sobota, 12. září 2009

Nenápadný Američan - Chris Cheek

Napsal(a) 

Chris Cheek, foto Miroslav Kučera Chris Cheekfoto: Miroslav Kučera

Byl poslední dubnový večer a nad unhošťským studiem Sono se smrákalo; ulice připadla psím smečkám a přestrojeným dětem s kouzelnickými klobouky. Dokonce i výčepní v přízemní hospodě zamkli dveře a odešli zapalovat hranici na náměstí. Dobře věděli, že v podzemí ukrytá pětice muzikantů ze tří koutů světa pracuje tak tvrdě, že na čarodějnice ani nepomyslí.

Byť svým způsobem to přitom kouzelníci jsou: k letošním padesátým narozeninám natočil kontrabasista a skladatel Jaromír Honzák novou desku Little Things s kytaristou Davidem Dorůžkou, polským pianistou Michalem Tokajem a bubeníkem Łukaszem Zytou. Hostem jim však tentokrát byl saxofonista Chris Cheek původem ze St. Louis, vytížený sideman, výjimečný skladatel a také autor čtyř vlastních alb na španělském labelu Fresh Sound Records.

Na tom posledním, Blues Cruise, ho doprovází původní trio pianisty Mehldaua; z té předchozí zase pochází kompozice Granada , která dnes již patří mezi standardní repertoár kapel po celém světě. Příležitost promluvit si s Cheekem proto nešlo odmítnout; tím spíš, že skromnějšího a méně výřečného muzikanta, který se zpravidla vyhýbá publicitě a odmítá jakékoliv zásluhy, těžko pohledat.

S kontrabasistou Jaromírem Honzákem jste se potkali na americké Berklee College of Music v 90. letech. Přijel tam ze země, která právě zažívala revoluci. Ale na druhou stranu byl starší. Přátelili jste se již tehdy? Dostal jsem se na školu na podzim roku 88. A Míra je o celých deset let starší. Ale už tehdy jsme si myslím rozuměli a hráli jsme společně třeba v ansámblu Hala Crooka. Je nicméně pravda, že teď se vidíme až po celých dvaceti letech.

Na Berklee jste vedle Crooka a Herba Pomeroye měl také saxofonistu Joe Violu, učitele Quincyho Jonese a celé řady hráčů včetně třeba Joe Lovana, který je vám svým zvukem jistě blízký. Byl to Viola, kdo měl na vás zásadní vliv? Dnes docela lituji, že jsem nechodil na hodiny skladby k Pomeroyovi. Viola byl pro mě důležitý učitel a ještě v té době stále vynikající muzikant, který dokázal cokoliv zahrát z not nebo transponovat. A hrála se s ním výborná dua. Joe věděl, co vám má říct, aniž by toho říkal mnoho a aniž by zbytečně radil. Byl to vzácný učitel a měl vliv na spoustu saxofonistů, kteří si prošli Berklee.

Před ním na vás z učitelů nikdo větší dojem neudělal? Na saxofon jsem hrál od jedenácti let a na střední škole jednu chvíli dokonce ve dvou kapelách naráz. A k tomu jsem měl soukromé hodiny u otcových kamarádů. Byly to ale úplné začátky, cvičil jsem si uši a objevoval hudbu, učil jsem se hrát v bigbandech a pak i různých kapelách, které existovaly po St. Louis. Na svatbách, večírcích, kde se dalo.

Ostatně také Viola začínal na tancovačkách, akorát ve 30. letech. Zažil vzestup bebopu a na Berklee udržoval kontinuitu s původní Schillinger House of Music. A prý také hodně skládal. Joe napsal výborné saxofonové učebnice a pamatuji si, že když jsem přišel na jeho hodiny, vždy měl na pianu rozepsané noty, nějakou melodii nebo aranžmá. Ale já jsem v té době chtěl jenom hrát, vlastně jsem vůbec nikde nestudoval skladbu, učil jsem se ji tím, že jsem poslouchal cizí skladby, transpozicemi a kopírováním práce jiných.

Muzikolog Ethan Iverson na tu dobu vzpomíná také s ohledem na generaci tzv. mladých lvů: „Štafetu v 90. letech převzali Kenny Garrett a Branford Marsalis“. Jiní muzikanti, třeba saxofonista Joshua Redman, se ale k celé té věci vyjadřují dost skepticky. Redmana jsem tehdy na bostonské scéně znal docela dobře. A spoustu lidí, kteří se mezi ty „lvy“ počítali, Roye Hargrova, Juliana Josepha, Antonia Harta, Branforda a další.

