pondělí, 8. říjen 2007

Nezávislá vydavatelství v rukou jazzmenů

Napsal(a) 

Nezávislá vydavatelství v rukou jazzmenů Nezávislá vydavatelství v rukou jazzmenů

Slovní spojení "hudební byznys" je v podstatě oxymóron. Něco, co emocionálně vychází z hloubky člověka, jeho umělecké jedinečnosti a svobodomyslnosti, tu stojí v kontrastu k nekompromisní racionalitě a vizi ekonomicky rentabilního systému. Najít společný průsečík, který by respektoval umělcovu tvůrčí svobodu a zároveň byl výhodný pro byznys, nebývá vždy jednoduché.

Hudební průmysl tvoří z velké části několik obřích vydavatelství, disponujících spolehlivě fungujícím produkčním, marketingovým a distribučním aparátem takřka po celém světě. Zbytek trhu tvoří nezávislá vydavatelství, od těch nejmenších lokálních DIY labelů (od do it yourself ), až po mezinárodní společnosti, které s majors spolupracují ve formě sublabelů. Vznik fenoménu nezávislých labelů se spojuje většinou se scénou alternativní rockové či později elektronické hudby, která nebyla objektem zájmu gigantů a jejíž představitelé hledali způsob, jak dostat svou hudbu k posluchačům. Podobný trend je dnes nicméně možné pozorovat i v jazzu.

Nové technologie v marketingu a distribuci

Když se hudebník rozhodne založit vlastní vydavatelství (ať jsou jeho pohnutky jakékoliv), znamená to pro něj několikaletou manažerskou práci, přinejmenším do té doby, než si na trhu vybuduje potřebnou strukturu vztahů. Vydavatelská činnost totiž nekončí vydáním nosiče. Právě naopak - dostat hudbu do povědomí posluchačů, do odborných časopisů a v konečném důsledku na pulty prodejen, je dlouhodobý proces, který bez vybudovaného marketingového a distribučního řetězce a bez prostředků, jakými disponují majors, nebývá jednoduchý.

Technologické změny, hlavně rozvoj rychlého internetu, však zasahují i do hudebního průmyslu a přinášejí malým nezávislým vydavatelstvím nové možnosti. Boom webových obchodů už proběhl před několika lety a radikálně změnil způsob, jakým lidé vyhledávají a kupují novou hudbu. Dnes se k němu připojuje i obchod s digitálními downloady - tedy služby, které umožňují legálně stahovat hudbu z internetu s přesně specifikovanou licencí, chránící soubory před nelegálním zacházením. Vystavovat album v klasickém obchodě s hudebninami už není v současnosti pro vydavatele nezbytností, ale spíš věcí prestiže. Mailinglisty, webové časopisy či komunitní servery typu MySpace zase efektivním a laciným nástrojem PR komunikace a budování posluchačské základny. Pokud je tedy v zájmu umělce vydávat hudbu na své vlastní značce a je ochotný se věnovat vedle svého uměleckého rozvoje i manažerské práci, má to dnes o mnoho jednodušší než dříve.

Historická specifika jazzu

Jazzová hudba má ve vztahu k nahrávacímu průmyslu specifické postavení, které vyplývá z historických souvislostí. Jazz jako hudební forma vznikal a vyvíjel se paralelně s rozvojem nahrávacího průmyslu. První oficiální nahrávky na gramodeskách byly ragtimeové skladby, později záznamy neworleanského jazzu či bigbandového swingu. To samozřejmě souvisí s tím, že jazz byl v těch dobách populární hudba a alba

Nezávislá vydavatelství v rukou jazzmenů Nezávislá vydavatelství v rukou jazzmenů

