(pokračování z minulého čísla)
Přes personální a stylovou propojenost neworleánské jazz-mardigras-funkové scény se v tomto stručném průvodci samozřejmě nelze omezit pouze na pohled skrze paličky Stantona Moorea. Nicméně mladý bubeník se zprostředkovaně zasluhuje i o vrchol alba Live At The Old Point (2000) souboru NONC neboli New Orleans Night Crawlers . Jde o All Stars band s repertoárem univerzálního střihu, sestavený v půli 90. let z nejlepších NO dechařů. Tahle deska je nakažlivá vším, co je pro NO typické: bravurně zahraná jízda s natřásavým tanečním spodkem tu ála Mardi Gras, tu vypůjčeným z karibiku (Oye Como Va ) a samozřejmě říznutá funky. Vlastními kompozicemi přispívá hned několik členů: sousaphonista Matt Perrin, kytarista Steve Masakowski nebo pianista Tom McDermot. Recitace a karnevalového křiku se dočkáme právě ve strhující verzi skladby Stantona Moorea Tchufuncta a funky od pramene přináší saxofonista Jason Mingledorf, který mimochodem krotí funkovou kobylu v tanečně bluesovém duchu s kapelou Papa Grows Funk . (Vévodí jí opět bubenická osobnost: David Russell Batiste Jr., viz album Shakin' , 2003.)
V jazzových žebříčcích města NO i za jeho hranicemi má své jisté místo i kvintet Quintology . Na albu Blues By 5 (2000) předkládá pro změnu moderní jazz bez přímé, míněno mardigrasové, vazby na tradice NO, což znamená, že bubeník Mark DiFlorio nejčastěji swinguje. Společnou má tato nahrávka s ostatními zde jmenovanými především přirozenou nápaditost a pestrost materiálu a také vysokou kvalitu hudebníků, například saxofonisty Brenta Roseho a kytaristy Briana Seegera.
A do třetice jmenujme na závěr tohoto bohužel místem omezeného apendixu Los Hombres Calientes , soubor, který v roce 1998 založil perkusista Bill Summers, trumpetista Irvin Mayfield a bubeník Jason Marsalis (dnes ex-člen), nejmladší ze slavného klanu. Jejich propojování rodných tradic s brazilskými, jamaiskými, haitskými, dominikánskými, trinidadskými či kubánskými jde čistě přirozenou muzikantskou cestou osobních setkání, spoluúčinkování a nahrávacích výzkumných výletů. Ze čtyř jejich vydaných alb bylo nominováno na Grammy vol. 3: New Congo Square (2001), jehož název nás opět vrací k tradici půlnočního města.
Ten, koho zaujme současný hudební kotel NO, narazí dříve či později na internetové stránky www.basinstreetrecords.com či www.galacticfunk.com , ale také na lokální hudební pojmy. Jiří Hála , saxofonista, flétnista a aranžér, šéf funkjazzové dechovky Šavle Meče, se poslechu hudby NO věnuje nadšeně léta a tento článek koneckonců vznikl na základě jím přivezených nahrávek. V rozhlasovém pořadu V zajetí rytmu před několika lety se dopustil těchto definic: Typický NO beat: Bubeník zachovává dechovkový styl. Na velký buben hraje specifický rytmus a na malý buben velmi drobí, přičemž máme pocit, že je schválně pozadu, ale neustálými výplněmi to celé naopak žene dopředu. Virbl překrývá celou plochu, nikdy si neodpočine.
Typická NO dechovka: Nejslavnější jsou dnes Dirty Dozen Brass Band nebo Rebirth Brass Band. V tradičním pojetí vynáší tuba základní figuru, jejíž motiv se příliš nemění, protože hrát za pochodu je kvůli nátisku velmi obtížné. Přidávají se bubny, které nasadí typický NO beat, a pak přichází hlavní téma, většinou v trumpetách, protože ty jsou nejvíce slyšet. Saxofony jsou spíše doplňující.
Second line: Při Mardi Gras putují městem kapely (first line) a každá má partu fanoušků (second line), kteří ji doprovázejí, tančí a fandí jí, děti nesou muzikantům nástroje. Všichni NO hudebníci v dětství zažili second line.