Zajímalo mě, jestli jste něco podobného tehdy na Berklee vůbec vnímal. Asi nějak podprahově. Tihle lidé mě seznámili s novou hudbou, půjčovali mi nahrávky, navzájem jsme se poslouchali... a na hudebních školách vždy funguje takové to: „Už jsi slyšel hrát toho kluka? A to je mu teprve osmnáct!“ Řekněme závist nebo spíš vědomí konkurence s ohledem na věk. Ale to je přece normální, že někteří muzikanti jsou nesmírně nadaní už v mládí.

Jaromír Honzák, Lukasz Zyta, Michal Tokaj, David Dorůžka, Chris Cheek, foto Miroslav Kučera Jaromír Honzák, Lukasz Zyta, Michal Tokaj, David Dorůžka, Chris Cheekfoto: Miroslav Kučera

Třeba děti vašeho spoluhráče a kamaráda Jorge Rossyho. Syn Felix mu na deskách hraje trubku... Ano, to je dobrý příklad, ještě není plnoletý a už je to vlastně dospělý hráč (smích ).

Ještě než jste se dal dohromady s Rossym, přišlo ale angažmá v kapele Paula Motiana? První opravdové hraní v New Yorku mi nabídl kytarista Wolfgang Muthspiel, který mě znal ještě z Berklee, dali jsme dohromady kapelu s trumpetistou Tomem Harrellem a Donem Aliasem, a pak se ozval Paul, abych s nimi natočil The Reincarnation of a Lovebird. Kapela stále existuje, jen se dnes jmenuje Paul Motian Octet Plus One. Dvě basy, dva saxofony, dvě kytary, piano, housle a Paul u bicích.

Takže zdvojené nástroje? Ty jste měl už třeba na své druhé desce A Girl Named Joe, kde s vámi hrál na saxofon Mark Turner a u bicích seděli zároveň Rossy a Dan Reiser. A o tři roky později pak Mehldau natočil své Largo, kde zase místy hrály zároveň basy Dareka Oleszkiewicze a Larryho Grenadiera. Na druhou stranu něco podobného dělal ve freejazzu už Ornette Coleman. A s Reiserem a Rossym jsme v 90. letech měli kapelu Bloomdadies, kde byly vedle dvou bicích i dva saxofony. Takže jsme si to “dvojmo” všichni už vyzkoušeli dříve.

Šlo mi spíš o to, zda to byl ve vašem případě úmysl. O úmysl nešlo, naopak šlo o náhodu. Muzikanti při nahrávání mé druhé desky měli po natáčení svých sólových věcí a cítili se kompozičně vyčerpaní. Já jsem do toho přišel jako host na poslední chvíli, zeptali se mě, jestli nemám náhodou nějaké skladby... tak jsem se podíval do šuplíku a něco vytáhl. Nakonec jich bylo dost na celou desku, kterou pak na mě napsali (usmívá se ).

Spousta muzikantů vaší generace našla uplatnění u Jordiho Pujola na španělském labelu Fresh Sound, respektive jeho odnoži New Talents. Pokud vím, tak doporučení mu v 90. letech přímo z New Yorku posílal právě váš spoluhráč Rossy. Přesně tak to fungovalo. Jordi Pujol, který ztělesňuje celý Fresh Sound, se zajímal o to, co se v New Yorku děje a jaká tam vzniká muzika. Takhle jsem se k němu ostatně dostal i já, na obyčejné doporučení.

Fresh Sound je českým posluchačům velmi málo známá značka. Existuje způsob, jak ji představit? Všichni jsme vděční za to, že Jordi Pujol ji drží při životě. Nebýt něj, sám bych dodnes stále dělal sidemana. Jordi je opravdový hudební fanoušek, kterému vůbec nezáleží na tom, co mu na desku natočíte, protože chce jen dokumentovat současnou zajímavou muziku. A to popravdě řečeno dnes nikdo jiný nedělá, velké nahrávací společnosti na sebe ten risk brát nechtějí.

Skrze nahrávání s Motianem máte zkušenosti i s ECM, jež funguje jako samostatná mikroscéna. Přitom na Fresh Soundu se také často střídají různí hudebníci. Uměl byste oba labely nějak srovnat? Když jsme natáčeli s Motianem, byl tam celou dobu Manfred Eicher, dohlížel na každou skladbu, přicházel s nápady na různá aranžmá, občas si o něco řekl. To je u producenta dobré. Eicher má velké uši a jistě i silnou vizi. Ale u Jordiho Pujola je nejlepší to, že na natáčení vůbec nepřijde a už vůbec vám nebude radit, co máte dělat. Natočte si desku a pokud se mu bude líbit, tak vám ji vydá. Máte volnost ve výběru obalu i dramaturgii. Možná právě to spojuje všechny nahrávky od Fresh Soundu, i když ve skutečnosti nic společného nemají (smích ).

