středa, 3. leden 2018

Nastala doba post-jazzová?

Napsal(a) 

Portico Quartet, foto Duncan-Bellamy Portico Quartetfoto: Duncan-Bellamy

Ne, není již éra velkých žánrových manifestů a proudů ve stylu bebopu, cool jazzu či fúze. Jazzová scéna naší doby je samozřejmě dávno synkretická a mnohem členitější. Titulek článku záměrně přehání. Ale čas od času se objeví stylová škatulka, která je prostě módní. Jako právě post-jazz. Kdo zažil naprosto vyprodané, ba doslova „nejazzově“ přecpané koncerty GoGo Penguin či Portico Quartet, ten existenci trendu nejčastěji nazývaného post-jazz potvrdí. Jasně hovoří i nadstandardní prodejnost alb s nálepkou post-jazz, jakkoliv jde o termín nepřesný a rozvolněný. Přitom posluchači, kteří se o jazzové dění nezajímají detailně, se často právem táží, co ono „post“ vlastně znamená a kde se vzalo.

Proč se trendem a také samotným termínem, o kterém není jasno, zda bude mít delšího trvání, nebo nikoliv, zabývat? Ačkoliv relativně mladý terminus technicus post-jazz zatím nepatří k těm již konsolidovaným hudební vědou a vlastně ani nevyjadřuje šíři a obsah škatulkované hudby, z obchodního hlediska už je zavedený velmi dobře. Stačí zadat tag post-jazz do vyhledávače webu Bandcamp a vyskočí stovky (!) nových titulů. Můžeme bez zaváhání mluvit o boomu. Taková spousta hudby pod jednou hlavičkou stojí za pozornost. Už proto je dobré subžánr jaksi hodit do diskuse.

Uveďme také rovnou v úvodu, že nehodláme soudit vhodnost názvu (už tu prostě je a zavedl se), natož kvalitu post-jazzu. Ono to z celkového hlediska ani nelze. Podžánr má svoje umělecké vrcholy i kýče. Stejně jako onen zprvu oslavovaný i zatracovaný cool jazz, jazzrock… doplňte si sami. Leckdo se chytil škatulky jen kvůli její módní přitažlivosti, jiní prostě poctivě tvoří a jejich hudba k zařazení do proudu svádí svým charakterem. Jako celek post-jazz svojí popularitou už předem svádí k jistému odsudku, ale to by nebylo spravedlivé. Trvanlivost hudby přece prověří až čas.

Vylučme rovnou také zaměňování se starším termínem postmoderní jazz, občas používa­ným pro všeobjímající, „pluralitní“ globální jazzové fúze 70. a 80. let, pro interprety od kapely Oregon až po Johna Zorna. A také s tzv. post-jazzovou poetikou, hlavně literární kategorií, o které píše socioložka a teoretička umění Jennifer D. Ryanová v knize Post-Jazz Poetics: A Social History v souvislosti s uměleckým vyjádřením života Afroameričanů z feministického hlediska. Třeba když se zabývá básnířkou, zpěvačkou, sociální kritičkou a pedagožkou Sherley Anne Williamsovou a jejím dílem ze 70. a 80. let minulého století, ovlivněným jazzovou poezií a bluesovými texty. Jde tu o pouhou shodu slov.

Mějme přitom také stále na paměti, že musíme velmi zjednodušovat. A že žánrové škatulky nemají pevné hranice, překrývají se a prolínají. Jsou odjakživa určeny pouze ke stručnému, zjednodušenému, všem pochopitelnému prvotnímu popisu.

Mammal Hands, foto Simon Hunt Mammal Handsfoto: Simon Hunt

Uzavřený žánrový kruh

Termín post-jazz, jehož oficiální definici bychom zatím hledali v hudebních slovnících marně, byl zjevně derivován ze škatulky post­-rock. K onomu „rocku po skončení éry rocku“ už uznávanou definici máme od roku 1994. Bývá připisována anglickému hudebnímu žurnalistovi Simonu Reynoldsovi a zní „využití rockové instrumentace a soundu k ne-rockovým záměrům…“ Dosaďme si za slůvko „rock“ termín „jazz“ a definice bude více méně platit. Ostatně hudba post-rockových kapel jako Sigur RósMogwai, ale také Radiohead (byť ti do post-rockového ranku spadají jen částečně), patřila spolu s indie rockem, minimalismem, ambientem a elektronikou k často zmiňovaným inspiračním vlivům post-jazzových interpretů. „Portico Quartet vstupují na území mezi zadumaným skandinávským jazzem a Radiohead,“ psal už v roce 2011 britský deník The Guardian a v dalších letech tuto zjevnou (či spíše „slyšnou“) myšlenku opakovala řada médií.

