Nekompromisně vřelá Chava Alberstein

Aleš Březina, muzikolog, skladatel, houslista, autor hudby například k filmům Musíme si pomáhat, Obsluhoval jsem anglického krále, Horem Pádem nebo Knoflíkáři, opery Zítra se bude… a v neposlední řadě ředitel Institutu Bohuslava Martinů, má to štěstí, že poznal izraelskou legendu Chavu Alberstein, že se nejen stal aranžérem a producentem desky Lemele, ale že získal její důvěru a stal se jejím přítelem. Před jejím prvním samostatným koncertem v Čechách přiblížil čtenářům HARMONIE a možná i účastníkům koncertu její podivuhodnou osobnost.

Jaká je Chava Alberstein? Chava má v sobě ohromnou vřelost, bezprostřednost a nekompromisnost. Rychle si rozdělí lidí na ty, se kterými nechce mít vůbec nic společného, dále na ty, se kterými je nutné nějak komunikovat a pak na úzký okruh lidí, které jakoby vzala do „rodiny“. Její vřelost se třeba projevuje v tom, jak intenzivně se zajímá o osudy lidí, kteří jsou jí drazí. Má silné ochranitelské a mateřské tendence.

Její nekompromisnost se projevuje jak v umění, tak i v oblasti mezilidských vztahů. Například bylo vyloučeno, aby se na naši desku dostalo něco, co by neschválili všichni hudebníci a především ona sama. K sobě byla naprosto nesmlouvavá a pilovala a opakovala někdy verze zpěvní linky i tehdy, kdy už byli všichni ostatní spokojeni. Pobývaní vedle ní při natáčení v studiu Sono Records bylo naplněno sluncem, i když třeba venku pršelo, což bylo pro ni společně s blízkými lesy taková atrakce, že o tom telefonovala přátelům do Izraele.

Jako umělkyně je politicky velmi aktivní. Ne že by zakládala strany, ale je v Izraeli vlastně „institucí“. Kdybych ji chtěl přiblížit srovnáním s osobnostmi české hudby, pak bych řekl, že je něco mezi Hanou Hegerovou (respektem, který požívá u všech generací posluchačů) a Zuzanou Navarovou (svým autorským typem). (Chava a Hana Hegerová jsou mimochodem dobré přítelkyně, znají se z doby jejich hostování tuším v Berlíně nebo možná v pařížské Olympii.) Když vidí kolem sebe nějakou nespravedlnost, tak se ihned bez servítků ozve. Je známá svou angažovaností za obranu práv Palestinců v Izraeli, protože si prostě myslí, že současné řešení problémů mezi Izraelci a Palestinci není dobré. Účastnila se demonstrací za jejich lepší podmínky, vyjadřuje se k tomu ve své tvorbě i při uvádění svých písní. Je to bytostně politický, angažovaný člověk a svou přímočarostí hodně lidí rozčiluje a má jistě hodně nepřátel. V roce 1989 málem svrhla vládu, když nově otextovala píseň Had Gadia (dětskou aditivní skladbičku na způsob známé české pohádky o kohoutkovi a slepičce) a dala jí aktuální politický obsah, týkající se nekonečnosti násilí a bezvýchodnosti kruhu zla. Dokonce jako projev nesouhlasu s určitými rysy izraelské politiky řadu let v Izraeli odmítala vystupovat. Svoje koncerty obnovila až po vydání alba Lemele v roce 2006 a byl to v Izraeli velký comeback.

Je to její první hostování v Praze? Bude zde potřetí. Poprvé vystoupila na spíše soukromém koncertu a v roce 1999 byla v Akropoli hostem skupiny The Klezmatics. Bylo to dva roky po vydání úspěšné desky The Well, na níž klezmatici nově zaranžovali 15 Chavou zhudebněných básní v jidiš. (Právě z ní vybrali Aleš Březina a Jan Hřebejk jednu píseň do filmu Musíme si pomáhat – red.) Říjnový koncert v Rudolfinu tedy bude první její sólovou prezentací na té úrovni, jakou si zaslouží.

Její koncert bude věnován projektu Lemele? Nejen tomu. Koncerty většinou tvoří v blocích, které vycházejí z jejích desek a jeden z nich bude věnován Lemele. Mimochodem dosud natočila kolem 60 desek.

Zpívá pouze hebrejsky? Většinou ano, ale občas si dopřeje lahůdku a natočí něco v jidiš. Je totiž velkou milovnicí tohoto krásného a osobitého jazyka. Sbírá básně v jidiš a spolu se svým manželem, filmovým režisérem Nadavem Levitanem, dokonce natočila dokument o posledních žijících básnících píšících ještě v jidiš.