Na vaší předposlední desce Vine jste nechal hrát Mehldaua na Fender Rhodes, což má na výsledný zvuk dost zásadní vliv. Na druhou stranu za el. piano už Mehldau dnes moc nesedá. Odkud přišel ten nápad, aby lépe souzněl s Rosenwinkelovou kytarou? Fender Rhodes je nástroj, který mám doma a na němž skládám. Mám ten zvuk rád a také v něm prvně slyším všechny melodie, ale s Bradem jsme se tehdy vůbec neznali, netušil jsem, že by se mnou chtěl vůbec natáčet, natožpak hrát na Fender. To byla jedna z věcí, kterou vyjednal právě Jordi Pujol.

Jaromír Honzák, Chris Cheek, foto Miroslav Kučera Jaromír Honzák, Chris Cheekfoto: Miroslav Kučera

Na stejném albu se poprvé objevila Granada, skladba, kterou Mehldau později proslavil se svým novým triem na desce Day is Done. Tady ji ale hrál pravě na Fendery. A celá ta kompozice má v sobě něco podivně iberského, ať už je to cokoliv, Granada doslova obletěla svět. Ostatně se hrává i v českých jazzklubech. Vážně? To mě mile překvapuje. Za tou skladbou ale žádná magie není (usmívá se ). Potřeboval jsem nový materiál pro desku, zrovna jsme byli v Barceloně s Jorgym. Navíc já Granadu jako město nikdy neviděl, tak je možné, že jsem si tak trochu u Fenderů představoval, jak by mohla vypadat. A zároveň jsem ji věnoval Pujolovi a jeho španělské značce. Španělsko mám rád, ty lidi, jídlo, muziku.

Mezi Vine a vaší zatím poslední deskou Blues Cruise byla šest let pauza – a od té doby dalších šest. Skládáte tedy pomaleji? Nebo se na to právě necítíte? Jednak neumím věci dělat moc rychle a taky hodně píšu pro další kapely, třeba jednu elektrickou funkovou, co se jmenuje Rudder a letos nám vyšlo nové album Matorning.

Skladbu jste žádnou nenapsal ani pro novou desku s Honzákem? Kdepak, já teď opravdu nemám čas. David Dorůžka tam má ale jednu krásnou píseň. Vlastně když o tom mluvíte... (přemýšlí ) já už možná ani skládat nechci. Zařekl jsem se před časem, že se musím o hudbě trochu víc naučit, než se zase do něčeho pustím. Ale dnes mě trápí jiná věc. Jak chcete vymyslet hezčí melodii než ty, které už napsal Irving Berlin? A jak můžete napsat něco jednoduššího a přitom nadčasovějšího než písničky Hanka Williamse? To snad ani nejde.

Když se vrátím k desce Blues Cruise, tam zase Rossyho a Mehldaua doplnil jejich dvorní kontrabasista Grenadier. Proč tahle sestava? Nechtěl jste převzít Mehldauovo současné trio i s Ballardem? To se nějak seběhlo. Byl jsem zrovna v Barceloně, kde měl Brad koncert v divadle, večer jsme se pak setkali, byl tam Pujol a nějak se mezi sebou dohodli, že by mi celé trio mohlo hrát na desce. Já o tom ani neuvažoval, vždyť oni jsou o tolik dál a tak slavní.

Jak se vám s nimi hrálo? Přece jenom je to trio zvyklé hrát soběstačně a navíc své vlastní skladby. Přesně tak, a najednou tam byli pro mě, nechtěl jsem tomu věřit, ale vážně, můj nápad to nebyl (usmívá se ). Snažil jsem se za nimi přijít se skladbami, které by nám všem sedly, a nakonec to tak myslím dopadlo. Kdybych přišel na Bradovo natáčení a měl hrát jeho skladby, to by byla jiná!

Nemohu se nezeptat také na Píseň indického kupce z opery Rimského-Korsakova, tedy skladbu, kterou hrajete právě na Blues Cruise. Já vlastně o klasické hudbě téměř nic nevím. Píseň indického kupce jsem nahrával, aniž bych tušil, že vůbec existuje to slavné aranžmá Tommyho Dorseyeho. Hrozně se mi líbila melodie, jak ji hrála jedna undergroundová kapela v New Yorku, tak jsem si od jejího klávesisty půjčil notový zápis, trochu to upravil pro kvartet... a takhle je to se vším.

To mě jen tak napadlo. Mehldau je na klasickou hudbu odborník. A blízko k ní mají ostatně i vaši čeští spoluhráči, David Dorůžka a Míra Honzák. S tím souhlasím, v Mírových skladbách je to myslím velmi silně přítomné.

A s nahráváním s nimi jste byl spokojen? Ale samozřejmě.. vždyť jsou to bezvadní hráči, jsou flexibilní, umí se adaptovat, mají výborné uši, interakci, a byla s nimi zábava!

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.