pondělí, 4. červen 2012

Nová alba Emila Viklického

Napsal(a) 

Nová alba Emila Viklického, foto Jef Kratochvil Nová alba Emila Viklickéhofoto: Jef Kratochvil

Nestává se příliš často, aby některému z našich jazzmanů vyšly v poměrně krátkém časovém odstupu hned 3 CD za sebou: dvě z toho u zahraničních společností a k tomu každé z nich v jiném obsazení. Českému pianistovi Emilu Viklickému se to na sklonku roku 2011 podařilo.

A to v době, kdy světový trh s jazzovými nahrávkami prudce oslabuje, ba téměř klesá na minimum. Svědčí prý o tom i letmý pohled do špičkových newyorských obchodů se zvukovými nosiči. Místo, kde ještě před rokem tři čtvrtiny regálů zabírala CD, je dnes téměř zaplněno počítačovými hrami, a na miniaturním zbytečku se tísní reedice jazzových klasiků velkých jmen. Nová jména a nové nahrávky tu nemají místo, hudba se přestěhovala na internet, jazz nových skupin (u nás) většinou na novou formu autorských samizdatů. Jak se tedy něco takového může podařit?

Slibná generace našich jazzových třicátníků s vlastními skupinami a vlastní koncepcí zatím nemá k takovému výsledku příliš mnoho šancí. Předpokladem je totiž soustavná práce, která vyžaduje několik desetiletí. Za tu dobu je nutno nashromáždit nejen potřebnou dávku kontaktů mezi kolegy muzikanty i organizátory a podnikateli v daném oboru, ale také osvojit si schopnost působit jako spojovací můstek v jakékoliv kombinaci, pro niž se za daných okolností náhodou objeví šance, a podat v takové situaci výkon na pozoruhodné úrovni. Naproti tomu poměrně vzrostla možnost živého vystupování v klubech, na koncertech i na „vážněji“ zaměřených festivalech, pro něž se jazz stále víc stává součástí obecného hudebního spektra. Jazzu se postupně proměňuje jeho existenční základna i formy přežití.

TŘI TVÁŘE

Viklického tři nová alba zobrazují právě tuto tendenci. To první, Spring Awakening , duet s anglickým saxofonistou Julianem Nicholsem , živý záznam z koncertu v Lipsku 27. 3. 2010, pramenilo z jejich setkání ve funkci dvou lektorů na letní jazzové škole ve Walesu v roce 1993. Padli si do noty: Nicholas předtím prožil okouzlení zájmem o africkou hudbu v souboru Chrise McGregora a Viklický už byl nasáklý fascinací svými rodnými moravskými intonacemi. O dva roky později následovalo jejich společné, v Praze vydané CD Food of Love s česko-anglickým kvartetem. Záznam lipského koncertu byl nahrán bez předcházející domluvy. Oba partneři si mohli odposlechnout záznam a vybrat nahrávky, které by doporučovali, ale německý vydavatel nastavil podmínky striktně: „další honorář vám nezaplatíme, ale dáme vám 100 CD do vlastního prodeje.“

V květnu 2011 následoval koncert na Pražském hradě: Tribute to Miles Davis , s někdejšími Davisovými partnery trumpetistou Jonem Faddisem , basistou Tomem Barneym , bubeníkem Lenny Whitem a jejich českým vrstevníkem, baryton saxofonistou Jaroslavem Jakubovičem . Tady už všechno běží podle regulí: odehrál se koncert a pražský Multisonic podle standardních podmínek z něho vydal záznam na CD. Ale hudba s Davisovými partnery zní docela jinak než duet s Nicholsem a Viklický je právě ten spojující článek, který to dokáže skloubit dohromady. 

Historie třetího, japonského CD Kafka on the Shore , natáčeného v dubnu a květnu 2011 v Praze, je trochu komplikovanější. V anglickém rozhlasovém interview se Viklický vyzná ze své lásky k Leoši Janáčkovi. V Japonsku slaví úspěch literární trilogie Haruki Murakamiho. Stěžejní úlohu – hned od druhé věty prvního dílu knihy – v ní hraje hudba Leoše Janáčka. Viklický se svým triem odehraje koncert v Tokiu, Murakami je mezi nadšenými posluchači a nešetří pochvalnými komentáři. A pan Hara, šéf významné japonské firmy Venus, dojde k závěru, že musí vydat CD s Viklického verzí Sinfoniety, která už předtím vyšla v anglicko-české edici Cube Metier. Od jejího majitele Pavla Vlčka z Cheltenhamu získá souhlas, a po úspěchu svého prvního CD si žádá nahrání druhého, opět ve stejném obsazení: Viklický – George Mráz – Laco Tropp. Jednání o Mrázově letence narazí na potíže a Mráz jako náhradu nabídne Josefa Feča , jinak někdejšího žáka Karla Růžičky z Konzervatoře Jaroslava Ježka. Album se sedmi Viklického originály pro tuto příležitost a šesti standardy s jiným basistou zní docela jinak, než Viklického stabilní trio s Uhlířem, ale pro tento projekt je zřejmě ideální. 

Recenze se objevily v německém Jazz Podiu a v Jazz Japan. A po účinné akci pana Hara se CD v prosinci 2011 dokonce ocitlo mezi nejúspěšnější stovkou v Japonsku vydaných alb – včetně běžného popu.

I tohle je cesta k úspěchu, podloženému kvalitou – podmíněná ovšem několika dekádami soustavné práce.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.