Je až překvapující, jak se naše jazzová scéna zaplňuje hudebníky, narozenými kolem roku 1980. Převažují mezi členy špičkového Vertiga i Pivcova Organic Quartetu, patří k nim hammondkář Jan Kořínek, pianistka Beata Hlavenková i kytarista David Dorůžka, který nedávno získal svého druhého Anděla. A teď přichází i skupina nezvyklého názvu Nedaba se svým prvním albem Songs About…, které si vydala na vlastní značce Mots Music.
Kapela existuje zhruba šest let, hrála hojně v pražských klubech, občas i v zahraničí a svým zaměřením představuje pro český jazz vítaný přínos. Mezi sebou má jednoho člena, který datem svého narození i svými muzikantskými zkušenostmi z třicátnického generačního obrazu vybočuje. Nicméně trumpetista a křídlovkář Michal Gera , odchovanec Milana Svobody, byť ročník 1949, s hráčským profilem Nedaby dokonale splývá.
Vedoucí souboru, skladatel a pianista Tomáš Pokorný , se narodil roku 1979 v Nymburku. Saxofonista a flétnista David Fárek 1983 v Čeladné, basista Marián Friedl 1979 ve Frýdku Místku, a bubeník Cyril Lojda 1985 v Karlových Varech. Zdá se, že od rizika jazzové nákazy neuchrání tuto generaci místo narození ani prostředí, v němž vyrůstá. Fárek maturoval na Lesnické škole v Hranicích, dnes je i členem Big bandu Českého rozhlasu, a jeho představě jazzového sóla dominuje melodická vynalézavost Stana Getze, Sonnyho Rollinse nebo Chrise Pottera. Marián Friedl absolvoval gymnázium T. G. Masaryka ve Frýdku-Místku a dokončil studia na Ústavu etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Přitom je také členem gajdošské kapely RukyNaDudy a spol. z Frenštátu pod Radhoštěm, kde hraje na různé typy beskydských píšťal, jež ve volném čase také sám vyrábí. Cyrila Lojdu lákal nejprve punk a hard core, ale roku 2001 už založil na karlovarském gymnáziu se svými spolužáky skupinu Jack Harrer Quintet. Ta se brzy etablovala nejen v karlovarských klubech, ale vystoupila i na takových festivalech jako hradecký Jazz goes to town nebo Prima sezona v Náchodě. Ale spojující článek vytváří pro celou tuto generaci Konzervatoř Jaroslava Ježka, případně jako pokračování její Vyšší odborná škola. A tady se v pozadí tyčí jméno jejího zakladatele, Jaromíra Honzáka.
SKLADATELSKÁ LABORATOŘ
Tomáš Sýkora prošel nejprve klavírní třídou pod vedením Hany Kaštovské, ale pak přešel i na skladbu pod vedením Karla Růžičky. Jeho kompoziční činnost se neomezuje jen na jazz: ze soudobé vážné hudby poslouchá skladby Sofie Gubaiduliny, Broniuse Kutavičijuse, György Ligetiho, Juraje Filase a jiných autorů, jejichž jména jsou patrně běžným jazzovým hudebníkům − nemluvě už o posluchačích − zcela neznámá. Jeho klavírní cyklus Do větru a do tmy , interpretovaný pianistkou a skladatelkou Zdeňkou Košnarovou, byl uveden i ve Francii, Portugalsku a Chorvatsku. Od letošního roku studuje kompozici i na HAMU. Na přesahy mezi jednotlivými žánry se orientuje jeho soubor Wrgha POWU Orchestra . Pro jazz je Nedaba výhradně jeho skladatelskou laboratoří, čemuž se ostatní členové rádi přizpůsobují.
I tahle pozice autorské dílny jediného skladatele je v našem jazzu poněkud zvláštní. Výsledkem je směsice u nás vzácná a ojedinělá. Pro řadového posluchače se dnes jazz rozpadá do dvou dosti výrazně oddělených proudů. Na jedné straně funguje post-bopový mainstream s pravidelným beatem a chorusovými sóly, které spolu s rytmikou vytvářejí tradiční jazzové napětí. Druhý, dosti odlišný pól, představuje koncepce občas zjednodušeně označovaná jako škola ECM: pravidelný beat tady ustupuje, až někdy zcela mizí, chorusová sóla na opakované harmonické schéma nahrazuje vývojová linka, připomínající kompoziční techniku vážné hudby, sóla se střídají s prokomponovanými mezihrami a větší význam než rytmické napětí má práce s barvami a zvukovými strukturami.
Nedaba představuje vzácný (a to nejen u nás) míšenec obou pólů. Pro tradičně orientovaného posluchače jsou tu stále sólové chorusy s napětím, které jazz dělá jazzem. Ale témata se odlišují od neurčité zaměnitelnosti: znějí trochu nezvykle, ne tak jednoznačně, a nabízejí více možností. Sóla, která se 
z nich odpichují, mají muzikantskou logiku, svou hlavu a patu. Aranžmá je součástí skladebné koncepce nahrávky: sólový zvuk se střídá s prokomponovanými pasážemi, se spontánními dialogy. Průzračná souhra piana s basou může být obvyklá i v mainstreamu, ale tady zní občas zvlášť přesvědčivě. Dvojhlas dechů může měnit svou barvu podle rejstříku a podle toho, jaký nástroj David Fárek (saxofony, flétna nebo basklarinet) nebo Michal Gera (trubka nebo křídlovka) právě použijí. Občas však duetní vedení vystřídá volný pohyb hlasů, v kratičkých momentech připomínající neworleánský kontrapunkt nebo naopak freejazzovou volnost. To je muzikantský vzorník až nezvykle bohatý pro kterýkoliv soubor našeho jazzu.
Na první dojem je toho víc než dost. Víc než dost cesty ovšem ještě zbývá: pozoruhodnost směřování je zatím možná výraznější, než definitivní výsledek. Ale paletu našich „třicátnických“ souborů Nedaba nepochybně výrazně obohacuje. Pokud jde o tvůrčí nadšení a schopnosti a zdá se, že ani pokud jde o jeho přijímání jeho vlastním obecenstvem, nemusí to s naším mladým jazzem vypadat nikterak špatně. A se svými existenčními problémy se bude muset vyrovnat zrovna tak, jako každý občan této země.