Právě vedle termínu post-rock dává název post-jazz největší smysl. Navíc se tím uzavírá jistý kruh. Hudební teoretici i samotní post­-rockoví hudebníci přece často uváděli a uvádějí spolu s minimalismem jako jednu ze svých zásadních stylotvorných inspirací jazz. Konkrétně cool jazz, milesdavisovskou fúzi nebo free jazz, podle letory hudebníka. Prvky hypnotických, rozvolněných groovů, motivů rozvíjených v duchu serialismu, náladotvorných improvizací nad drónou či zvukovou plochou atp. se vrátily různými oklikami „od jazzu k jazzu“.

Mezi dalšími proudy, které živily vznik post-jazzu, bývají právem uváděny klubová elektronická hudba a podžánry acid jazz a nu-jazz (new urban jazz). Jde opět o jistý cyklus, vždyť těm zase předcházely experimenty jako slavný Future Shock (1983) Herbieho Hancocka. Ovšem acid jazz a nu-jazz jsou žánry mnohem těsněji vázáné na přímočařejší taneční scénu, na funk, neo-soul a hip hopové vzorce. Zatímco post-jazz využívá, vedle zmíněných prvků soudobé „vážné“ hudby, raději postupů elektronického am­bientu. I tady však pochopitelně najdeme překryvy, řada interpretů, tradičně popiso­vaných jako „nu-jazzoví“ (Cinematic OrchestraNils Petter MolværBugge Wesseltoft), by často zapadla i do post-jazzové přihrádky. A některé nové spolky řazené novináři k post­-jazzu se naopak nestydí za v podstatě taneční groovy.

Čistě evropská záležitost?

Ale kdepak. To se může zdát jen z našeho úhlu pohledu, díky u nás nápadně nejpo­pulárnějším a, pravda, do značné míry skutečně „stylotvorným“ kapelám jako jsou britští Hidden OrchestraPortico QuartetGoGo PenguinPolar BearSzun Waves(kde se setkává elektronický producent Luke Abbott s Jackem Wylliem z Portica a rockovým experimentátorem Laurencem Pikem z kapely PVT) či švýcarští Plaistow. Nebo dalším zajímavým projektům, jako je berlínský Serenus Zietblom Oktett,pojmenovaný podle postavy z románu Thomase Manna. Ten svoji tvorbu na pomezí volné improvizace, soudobé „vážné“ hudby, elektroniky a evropského jazzu raději nazývá „nová komorní hudba“, ale do post-jazzové estetiky se krásně vejde.

Jenže podobné výboje paralelně probíhaly i v Americe, i když se jim tam zatím běžně neříká post-jazz. Možná jsou novosvětské opisy přesnější? Stačí připomenout velkou osobnost, jakou je skladatel, saxofonista a hráč na řadu dalších dechových nástrojů včetně lesního rohu Colin Stetson, který koncertoval i u nás, a jeho úchvatné propojování minimalismu s free jazzem a avantgardou. Vůbec nepřekvapí, že Stetson sbíral zkušenosti také u rockových experimentátorů jako David Byrne a Laurie Anderso­nová či hrál s indie rockery jako The National, kteří mají svojí filosofií k Radiohead velmi blízko. Když se o Stetsonovi píše v anglickém tisku, třeba v souvislosti s londýnskými koncerty, slůvka post-jazz se často objeví.

GoGo Penguin, foto Manox GoGo Penguinfoto: Manox

Další výrazné americké paralelní cesty bychom nalezli třeba u michiganského projektu Billowing. Zvláště doporučeníhodné je improvizační album Dead In A Ditch (2015), natočené v sestavě rozšířené z kmenového dua na kvintet. Konvergentní vývoj slyšíme i u některých představitelů losangeleské scény, o kterých se v Harmonii psalo v předchozím vydání. V místech, kdy vymění hip hopové inspirace za trip hop a ambient, se podobné estetiky jako zmiňované britské kapely dotýká třeba Flying Lotus.

