Nils Petter MolvÎr, Jazzwise (srpen, 2004)
Moderní technologie má své výhody. Třeba i v tom, že si můžete s hudebníky, kteří se v tuzemsku v nejbližší době neobjeví, popovídat alespoň po e-mailu. Nové koncertní album Streamer a podzimní evropské turné norského trumpetisty Nilse Pettera MolvÎra důvodem k rozhovoru mezi Prahou a Oslem určitě byly. Ostatně, řeč přišla i na onu všudypřítomnou technologii.
Gratuluji k vašemu novému albu Streamer. První věc, nad kterou jsem uvažoval, když jsem slyšel, že vydáváte koncertní nahrávku, byla dnešní paralela k Davisovým live nahrávkám ze sedmdesátých let jako Live at the Fillmore East, Black Beauty či Dark Magus. Jaký máte pocit z tohoto srovnání a proč jste se rozhodl koncertní nahrávku vydat?
O Milesovi jsem nepřemýšlel, i když nahrávky, které jste zmínil, patří k mým nejoblíbenějším. Nerad bych vykresloval nějakou paralelu k Davisovi. Je to velký muzikant, který pozměnil tvář jazzu snad dvakrát nebo třikrát. A proč jsem se rozhodl vydat live nahrávku? Materiál ze studiových CD se během turné neustále mění a vyvíjí. Prostě jsem cítil, že bych toto rád zdokumentoval. A musím říct, že s výsledkem jsem velmi spokojen.
Streamer vychází na vašem vlastním labelu. Jmenuje se Sula, stejně jako místo, kde jste se narodil. Co vás vedlo k založení tohoto labelu a jaké s ním máte plány do budoucna?
Sula je malinký ostrov poblíž severozápadního pobřeží Norska. Je to místo, kde jsem vyrůstal a mám k němu nejblíže, i když jsme se s rodiči hodně stěhovali. Label, který jsem založil, vznikl z potřeby mít vlastní nástroj, kterým bych mohl kontrolovat využití své vlastní hudby. Mám velké štěstí, že mám partnera, který je ochoten do mé hudby investovat. Celým tím projektem jsem skutečně nadšen. Znamená to sice mnoho práce, ale zároveň mi vlastní label otevírá cestu k nepřeberným tvůrčím možnostem. Například je pro mě mnohem snazší tu hudbu lidem zpřístupnit, a to v mnoha rozličných podobách. Mám větší kontrolu nad tím, co chci dělat a jak to chci dělat.
Nyní jste na vcelku rozsáhlém evropském turné. Jaké jsou hlavní charakteristiky vašich současných živých vystoupení a jak se v jejich průběhu mění? Jak se liší od starších koncertů zachycených třeba právě na albu Streamer?
Těžko říct. Je třeba si uvědomit, že koncerty a studiová práce jsou dvě rozdílné věci. Při koncertech používám některé samply ze studia, ale stále se to mění, takže po deseti patnácti koncertech vypadají skladby úplně jinak. Samozřejmě, že hodně důležití jsou také ostatní členové skupiny. Když se v některém songu dere ke slovu „vítr změn“, snažím se být maximálně otevřený. Otevřený, jak jen umím být.
Jak důležité je pro vaši hudbu využití moderní technologie? Není obtížné hrát tak vysoce sofistikovaný materiál živě?
V mém studiu je ta technologie velmi podstatná. Ať už hraji akusticky, nebo elektronicky. Technologie je pro mě nejdůležitější nástroj při vytváření hudby. Je pro mě tak přirozená jako to, že používám trubku. Když hraji živě, požívám software s názvem Ableton Live. Jan Bang, což je nejnovější člen skupiny, pracuje s živými samply. Nahrává, co hrajeme při koncertě, a pak samply pouští zpět, kdykoliv cítí, že to situace vyžaduje. Raymond Pellicer pracuje se samply, loopy a další elektronikou. DJ Strangefruit má více volnosti. Hraje všechno, třeba i Coltranea.
Teď bych mohl namítnout: je tohle ještě jazz?