Jaké je její postavení mimo Izrael? Myslím, že má po celém světě komunity svých obdivovatelů. Je to člověk, který dokáže v New Yorku vyprodat několik koncertů po sobě. Ostatně nejvíce turné absolvuje právě ve Spojených státech. Ať zajdu do větší prodejny hudby v jakémkoliv světovém městě, vždy je tam v oddělení world music zastoupena. Je respektována jako nesmírně tvůrčí izraelská písničkářka a některá její alba patří dnes už do klasického fondu moderní populární hudby.

V čem je síla její výpovědi, jejího působení na posluchače? Tak zaprvé je to fantastická zpěvačka. Její hlas a barva okamžitě většinu lidí zaujme, člověk prostě chtě nechtě zpozorní, když ji zaslechne. Zčásti je to vrozené (barva a vřelost), zčásti ale i vydobyté tvrdou prací (technika), protože je k sobě skutečně nekompromisní. S postupujícím věkem se zpěváci většinou zhoršují. Její hlas byl v 70. letech nádherný, teď je ale ještě plastičtější a barevnější. Disponuje velkým rozsahem, hlas má přitom vzácně vyrovnaný ve všech registrech, takže zní zajímavě od nejhlubších sametových tónů až po krásné, tvárné výšky. Zpívá s ohromující lehkostí; sebesložitější věc, kterou jsem si na ni vymyslel, pro ni nebyla technicky problematická. Obtížné intervaly a skoky zpívá s takovou samozřejmostí, že vůbec nevnímáte jejich melodickou složitost. Zadruhé je přemýšlivým člověkem, takže se každou písní zabývá léta. Přemýšlí o textech dávno předtím, než je zhudební, a když je pak zhudební, tak přemýšlí o nejvhodnějším způsobu předání jejich poselství. V první řadě ji tedy jde o výklad textu, nestaví na odiv, jak jí to krásně zní. Texty interpretuje jako jejich vykladač. Její prostá, přímočará interpretace je věrohodná.

Chava Alberstein

Jak do toho zapadá Lemele? Lemele je pocta jidiš, pro který Chava přímo hoří a který jako jazyk umění mizí z povrchu zemského. Moderní Izrael upřednostňuje hebrejštinu a jidiš je považován za jazyk, svázaný s nehezkými vzpomínkami na staletí ponižování v různých židovských ghettech po Evropě. Pro většinu lidí v Izraeli je jidiš anachronickým jazykem. Chtěli jsme tedy tento jazyk oslavit.

Nechtěli jsme ale podřídit všechny písně klezmerové škatulce. Nic proti klezmeru, dobré hudby není nikdy dost, ale dnes ho dělají snad všichni a všude. Každá písnička našeho alba má tedy takovou energii, kterou na mě vyzařovala. Jsou tam šansonové prvky, někde jsme podtrhli lidový charakter, místy téměř až český, jako kdybychom šli až k samotným kořenům a předobrazům klezmeru. Žijeme zde totiž v prostoru, který s námi po staletí sdíleli i Židé a jsme s jejich kulturou nějak spjati stejně jako oni s tou naší. Snažil jsem se tedy jemně podtrhnout hudební podobnosti mezi západoslovanským folklórem a klezmerem. Nepochybně zde hrálo roli i to, že Chava žila do svých čtyř let v Polsku a že je tedy pro ni slovanský element velmi silný. Další myšlenku nese ústřední píseň Lemele (Jehně, zde náznakově ve smyslu obětní beránek) s textem z 30. let. Je to báseň, v které jakoby byla tušena apokalyptická vize holocaustu.

Chava měla ve mně úžasnou důvěru a dodnes považuji za neuvěřitelné, že si mě vybrala pro svůj projekt. Na základě demo nahrávky jsem jí nabídl svoji představu desky a ona ji přijala a důvěřovala mi ve všem – od výběru hudebníků až po aranžmá. Od počátku jsem měl pocit, že by se dala vystavět jako určité konceptuální album, příběh s úvodem, vývojem a závěrem s kruhovou stavbou, jakýsi cyklus života. Samotné natáčení pak bylo pro nás překrásným čtrnáctidenním „banketem“; ona se přímo kochala reálným zvukem nástrojů ve studiu a zpětně ji to inspirovalo při jejím zpěvu. Měli jsme tam tak báječné muzikanty, že zvukař Milan Cimfe místo do počítače, který „ořezává zvuk“, točil přímo na široký pás, což znamená, že písně byly nahrány vcelku, bez střihů. Se zvukovou kvalitou nahrávky byla Chava naprosto spokojena, dokonce mi řekla, že ještě nikdy neslyšela svůj hlas tak kvalitně nahraný. Rád na to vzpomínám. Obrovský životní kompliment složila, když po natáčení prohlásila, že od doby, kdy na samém začátku své kariéry dělala s legendárním izraelským skladatelem a aranžérem Moshe Wilenskim, nezažila tak inspirovanou spolupráci.

Sdílet článek: