středa, 3. březen 2004

New Orleans - z kolébky kotlem

Napsal(a) 

New Orleans - z kolébky kotlem New Orleans - z kolébky kotlem
Patřím mezi nešťastníky, kteří čistě z finančních důvodů (co si budeme nalhávat) nikdy nenavštívili New Orleans. Mým cílem je, abyste po přečtení tohoto textu mezi ně patřili také, pokud jste tam ještě nebyli.

Z kolébky kotlem - název studentského cestopisu Víta Nermuta, jenž jsme otiskli před třemi lety (HARMONIE č. 1/2001), byl tak výstižný, že jej používám znovu. Jazzová kolébka se houpá už od šedesátých let v celé škále šťavnatých rytmů, které svou živelností a stálým rozvíjením nabývají rozměrů asociace, v níž se v převelkém kotli míchá bublající a báječně vonící neworleánské gumbo (místní tradiční guláš) se všemi myslitelnými přísadami najednou a všichni strávníci kolem jsou šťastni u srdce i v žaludku, tanče i sedě. A jestliže jednou z kuchařských specialit slavné rodačky Mahalie Jackson, řečené královny gospelu, prý byly ocásky mladých aligátorů, právě takovéto mladé silné "maso" má být v mém stručném průvodci hlavním chodem. Probírka nejnovější hudby města New Orleans na bázi jazzu a funku totiž vede jednoho k opětovné fascinaci tímhle neuvěřitelně hudebně potentním městem.

PRAVĚK

Ta síla vyvěrá z vědomí kontinuální místní hudební tradice, jedné z nejbytelnějších na světě. New Orleans, to byli Joe Oliver, Louis Armstrong, Sidney Bechet nebo Mahalia Jackson, jejichž umělecké cesty vycházely z podivuhodných zvláštností a kouzel Crescent City (Půlměsíčního města). Přístavu, kam se kdysi přiváželi na severoamerický kontinent otroci, města, jehož první občané se údajně rodili v domech taktak stojících na nepoužitelném bahnitém podkladě prostitutkám, které sem za přístavními dělníky zavála poptávka. A také otrokyním francouzských pánů - z těchto dětí vychovávaných svobodně pak vznikla dobře situovaná a pro NO typická třída kreolů. A svůj hudební a společenský vliv mají odjakživa i místní míšenci černochů a louisianských indiánů z kmenů Čoktavů, Kríků a Čikasavů. Je všeobecně známo, že černošští obyvatelé měli v NO uprostřed tvrdě rasistického Jihu mnohem důstojnější podmínky k přežití a koneckonců hudební tradice města nezačala nikde jinde než na místním Congo Square, náměstí, kde si otroci ve volném dni mohli svobodně zatančit, zahrát a zazpívat.

Hlavní město Louisiany bylo počátkem 20. století pravděpodobně jedním z nejhudebnějších míst kdekoliv a kdykoliv na světě a je považováno za "kolébku jazzu", neboť se tu narodil trumpetista Joe Oliver, který dovedl místní styl polyrytmické a simultánně proplétané improvizace do vrcholného tvaru (již na půdě Chicaga), a to za pomoci Louise Armstronga, jenž skrze svou sólistickou individualitu předestřel vizi jazzu a poprvé ji naplnil se svými Hot Five a Hot Seven. Městu přezdívaném Big Easy (Velká pohoda) jednou provždy vtiskli krédo užívat si života po všech stránkách francouzští osadníci. Tančírny a bary věhlasné vykřičené čtvrti Storyville plnili dělníci z přístavu a muzikantů tu bylo zapotřebí jako soli. Mohli se živit pomalými drsnými blues v "honky-tonks" - lokálech, kde šlapky tancem stimulovaly zákazníky, ve větších tančírnách nebo přímo v nevěstincích. Ale i po roce 1917, kdy správa města Storyville tvrdě zlikvidovala, si lepší společnost denodenně objednávala hudbu do parků na pikniky, do restaurací či na svatby a také na parníky plující po Mississippi. Zcela zásadní kapitolou v dějinách neworleánské hudby je pohřební dechovka a až přílišný důraz na světské radovánky dal městu na druhé straně i velmi silnou tradici církevní hudby, z níž vzešla Mahalia Jackson.

MODERNÍ TRADICE

Stále jsme se však ještě nedobrali těch tradic, které nejvíce prosakují do hudebního jazyka neworleánských současníků: Každoroční hudební událostí je Mardi Gras, sezona karnevalových průvodů, která vrcholí Fat Tuesday (masopustním úterým). Průvody lidí (dnes davy turistů) tančí na unikátní, bubny a různými perkusemi tvarovaný rytmus (jako na sambu v brazilském Riu) a hudebníci omílají tradicí vytříbený repertoár včetně nejslavnějších písní Iko Iko , Didn't He Ramble a dalších. Zvláště zpestřujícím prvkem Mardi Gras je tradiční hudba zdejší indiánské komunity, která se v průvodech nedá přeslechnout díky tamburínám a přehlédnout díky obrovským čelenkám a pestrobarevným krojům. Dalším kořením hudby NO je opět především rytmicky svébytný klavírní barový styl zvaný Tipitina, dotažený k dokonalosti lokální legendou, Profesorem Longhairem. A stále populární je místní větev funky, odstartovaná v 60. letech legendární skupinou The Meters, jejichž varhaník Art Neville pak založil se svými bratry a dětmi ještě slavnější The Neville Brothers. Všechny zmíněné styly míchá ve své hudbě nejvývoznější a nejcharismatičtější současná hudební osobnost New Orleansu Dr. John (vlastním jménem Malcolm MacRebenack) už půl století. Tenhle svérázný pán už v 50. letech od svých šestnácti let psal písničky a produkoval desky starším muzikantům u labelu AFO, který založili Harold Baptiste, Lee Allen a jiní. Měla by tu padnout i jména Allen Tousaint a Wardell Quezerque a abychom nezapomněli na moderní jazz, který však stojí trochu bokem zájmu tohoto textu, na univerzitě v NO samozřejmě stále působí Ellis Marsalis, otec Wyntona, Branforda, Delfeaya a nejmladšího bubeníka Jasona, ctěný pan profesor, jehož rukama prošli mnozí dnes slavní jazzmani z NO - trumpetista Terence Blanchard, saxofonista Donald Harrison, zpěvák a pianista Harry Connick Jr. nebo trumpetista Nicholas Payton. Lokální svatozář a celostátní uznání získal v 80. a 90. letech letech jazzový kvintet Astral Project, jehož dnes přibližně padesáti až šedesátiletí členové, bubeník Johnny Vidacovich, pianista David Torkanowsky, saxofonista Tony Dagradi a kytarista Steve Masakowski měli velký osobní vliv na vývoj následující generace. Ta už s lehčím žánrovým srdcem nabídla další varianty, klíče, rouby a průsaky tradičních neworleánských žánrů a soudobého hudebního myšlení a stále je směle rozvíjí, nebojíc se karibských a latinoamerických stylů, elektroniky ani rockových vlivů. Mezi ony silné současné aligátory patří: Los Hombres Calientes, Stanton Moore, Galactic, Garage A Trois, Night Crawlers, NO Klezmer All Stars atd.

New Orleans - z kolébky kotlem New Orleans - z kolébky kotlem

STANTON MOORE

NO scéna působí z druhé polokoule jako jedna rodina, muzikantsky personálně propojená, a přesto velmi pestrých výsledků. Odražme se od jména, které poslední dobou z NO zaznívá nejčastěji. Bubeník a skladatel Stanton Moore je jistě středobodem, z jehož popudu a kolem nějž se dějí zajímavé věci. Učitelem bicích mu byl Johnny Vidacovich, bubeník Astral Projectu, osobnost, o níž bude dále řeč. K funky se dostal přes poslech The Meters a Jamese Browna a k jazzu přes Lou Donaldsona a Granta Greena. Slávu dobývá Moore coby nezastupitelné dynamo funkové úderky Galactic, s níž je věčně na turné. Jaký div, že stihl vůbec natočit dvě sólová alba strhující novými nápady, intelektem i nasazením. Na All Kooked Out! nahrazuje basu tuba (jsme přece v NO), na kytaru se střídá domácí Brian Seeger s osmistrunnou newyorskou hvězdou Charliem Hunterem a saxofony třímají Ben Ellman (s nímž Moore hraje v Galactic a před tím v NO Klezmer All Stars, kteří mixují klezmer s Mardi Gras) a Skerik libující si v elektronických deformacích nástroje. O skladby se dělí muzikanti porůznu a pospolu, výhradně Mooreova je jen úvodní Tchufunkta . Zvuková představivost má vždy přednost, harmonii málokdy určuje kytara akordicky, Moore volí nejraději simultánní rytmicko-melodickou doplňovačku, jejíž charakter asi určuje zvolený styl rytmu měnící se podle domluvené formy. Takhle těhotná a uvolněná atmosféra, to je vzácnost. Ani nepřekvapí, že s Hunterem a Skerikem si Moore ještě založil separé partičku Garage A Trois a nahrál s nimi LP Mystery Funk obsahující jam zvukově inspirovaný nočními rabářskými seancemi v průběhu natáčení All Kooked Out!.