se prodávala v milionových nákladech. Až pozdější bebopová "intelektualizace" a masový nástup rock0˜n0˜rollu způsobily, že jazz se stal minoritním žánrem. Navzdory tomu dodnes jazzové edice neodmyslitelně k major labelům patří. Jejich současná dramaturgická politika však zdaleka neposkytuje reálný obraz o dnešní scéně - a to hlavně z ekonomických důvodů. V Americe dnes reprezentuje jazz jen 3 % z celkového trhu gramoprůmyslu a ve světě tomu není jinak. Velcí vydavatelé o to víc kalkulují a sázejí na jistotu - vydávají známá a osvědčená jména, šablonovitě produkovaná alba. Navíc žijeme v době zásadního generačního přerodu - odchází generace jazzových legend, které v posledním půlstoletí zásadně formovaly tvář jazzu (Joe Henderson, Jimmy Smith, Lester Bowie, Michael Brecker, Elvin Jones, Don Alias, Alice Coltrane...). Pokud nelze neustále vydávat remasterované reedice těchto velikánů, vydavatelství tuto ztrátu kompenzují výrobou nových hvězd, kterými chtějí oslovit publikum i mimo žánr (Wynton Marsalis, Diana Krall, Jamie Cullum, Richard Bona...).

To všechno deformuje scénu - neexistuje žádná podpora mladých neznámých umělců, potlačuje se umělecká svoboda a eliminuje prostor pro experiment (vlastnosti pro rozvoj jazzového umělce i žánru tak podstatné). Nelze opominout ani fakt, že doposud malé či středně velké společnosti jako Blue Note, Sunnyside či Telarc časem dorostly do formátu velkých vydavatelství. Založení vlastního labelu je proto pro mnohé umělce jedinou cestou, jak svobodně tvořit a vydávat svoji hudbu, bez produkčních zásahů vydavatele či jiných smluvních omezení.

Pionýry v této oblasti byly například bebopové legendy Charles Mingus a Max Roach, kteří v roce 1952 založili Debut Records. Novodobou ikonou na poli vlastních labelů je nadžánrový saxofonový guru John Zorn, publikující na značce Tzadik.

Strick Muzik - hlas nové generace

Jedním z uvědomělých mladých jazzových umělců, který se rozhodl prezentovat hudbu na vlastní značce, je saxofonista Marcus Strickland. Dnes jen osmadvacetiletý hudebník je představitelem mladé saxofonové školy, ne nepodobné například Joshuu Redmanovi. V roce 2006 byl označen časopisem Jazz Times za nejlepšího mladého umělce a stihl už spolupracovat s takovými osobnostmi jako Jeff Tain Wats, Milt Jackson, Nicholas Payton či Dave Douglas. Pilotní nahrávkou jeho vlastního labelu Strick Muzik je dvojalbum Twi-Life, na němž se prezentuje se dvěma odlišnými sestavami ve dvou různých polohách (akustičtější a groovovější). Vlastní značka podle něj není trendem, ale nezbytností. "Spolupráce s majoritními vydavatelstvími je, při hudbě kterou hrajeme, stále komplikovanější. Neexistuje takřka žádná podpora mladých umělců. Pokud výjimečně projeví vydavatel zájem o mladého umělce, dokáže ho podpořit nanejvýš několik měsíců a potom zájem opadá. Hudební byznys klade minimální důraz na rozvoj hudby. Chtěli by mít zázraky, a hlavně tržby na počkání," uvádí v rozhovoru s Petrem Motyčkou pro server skjazz.sk.

Zajímavé myšlenky obsahuje manifest Strick Muzik. Podle něj jsou velké vydavatelské korporace zbytečným filtrem mezi umělcem a posluchačem. "Prostředky potřebné k produkci a distribuci hudby jsou dnes o mnoho dostupnější, což posiluje pozici hudebníků. Je lepší, pokud má umělec kontrolu nad celým procesem, od nahrávání a masteringu, přes grafické řešení až po marketingovou strategii, než kdyby to za něj dělala nějaká instituce. K posluchači se tak dostane autentický produkt odpovídající představě umělce."

Nezávislá vydavatelství v rukou jazzmenů Nezávislá vydavatelství v rukou jazzmenů
Green Leaf Music - inovace v hudbě i byznysu

