čtvrtek, 23. srpen 2007

Nové album Erika Truffaze

Napsal(a) 

Nové album Erika Truffaze Nové album Erika Truffaze

Truffaz coby písničkář polární krajiny

Pro kritiky není jednoduché srovnat se s žánrovými úlety hudebníků, kteří, jakkoli tvůrčí a flexibilní, přece jenom si s sebou nesou pár let padnoucí stylovou nálepku. Erika Truffaze lze jistě přiřadit do velmi obecné škatulky jakési postdavisovské jazzrockové fúze (odkazy na 70. léta u Davise), i když přetavené do velice delikátní směsi evropského "drum0˜n0˜jazzu" konce 90. let. Jenomže pak přišlo Truffazovo hostování v některých ryze elektronických projektech, blízkovýchodní koření (poprvé na desce Mantis), konečně taky dub (poslední studiová Saloua). Co vám tu ještě chybí? No správně, docela normální písničkářské album.

Jistě, na poslední desce francouzského Švýcara, pojmenované Arkhangelsk (Blue Note, 2007) najdeme i instrumentální kousky - základem zde zůstává obligátní Quartet s Patrickem Mullerem (fender rhodes a nově také hammond), Marcellem Giulianim (basa) a Marcem Erbettou (bicí) - ale jejich někdejší jazzrockové běsnění nečekejme, i v nich vesměs slouží konceptu polární zádumčivosti, ke kterému odkazuje i samotný název. Tyhle snadno zapamatovatelné balady mají blízko k některým pomalejším tématům z předchozích desek (například Whispering či Gedech na CD Saloua, 2005), kde však tvořily jen menšinu stopáže.

Ale těžiště je opravdu jinde; hlavně se tu zpívá. Truffaz se svou zálibou ve splývání hlasu trubky se zpěvem nikdy netajil. Jen si svá hostování na vystoupeních některých francouzských vokalistů (u nás víceméně neznámých) nechával spíše na domácí pódia. Jedním z významnějších podniků byla pocta Chetu Bakerovi v pařížském klubu New Morning před pár lety, kde si s trumpetistou zazpíval i anglický písničkář Ed Harcourt. Erik Truffaz tehdy neskrýval k Bakerovi obdiv: "Chet Baker je jedním z těch zpěváků, jejichž styl jsem vždy obdivoval." A když se rozhodl později pro spíše vokálně založené album, Ed Harcourt byl zkrátka ověřená volba.

Nové album Erika Truffaze Nové album Erika Truffaze

O písničkářském albu prý kapela uvažovala již delší dobu. "Každý z nás se ke zvuku lidského hlasu vždy vracel. A pokud jde o mě, pokud bych zpíval jako Ed Harcourt, dělal bych spíš to, než abych hrál na trubku," říká Truffaz. A přidává se i basista Marcello Giuliani: "Každý z nás chtěl být někdy zpěvákem; z tohohle prostředí vycházíme. Například já jsem blázen do Beach Boys a to, co mám rád na trubce Cheta Bakera, je ve skutečnosti to, jak blízko má ke zpěvu; podobné je to i s Milesem (Davisem)."

Hostující-nehostující Ed Harcourt (ve skutečnosti je to on, kdo tady udává tón), ročník 1977, vystupuje většinou po Británii coby sólově zpívající pianista, někdy doprovázený rytmikou (typicky bicí, kytara, housle, trubka) a bývá zařazován do škatulek jako indie-pop či folk rock. Výsledek jeho nynější spolupráce s Truffazem na Arkhangelsku zní jako syntéza jazzu s tradicí britského alternativního písničkářství, případně zředěného šansonem (viz Nobody Puts Baby In The Corner ). Nenalhávejme si, jde o Truffazovo dosud nejpopovější album.

Převaha vokální složky se odrazila i v celkovém vyznění. "Jakmile máte ve skladbě zpěváka, máte někoho, kdo vede melodii, ale je pro něj velmi důležité být sladěný se zvukem skupiny," říká Truffaz. Tisková zpráva Blue Note k tomu dodává: "Vše je tedy, vcelku přirozeně, uzpůsobeno vokálům, ačkoli hudba nikdy není odsouzena k pouhému pozadí." Zní to pěkně, ale není tomu tak. Album by se mohlo jmenovat "Ed Harcourt, featuring Erik Truffaz" a znělo by to lépe,

aspoň bychom poslouchali nadprůměrné popové album s bezvadnými hostujícími jazzmeny. Ve srovnání s předcházejícími Truffazovými alby je to, jako kdybyste s Lamborghini jeli na dálnici padesátkou: sice komfortně a bezpečně, leč nudně; i tahle kapela jen bublá, přitom její příznivci musí cítit, že má na mnohem víc.

Erik Truffaz umí překvapovat. Zdá se však, že v poslední době je mnohem účelnější sledovat separátní projekty členů jeho kapel. Ať už je to jakási reinkarnace truffazovských počátků v triu pianisty Patricka Mullera (www.patrickmuller.org), sólové album kytarového čaroděje Manu Codjia (www.beejazz.com), elektro hrátky basisty Michela Benity (www.michelbenita.com), nebo konečně Truffazovo čerstvé a velmi inspirativní hostování u newyorských experimentátorů Our Theory, jejichž výplod bývá popisován jako syntéza Davisova In a Silent Way s elektroniky Triosk (www.nublu.net).

Petr Vidomus

V Harmonii zakotvil na podzim 2004, kdy si jej na základě reportáže z francouzského jazzového festivalu vybrala jako svou náhradu Petra Konrádová (Petro, díky!). Stal se editorem jazzové rubriky časopisu, což znamená, že pro vás vybírá ta nejzásadnější témata, která hýbou světem tohoto žánru, dohlíží na kvalitu článků a v neposlední řadě sám píše. Do jeho textů se může promítat láska k sociologii, Francii a jazzrocku 70. let. Mimo to má rád dobré víno, cestování a fotografii. Můžete jej znát také coby hlas stanice ČRo Jazz.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.