovou petrost, aktuálnost, temperament i inteligenci, jednolitý spád – kapely se střídají po tří až pětiminutových ukázkách, a je – podobně jako i předchozí Cainovy projekty portrétující svým způsobem města – potenciálně spíše filmem nebo CD-romem, neboť probouzí vizuální představivost i turistické touhy. Hlavní role Cainova tu tkví v producentství, o nějž se dělí se Stefanem Winterem.
Bubeníka a programátora Zacha Danzingera a jeho spoluhráče basistu Tima Lefebvrea Caine ocenil především jako důležité, ryze současné, drsné módní koření „svých“ Goldbergových variací. Tohle základní trio na albu Bedrock doplňují v jednom případě děsuplné vokály Petea Davenporta a na dvou místech věhlasný DJ Logic. Šedesátiminutová koláž jedenácti skladeb, drum'n'bassových bicích, elektronických repetovaných rytmických zvuků, jejich ozvěnových rozkladů, náhodných pianových a klávesových útržků z Cainova systematického mozku, vtipných zvukových hříček, elektronicky drogově mlžených momentů apod. je pro ctitele jiných Cainových aktivit, možná, poněkud těžší na trávení. Improvizující muzikanti – kolektivní autoři veškeré hudby – bezbřeze hýří nápady a jednotlivé „kompozice“ lze vychutnat asi jako feferonku, ale řekněte – kdo jich sní jedenáct? Trance-dance publikum by album nicméně mohlo považovat za skvost podle svých kritérií, kdo ví? Jakoby omládlý či spíše zdivočelý Caine, na nějž je napsáno, svým posluchačům sděluje, že i tahle sama o sobě experimentální parketa současnosti ho inspiruje a jde koneckonců o jakousi sondu do zázemí jeho „planety“.
Mimochodem Cainova tvůrčí rozkročenost by mohla mást. Nevyrostl ještě, jak by se mohlo zdát, ovlivněn internetovým všehomírem, ale v rodině, kde prý i jeho spolužáci na návštěvě museli mluvit hebrejsky, neboť otec byl ortodoxním stoupencem židovství. Dostalo se mu přísně důkladného teoretického i praktického klasického hudebního vzdělání a bytostně ho přitahoval jazz. Otevřené propojování žánrů mu nebylo vlastní od počátku, v tomto ohledu stojí zato vzpomínka na studentská léta: „Knihovna v Penn (University of Pennsylvania) je úžasná a mají tam obrovské množství hudby. Jedna ze zkoušek, které jsme tam museli skládat na konci roku byla brutální: měli jsme identifkovat jakéholiv hudební dílo od roku 1500 do současnosti. Většina studentů trávila půl semestru jen studiem veškeré té hudby. Já jsem si půjčoval stovky nahrávek a 8 – 10 hodin denně jsem si přehrával z každé skladby 30 sekund, abych ji poznal. Dělal jsem to asi pět měsíců a něco to ve mně hudebně změnilo. (…) Tehdy jsem si nepředstavoval, že budu dělat to, co dělám dnes. Mým snem bylo přestěhovat se do New Yorku, dostat angažmá u Freddieho Hubbarda nebo Arta Blakeyho a jenom hrát jazz.“
(z interview na www.uricaine.com)
Že chce být mistr také chvíli sám, není divu. Bedrock vznikal loni v březnu, Rio v létě a Solitaire , první Cainova sólová klavírní deska, v květnu. Patří k těm albům, o nichž se špatně referuje, neboť není, čeho se chytit. Je, zkrátka, podle mého soudu, z oněch tří nejdůležitější, strhující. Kousky (všechny autorské kromě standardu All The Way a beatlesovské Black Bird ) spíše klasičtěji myšlené a jazzově rozvíjené se většinou rozplývají či rozpadají v proudu expresivní, náruživé až překotné improvizace, která brázdí klávesnici, rozeznívá nástroj v plné síle a opět se ukotvuje v jednohlasé vykroužené melodii, aby opět spadla do tenat okamžitého potenciálu tvůrčího podvědomí. Teprve na jasné harmonické struktuře od Beatles se Cainův styl práce s látkou vyjevuje zřetelněji a nikoliv nepodobně Mehldauovu! Oba pianisty kromě nesporného charismatu nepochybně spojuje velice podstatná věc: láska k vážné hudbě a víra v improvizaci jako přístup k jakékoliv tvorbě.