Strickland se netají tím, že k založení vlastního labelu jej inspiroval jeho současný kapelník z projektu Keystone Dave Douglas. Zatímco Strickland zakládá značku jako mladý a v podstatě neznámý umělec, Douglas začal s vlastním byznysem na vrcholu kariéry (v roce 2006 získal již posedmé v řadě ocenění Nejlepší trumpetista časopisu Downbeat). Tento krok tedy nebyl nevyhnutelností ve smyslu nedostatku vydavatelských příležitostí (měl kontrakt s labelem RCA patřícím pod koncern Sony BMG), ale ve smyslu hledání nových možností tvůrčí svobody (pro Douglase tak typické). Pro založení Green Leaf Music se spojil s Mikem Friedmanem, aby vytvořili platformu pro "umělce z okrajových žánrů tvořících novou hudbu" , jak říká oficiální profil labelu. Netají ani svůj obchodní model - se všemi umělci uzavírá smlouvu s 50% podílem na zisku (k čemuž ho inspiroval John Zorn a jeho label Tzadik). Takovýmto způsobem motivuje hudebníka, aby byl partnerem při všech marketingových aktivitách souvisejících s jeho dílem, protože je to pro obě strany výhodné. Zpočátku se Green Leaf Music snažili etablovat standardními distribučními metodami a vynakládali nemalé prostředky, aby dostali svá alba na pulty obchodů. Později tuto strategii přehodnotili a přešli na online distribuci. Paradoxem je, že například Douglasův projekt Keystone se dostal na pulty až po jeho nominování na cenu Grammy.

Pro Douglase a jeho label je důležitý i komunitní aspekt, jemuž podřídil i svou obchodní strategii a zavedl množství inovací v procesu prodeje. Jednou z nich jsou takzvané paperbackové edice. Jde o standardní nahrávky prodávané s použitím minimálního balení a grafiky, avšak za velmi výhodnou cenu. Další formou komunitní spolupráce je možnost předplatného na nové nahrávky. Tady už je ve hře skutečná vzájemná důvěra mezi umělcem a jeho posluchačem. Ten předplatným podporuje aktivity labelu, za což jako věrnostní odměnu dostává exkluzivní nahrávky, alternate takes či koncertní záznamy, ke kterým by se jiným způsobem nikdy nedostal. "Neprodávám tolik nahrávek jako s RCA labelem, to jsem i čekal. Důležité však je, že s každým jedním prodaným nosičem (z Green Leaf Music) si vytvářím skutečně osobní spojení s posluchačem, který chce poslouchat mou hudbu," tvrdí Douglas v rozhovoru s Brianem P. Lonerganem pro AllAboutJazz.com.

Label jako značka elity

V posledních letech je nicméně vydávání hudby na vlastním labelu znakem vícera elitních hudebníků. Basista Dave Holland po třiceti letech opustil prestižní vydavatelství ECM. Svoji vlastní značku Dare2 uvedl na trh bigbandovou nahrávkou Overtime. Partnerem Dare2 v oblasti distribuce pro Ameriku je Sunnyside Records, pro Evropu Universal.

Brandford Marsalis a jeho label Marsalis Music funguje na podobné bázi - využívá distribuční a promotion služby společnosti Rounder Records. K založení vlastní značky ho vedla frustrace z aktuálního vývoje na jazzovém poli. "Jedním z problémů současného jazzu je přílišná uzavřenost do sebe, která ho může časem zabít. Hudebníci navzájem soutěží, předvádějí se mezi sebou, ale vzdalují se posluchačům. Mým cílem je nalézat hudebníky a vydávat hudbu, která respektuje skupinový sound a jeho rozvíjení," vysvětluje v rozhovoru pro AllAboutJazz.com.

Vlastní label založil i Jack DeJohnette. Pod hlavičkou Golden Beams vydává hudbu,

jakou by od něho čekal málokdo - drum&bass, či live act elektroniku (například ve spolupráci s DJ Logicem), rovněž se věnuje meditativní hudbě. V DeJohnettově případě je tedy vlastní značka jakýmsi prostorem pro vlastní hudební alter-ego.

Zdá se, že existují různé, a častokrát opodstatněné důvody, pro které se jazzoví hudebníci odhodlají obětovat čas a energii pro vybudování vlastního vydavatelského spojení se svými příznivci. Spokojenost, zdá se, vládne na obou stranách - tvořit/poslouchat hudbu v její autentické podobě, bez kompromisů vůči třetí instituci, je ideální stav. Labely vlastněné samotnými umělci jsou navíc po dramaturgické stránce o mnoho kompaktnější a pro posluchače snadněji definovatelné, pokud odrážejí preference svého zakladatele. Otázkou zůstává, jak se s tímto fenoménem vypořádají velká vydavatelství. Jsou odhodlaná pro ta 3 % trhu bojovat, anebo úplně jazzovou komunitu opustí?

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.