pondělí, 20. duben 2009

Nicholas Payton - Into The Blue

Napsal(a) 

Nicholas Payton - Into The Blue Nicholas Payton - Into The Blue

Nicholas Payton – trubka, zpěv, syntezátor, Kevin Hays – piano, fender rhodes piano, Vincent Archer – kontrabas, Marcus Gilmore – bicí, Daniel Sadownick – perkuse. Nahráno: Piety Streets Studios New Orleans, 13. – 17. září 2007. Vydáno 2008. TT: 65:32. 1 CD Nonesuch 7559 – 79942-4 (distribuce Warner Music).

V devadesátých letech minulého století vznikl mezi americkými kritiky pojem „young lions of jazz“ jako označení vlny neobvykle vyspělých mladých umělců, kteří se v té době objevili na scéně. Pár jmen pro ilustraci – Joshua Redman, Christian McBride, Chris Potter, Kurt Elling, James Carter, či Nicholas Payton . Dnes je tato generace někdejších mladých sidemanů, či sólových debutantů etablovaná mezi nejvyšší jazzovou elitou, každý z nich s vlastní osobitostí, estetikou a výrazem. Jako příklad uvedu právě posledně jmenovaného Nicholase Paytona, v současnosti jednoho z nejvýznamnějších trumpetistů, stojícího po boku mistrů jako Dave Douglas, Wallace Roney či Roy Hargrove.

Payton albem Into The Blue jakoby rekapituloval svou dosavadní uměleckou dráhu a její směřování. Paytonovo vidění jazzu má kořeny v jeho rodném New Orleans, kde vyrůstal obklopený množstvím brass bandů, což je pro začínajícího jazzového trumpetistu ta největší výzva. Zkušenosti získával u Clarka Terryho, ale i Wyntona Marsalise. Nahrál alba ovlivněná hudbou Milese Davise (Sonic Trance ), Herbie Hancocka (Fingerpainting ), jakož i Waynea Shortera (Mysterious Shorter ). Všechny tyto vlivy lze na Into The Blue jasně slyšet. V úvodní suitě Drucilla jako kdyby vzpomínal na přímočarý swingový tah a bluesový šmrnc někdejších Jazz Messengers. Retrofusionová zvukovost fender rhodes piana a perkusí ve skladbách jako Triptych , či Let It Ride odkazuje na zmíněnou desku Sonic Trance a Davisovy rané elektrické experimenty (nicméně v mnohem menším obsazení). Na své rodné město odkazuje v shuffle funkových skladbách NidaFleur De Lis .

Možná je to otázka osobního vkusu posluchače, ale Paytonův distingovaný měkký tón zní přirozeněji v kontextu akustického jazzu a v doprovodu akustického piana. Z tohoto důvodu za klenoty nahrávky považuji dvě krásné balady ChinatownBlue , již Payton ozdobil i znamenitým vokálem. Nepříliš šťastné je angažování perkusionisty v celé nahrávce. V lepším případě v rychlejších funkových skladbách perkuse příliš nevyčnívají, ovšem v baladách a akusticky laděných kompozicích zbytečně narušují křehkou intimitu klasického kvarteta, a těch je bohužel většina.

Paytonovo hudební mistrovství, jazyk, instrumentální bravura a nadhled jsou nepopiratelné, což dokazuje i na Into The Blue. Nahrát podobný kompakt je celkem jistě nedosažitelná meta pro množství umělců. Payton je ale významný hlas současného jazzu, přímý pokračovatel tradice špičkových černých trumpetistů a na každý jeho počin se hledí s velkým očekáváním. Obávám se, že z tohoto aspektu není tato nahrávka natolik výjimečná, jako mnohé předcházející. A co je hlavní – neřekla nám o Paytonovi v podstatě nic nového. Jde „jen“ o další, duchovně retrospektivní album výjimečného umělce, i když i proto si zaslouží náležitý respekt.

Body: 4 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.