Ne, už bych svoji hudbu za jazz neoznačil. Podle mě jde o něco jako umělecký hybrid složený z více směrů a hudebních forem. Obsahuje také hodně improvizačních prvků, které se obyčejně spojují spíše s jazzem. Nicméně neobsahuje mnoho standardů, akordových schémat. Ta hudba je multikulturní, stejně jako velká města.
Váš styl hraní na trubku je velmi specifický. Jak byste jej popsal? Jak se pojí s efekty a samplovanými zvuky, které v hudbě používáte?
V zásadě hraji na to, co mám. Akustický zvuk je pro mě nejdůležitější – od té doby, kdy je to hlas, kterým promlouvám. Používám hodně velký náustek a trubku Selmer TT. Potom se snažím nalézt cestu k integraci efektů do zvukového prostředí. Ať už jde o „teplé“ harmonické efekty, nebo – jak k tomu docházelo později – agresivnější, nemelodické efekty. Je asi nejtěžší dosáhnout kombinace tohoto a také vyváženého poměru barev a odstínů, které chcete do hudby dostat.
V mládí jste hrál v rockových kapelách, hrál jste na basu, bicí i klávesy. Jak vám toto objevování stylů a nástrojů pomohlo při vlastní tvorbě?
Určitě mi to pomohlo. Sice neumím hrát na kytaru jako kytarista, pouze udržím basovou linku na base či groove u bicích, nicméně rozumím trochu prostředí těchto nástrojů.
Bez kterého nástroje, efektu, či doplňku byste se neobešel?
Asi bez mého náustku (smích).
Eivind Aarset a vy – kdo je kým více ovlivněn? Jak se vyvíjí vaše tvorba, když spolu pracujete?
Velmi dobře. Jistě jsme spřízněné duše. Myslím, že máme velké vzájemné porozumění pro načasování (timing), a také cítím, že si při hře poskytujeme dostatek prostoru.
Remixovým diskem Recoloured jste započal dialog s klubovou scénou. Vlastní autorskou tvorbu jste tehdy poskytl k elektronickému přepracování. Co si myslíte o „umění remixu“?
Než si sednu a začnu se skladbou pracovat, musím si vybrat směr, kterým chci pokračovat. Pokud vybírám někoho, kdo by skladbu zremixoval, dám ji tomu, o kom jsem přesvědčen, že ji dostane do jiné polohy, než jakou bych jí vtisknul já. Je to pro mě inspirující. Remix vám otevře oči! Když dám něco Billu Laswellovi, pak vím, že mohu očekávat jeho „vražednou basu“, kterou mám tolik rád.
Remixy mohou být použity mnoha různými způsoby. Například Molokkův hlavní hit je vlastně remix a takových lidí je více. Můžete nechat vytvořit remix vhodný pro zvláštní příležitosti jako dancehall, house či drum'n'bass. Pro mě je remix ale spíše zdrojem inspirace.
Součástí vašich performancí bývají rovněž videoprojekce a chystáte je i do budoucna. Co pro vás znamená spojení hudby a obrazu a co si myslíte o vizuálním umění?
Mám rád vizuální tvorbu, pokud je dobrá. Může vytvořit kontrast k hudbě samotné, nebo s hudbou naopak splynout. Vytváří pnutí, které je myslím důležité, jestliže chcete stvořit něco zajímavého. Nyní chci udělat něco jako „poetický videoprostor“, ve kterém bych mohl hrát. Taky je nutno říct, že při koncertech neskáčeme na pódiu a nekřičíme „Hej, vy! Cítíte to?“ Prostě jenom stojíme a hrajeme. Pokud to dobře šlape, tak se samozřejmě trochu rozhýbeme, ale přesto by náš dvouhodinový koncert mohl působit jako nudná podívaná. Myslím, že je důležité poskytnout lidem také trochu vizuálního prožitku.
Jazzový underground v Oslu – prosím, řekněte mi něco o něm! Jak funguje, jak často a v jakých sestavách spolu tamní hudebníci hrají, jaké kapely tu existují?
