středa, 14. listopad 2007

Nová edice jazzových portrétů

Napsal(a) 

Nových knih s jazzovou tematikou je stále jako šafránu. Je proto třeba hledat tam, kde je dělají lépe, nebo je alespoň vydávají, což se často rovná detektivní práci. O tematicky laděných fotografických publikacích to platí dvojnásob. Cestou obrazového vyjádření se pustili autoři slovenské knížky Jazz 2006, Patrick Španko a Peter Ertl (Meet Photo, 2007).

Španko je dlouholetým redaktorem Slovenského rozhlasu se zálibou v jazzu a fotografii, Ertl je majitelem reklamní agentury, fotograf a příznivec jazzu. Oba rádi jezdí po jazzových festivalech, především v Rakousku a Německu, a své idoly vždy také fotí. Své pocity hlavně z několika loňských evropských festivalů se snaží shrnout na 36 plnobarevných stranách. Ty fotky skutečně "neuvidíte každý den", jak tvrdí autoři fotografií, jména portrétovaných jako Pat Metheny, Kenny Barron, Marcus Strickland, Bill Frisell, Kenny Garret, Nils Landgren, Richard Bona atd. jsou zkrátka zárukou úspěchu u těch, kteří bez jazzu nemůžou žít.

Na druhou stranu, v kontextu žánru "jazzové fotografie" nejde o nic výjimečného. Jde o technicky dokonalé koncertní portréty. Pokud si však odmyslíme titulek knihy a zakryjeme jména hudebníků v popiscích, z jazzové atmosféry zůstane jen málo. A o to právě jde: jazz by měl z takové fotografie vyzařovat.

Existují k tomu různé prostředky. Například Jiří Hanke, autor u nás výjimečné publikace Stop time (Knihovna Jana Drdy, 2003), fotí jazz pouze na film (to je spíše nostalgie) a pouze černobíle (to už zní vážněji), ale hlavně, vyhýbá se vypjatým, exponovaným místům na koncertních pódiích. Dává přednost focení v zákulisí (šatny, priváty, hotely), kde si hudebník přestává hledět image, kterou má na pódiu. Takové civilní portréty však předpokládají navázání velmi intimního kontaktu s muzikanty, konverzaci a sblížení. Nejde o nic jednoduchého a Hanke se tím zabýval třicet let.

Jednoduše pro Španka s Ertlem je jazz velmi osobní záležitostí a při pohledu na portréty jazzmenů, které loni zhotovili, se jim musí vracet i skvostné hudební prožitky. Ale pro ty, kteří ony koncerty neviděli, ale rádi by je slyšeli z předkládaných obrazů, je to málo. Jazz je skutečně "životní pocit", jak píše v doslovu rakouský publicista Herbert Uhlir, možná bychom mohli mluvit o určitém životním stylu, ale proč jej oba fotografové ukazují tak málo? Prostě láska k této hudbě a kvalitní zrcadlovka s teleobjektivem k tomu nestačí. Je třeba nabourat onen pódiový odstup, brát jazzmeny trochu víc jako lidské bytosti, ne "jen" jako hudebníky. A raději se vrátit k černobílé škále, která neoslňuje vulgárními barevnými efekty a dává více prostoru pro vlastní představivost.

Jazz 2006 je sympatickým pokusem o zachycení nevyslovitelného. Pokud projekt nemá sklouznout (vydávání koncertních portrétů je totiž plánováno každoročně) do dokumentace zážitků dvou slovenských příznivců jazzu (i když i to není málo), je potřeba něčeho navíc. To, co se do knihy nevešlo, je v dubnu k vidění v Jablonci nad Nisou (Galerie Monet), tak snad tam.

Petr Vidomus

V Harmonii zakotvil na podzim 2004, kdy si jej na základě reportáže z francouzského jazzového festivalu vybrala jako svou náhradu Petra Konrádová (Petro, díky!). Stal se editorem jazzové rubriky časopisu, což znamená, že pro vás vybírá ta nejzásadnější témata, která hýbou světem tohoto žánru, dohlíží na kvalitu článků a v neposlední řadě sám píše. Do jeho textů se může promítat láska k sociologii, Francii a jazzrocku 70. let. Mimo to má rád dobré víno, cestování a fotografii. Můžete jej znát také coby hlas stanice ČRo Jazz.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.