Flyin' The Koop je podobně uvolněná a neofunkově střelená, jenomže vás smete z povrchu. Nejezdí se tu na ryby, ale na krokodýly. A místy možná i na nich. Moore našel pro tenhle projekt rovnocenného partnera v basistovi Chrisu Woodovi z věhlasných MM&W, a ten se tu prohání na baskytaře značky Hoffner, připojené k bůhvíjakým efektům, na Neptun a zpět, taví to ostře a do výšek, že by mu ten elektronický nápad i sám Hendrix mohl závidět. A pokud uchopí do rukou kontrabas, ozve se neskutečně čvachtavý zvuk, funky, které rozhoupá loď a struny volně drnčí a tančí. V Prairie Sunset nad ním krouží dva dechy, hrající dvouhlasně stejnou melodii, a člověk má pocit, že tak čisté spojení inteligence s primitivismem umožňuje asi opravdu jen bytostné sepětí s nějakou tradicí. Zatímco ve Fallin' Off The Floor jsou nasamplovány vokály nejslavnější NO indiánské kapely Wild Magnolias, v Things Fall Apart se valí kouř z beden a nad hardrockově drhnutým spodkem zuří Woodův Hoffner jako divoký býk, jenž vtrhl do studia a rohy trhá šňůry. V Amy's Lament smyčec řeže dříví, přidává se strašidelný popravčí virbl a smutná saxofonová melodie, a v závěrečném funky triu Moore, Skerik a Wood (to je základní posaz alba, který doplňuje místy flétna nebo sax Karla Densona nebo kytara Briana Seegera) se odehraje na pozadí bláznivých elektronických smyček Organized Chaos . Tahle energií a čerstvým zvukovým přístupem strhující hudba musí oslovovat všechny soudobě uvažující posluchače bez ohledu na žánrovou náklonnost. Pro obě alba platí: každá skladba jiná ves, převažuje neofunkový sound nebo zfunkovělý Mardi Gras a ničeho není moc.

New Orleans - z kolébky kotlem New Orleans - z kolébky kotlem

BUBENÍCI

Stejně jako všichni v New Orleansu vyrůstající muzikanti vzpomíná i Moore na své okouzlení karnevalem, jenž mu prý s fanouškovským zanícením pomáhal klíčovat otec. "Když jsem chodíval do průvodu na Mardi Gras s rodiči, první věc, kterou jsem vnímal, byl rytmus bubnů, jak se valil ulicí. Byl jsem u vytržení. Myslím, že funky vám dává podobný pocit, rytmický pocit, který vám říká: jo, to je ono, to funguje." A právě umění bubeníků při Mardi Grass, jejich divoké virbly a drobení rytmu slyšíme z Mooreovy hry velmi často a vždy zcela přirozeně. "Trvalo mi dlouho, než jsem našel svůj styl a svou verzi NO muziky. Chtěl jsem mermomocí navázat na kořeny, a přitom nehrát jen ty pochodové rytmy. Dříve jsem tak hrával, aby lidé věděli, že ctím a studuji tradice. Ale teď už je čas myslet jinak. Začlenit do hudby moderní technologie a přijít s vlastními groovy, ideami, zvukovými nápady a skladbami, které posunou hudební tradice města New Orleans vpřed. Prostě se pokouším přijít s něčím novým." Navázat na vynikající bubenickou tradici NO musela být pro Moorea do začátku velká výzva. Jeho učitel Johnny Vidacovich je nejen bubeníkem Astral Projectu, ale vůbec uznávanou bicí personou. JazzTimesy o něm napsaly v jedné koncertní recenzi například: "Byl to Vidacovich, kdo ukradl šou, i když se po většinu času držel zpátky. Je znát, že momentálně dělí svůj čas mezi New Orleans a New York, a tak i hraje, v tom nejlepším slova smyslu. Rozkročen nad spojnicí mezi genialitou a šílenstvím předvedl i fyzickou vytrvalost srovnatelnou s DeJohnettem a nenechal si žádná zadní vrátka." Vidacoviche také napadlo hrát po NO klubech s Moorem v duu, aby si jeho žák vytříbil vlastní styl a bojoval svými prostředky, neboť jej zatím příliš kopíroval (jak sám Moore přiznává). I na sólovém albu Vidacovich (2002 PawMaw Music, New York) jsou nejčastěji určující bicí, přičemž jejich stylový slovník je o mnoho barevnější a výraznější, než bývá u jazzu zvykem, a přitom je inspirován tradicemi jazzu skutečně příbuznými. Jde o jazz se sousafonem v rytmice a akcentovaným virblem, saxofonista Tony Dagradi přináší postbebop, klávesista Michaael Pellera zase jazzrock 70. let, ale vřelý vztah má příležitostně i k prof. Longhairovi. Melodie tu pochodovější, tu tanečnější, tu jazzovější hraje saxofon s klávesami (Hammond, Kurzweill, Rhodes) a Vidacovich divadelně zpívá či deklamuje pár vlastních sympatických textů. Mooreův učitel také napsal zásadní učebnici o rytmech NO a svého času vlastně hrával s Johnem Scofieldem, který mimochodem využíval i dalšího, dnes v Evropě žijícího bubeníka, v jehož hře nepřeslechnete vliv NO, Idrise Muhhamada. A ten zase (byl v Praze s Breckerem v roce 2001) podobně jako další slavný bubenický NO rodák Earl Palmer začínal ještě v pre-funkové éře a v 50. a 60. letech se oba proslavili inovací rhythm&blues. Za jednoho z "nejvlivnějších bubeníků všech dob" považuje Moore tvůrce neskutečně syrového rytmu The Meters, Josepha Zigaboo Modelistu a také jeho nástupce ve Funky Meters, bubeníka The Neville Brothers jménem "Mean" Willie Green.