V klubech se už moc nevyskytuji, takže vám nepovím, co se tam vlastně děje. Vidím a slyším, kolik je všude zajímavých kapel a skvělých zpěváků. Myslím, že Jazzland Records je velkým objevitelem této „norské vlny“. Bugge Wesseltoft odvedl dobrou práci a musím říct, že přispěl nezanedbatelným dílem hudební scéně v Oslu i v Norsku obecně.
Náš měsíčník je vydáván v České republice. Co si představíte, když řeknu „Česko“? Znáte nějaké české muzikanty?
Dosud jsem v Česku bohužel nebyl, ale dokážu si představit to nádherné hlavní město, Prahu a velmi dobré pivo. Co dál? Pěkné ženy, dobří lidé, fantastický židovský hřbitov. Obávám se, že nevím příliš mnoho o současné české hudebné scéně, ale jsem si jist, že je tam spousta zajímavých věcí. Jeden z nejlepších basistů současnosti je přece Čech – Miroslav Vitouš. A ještě jeden basista, ale jeho jméno si momentálně nevybavuji.
Remixovým diskem Recoloured jste započal dialog s klubovou scénou. Vlastní autorskou tvorbu jste tehdy poskytl k elektronickému přepracování. Co si myslíte o „umění remixu“?
Než si sednu a začnu se skladbou pracovat, musím si vybrat směr, kterým chci pokračovat. Pokud vybírám někoho, kdo by skladbu zremixoval, dám ji tomu, o kom jsem přesvědčen, že ji dostane do jiné polohy, než jakou bych jí vtisknul já. Je to pro mě inspirující. Remix vám otevře oči! Když dám něco Billu Laswellovi, pak vím, že mohu očekávat jeho „vražednou basu“, kterou mám tolik rád.
Remixy mohou být použity mnoha různými způsoby. Například Molokkův hlavní hit je vlastně remix a takových lidí je více. Můžete nechat vytvořit remix vhodný pro zvláštní příležitosti jako dancehall, house či drum'n'bass. Pro mě je remix ale spíše zdrojem inspirace.
Součástí vašich performancí bývají rovněž videoprojekce a chystáte je i do budoucna. Co pro vás znamená spojení hudby a obrazu a co si myslíte o vizuálním umění?
Mám rád vizuální tvorbu, pokud je dobrá. Může vytvořit kontrast k hudbě samotné, nebo s hudbou naopak splynout. Vytváří pnutí, které je myslím důležité, jestliže chcete stvořit něco zajímavého. Nyní chci udělat něco jako „poetický videoprostor“, ve kterém bych mohl hrát. Taky je nutno říct, že při koncertech neskáčeme na pódiu a nekřičíme „Hej, vy! Cítíte to?“ Prostě jenom stojíme a hrajeme. Pokud to dobře šlape, tak se samozřejmě trochu rozhýbeme, ale přesto by náš dvouhodinový koncert mohl působit jako nudná podívaná. Myslím, že je důležité poskytnout lidem také trochu vizuálního prožitku.
Jazzový underground v Oslu – prosím, řekněte mi něco o něm! Jak funguje, jak často a v jakých sestavách spolu tamní hudebníci hrají, jaké kapely tu existují?
V klubech se už moc nevyskytuji, takže vám nepovím, co se tam vlastně děje. Vidím a slyším, kolik je všude zajímavých kapel a skvělých zpěváků. Myslím, že Jazzland Records je velkým objevitelem této „norské vlny“. Bugge Wesseltoft odvedl dobrou práci a musím říct, že přispěl nezanedbatelným dílem hudební scéně v Oslu i v Norsku obecně.
Náš měsíčník je vydáván v České republice. Co si představíte, když řeknu „Česko“? Znáte nějaké české muzikanty?
Dosud jsem v Česku bohužel nebyl, ale dokážu si představit to nádherné hlavní město, Prahu a velmi dobré pivo. Co dál? Pěkné ženy, dobří lidé, fantastický židovský hřbitov. Obávám se, že nevím příliš mnoho o současné české hudebné scéně, ale jsem si jist, že je tam spousta zajímavých věcí. Jeden z nejlepších basistů současnosti je přece Čech – Miroslav Vitouš. A ještě jeden basista, ale jeho jméno si momentálně nevybavuji.