FUNKY LINIE A GALACTIC

Jak se liší NO funky od Jamese Browna? "U Browna je rytmus osminový, zatímco funky The Meters a jejich bubeníka Zigaboo Modelisty vychází více z jižního rhythm'n'blues," vysvětluje saxofonista, flétnista a aranžér Jiří Hála, šéf funkjazzové dechovky Šavle Meče, znalec NO. Když měl tento žánr svou svébytnou neworleánskou větev už v 60. letech, proč by funková vlna odstartovaná v půli 80. let Maceo Parkerem a vrcholící v další dekádě vznikem neofunku (MM&W) a zběsilým rytmickým vymetením americké jazzové scény (začal s tím báječně John Scofield, nakonec se toho chytli téměř všichni), neměla zarezonovat právě v Crescent City? A nakonec se ještě američtí neofunkoví stoupenci Medeski Martin & Wood na přelomu století proměnili v rozsáhlou jamující rockjazzovou experimentální komunitu tzv. jam bandů, kterou spojuje víra v živelné hraní, jamming s plným nasazením a nadžánrový, jazzovou teorií nespoutaný, rockovější přístup. Stanton Moore patří k téhle generaci a jeho sólová alba i působení s Galactic o tom hovoří jasně. Tahle vlna konečně sahá i k nám, vnitřní náboj tohoto druhu mají v sobě saxofonista Marcel Bárta, klávesista Jakub Zitko a muzikantská líheň sdružená kolem nich. I oni, stejně jako Stanton Moore, čím dál výrazněji generují ze změti živelně používaných vlivů vlastní repertoár, pozoruhodné kompozice, formálně kontrastní, chytré i strhující.

Koncem 90. let si člověk říkal, že už má těch funky variant až po krk a modlil se, aby se jeho vlna pomalu vrátila zase zpátky na moře. Na desce Cooling Off (Capricorn Rec., 1998) se Galactic neúprosně jednoduše a ležérně houpou ve stylu The Meters, rytmický stroječek, většinou uvozený intrem bicích a baskytary, tu má podobnou účinnost jako reggae, dočkáme se citace z nejslavnější metersovky Cissy Strut ale i zvukových rarit, jako je preparované piano ve funku, a také vokálu lokální NO hvězdy, profesionálního soul-pop-funky-blues zpěváka Theryla De Cloueta, jemuž se přezdívá Houseman. Živý záznam We Love 'em Tonight (Volcano Entertainment III, 2000) z koncertu ve věhlasném NO Tipitina's sále už je nadupanou funkovou šou taženou od začátku do konce Stantonem Moorem, který dokáže publikum uvést v trans. V Down Beatu z března roku 2002 čteme: "Funkem říznuté NO pouliční rytmy ze staré školy dělají z Moorea favorita soudobého jazz-funkového okruhu. Nebojí se zkoušet neobvyklé techniky a vymýšlet taškařiny. S Moore & More (další jeho jazzově funkový projekt) vytáhl gumové hadice a foukal vzduch do bubnu. Pot mu vyskákal na krku a na čele a Moore celý zrudlý držel dech a bušil do bubnu, dokud dav nezařičel vzrušením z jeho bláznivého kousku. V rámci mardigrasové šou Galacticu v Tipitina's v roce 2000 vzal objemný pytel ve tmě svítících míčků, který schovával až do čtvrté hodiny ranní, stoupl si na židli a vysypal je zvýšky na své bicí. Ozvaly se stovky bublavě praskavých zvuků a vytryskl chaotický fluoreskující gejzír. A o rok později na Halloween tamtéž poprvé vyzkoušel 'nikdy předtím nespatřenou kameru zasazenou v bubenické paličce.' Publikum sledovalo jeho sólo z pohledu jeho paličky, promítané na obrovské plátno."

(pokračování příště)

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.