Kdybychom chtěli přehánět, ale jen trochu, snadno najdeme postupy blízké post-jazzovým i v některých nahrávkách Brada Mehldaua. Vždyť právě on patří k prvním slavným jazzovým umělcům, kteří se začali odkazovat také na Radiohead, hrál v jazzové sestavě nejazzovým způsobem. Navštívil tak svět americkým jazzem předtím nevnímaný.

Přihrádka post-jazzu působí dnes jako ulitá i pro australské experimentátory The Necks, i když svůj styl rozvíjejí od roku 1987, kdy o nějakém post-jazzu ještě nebylo ani slechu. A tak bychom mohli pokračovat hodně dlouho.

Jde ještě o jazz?

Vliv post-rockových zvukových „vln“, minimalismu či trip hopu bývá občas tak silný, že se post-jazzoví interpreti raději hlásí třeba k relaxační klubové hudbě (downtempu, ambientu nebo právě trip hopu) a slůvko jazz vypouštějí, i když jazzový jazyk přirozeně používají. Aby nemátlo posluchače – a často žel také, aby neubíralo hudbě na „komerčním potenciálu“. Jeden čas se od jazzových vlivů distancovali třeba Portico.

Post-jazz opravdu nemusí mít prvky, považované v jazzu za charakteristické. Nemusí swingovat, hudebník se nemusí pokládat do „blue notes“. Ale může! Pořád tu slyšíme improvizační přístup a většinou i onu jazzovou instrumentaci.

„Náš sound opravdu zapadne do mnoha žánrů, do jazzu, elektronické hudby, místy dokonce do minimalismu. Ale jde o naprosto přirozený amalgám všeho, co posloucháme a co nás ovlivňuje,“ vysvětloval Jack Wyllie z Portico Quartet.

Ale aby to nebylo moc jednoduché, sebereflexe muzikantů působí i v opačném směru: Řada kapel, které docela dobře zapadnou do post-jazzové definice, se naopak v téhle škatulce začíná intenzivně ošívat. Nebo se řazení k módní vlně rovnou brání. Viz Serenus Zietblom Oktett. Nebo třeba angličtí Mammal Hands, kteří raději zdůrazňují jednotlivé vlivy, kterým jsou „Steve Reich a spiritualita Pharoaha Sanderse“, a zdůrazňují jazzový background. Je to logické, umělci nechtějí být podezříváni z pustého sledování módy. Snaží se zdůraznit svoji jedinečnost nebo příslušnost k tradičnější jazzové linii a spojování s trendem jim je na obtíž, i když má logiku.

Dalším logickým jevem je vytváření odvozených větví a větviček žánru. Nebo snaha zpřesnit termín, čímž často vzniká ještě větší zmatek. Kvůli zpestření a vyčlenění se tak můžeme setkat s termíny minimalistický jazz či ambientní jazz. Nebo třeba trip hop jazz, jaký již 25 let hrají italští 9 Lazy 9, označovaní dříve za „kombinaci downtempa a nu-jazzu“…

Ve finále se tak dostáváme ke známé pravdě. Žánry a jejich pojmenování nejsou dů­ležité. Podstatná zůstává pouze invence konkrétních muzikantů. Módy a trendy pominou, škatulky splní svůj popisný účel a významově se vyprázdní. Ale věřme, že k těm opravdu kvalitním nahrávkám, které dnes zdánlivě jen surfují na post-jazzové vlně, se budeme vracet i po letech stejně jako ke klasice souljazzové nebo jazzrockové. Ať už se pro ně uchytí označení „jazz po jazzu“, nebo nějaké úplně jiné.

Tomáš S. Polívka

Hudební publicista a fotograf na volné noze. Vystudoval přírodovědnou fakultu UK, věnoval se postgraduálnímu studiu přírodní estetiky a filosofie přírodních věd pod vedením prof. Stanislava Komárka. Po studiích se také živil muzikou a produkcí. Vydal sólové CD Stíny do ticha (1999) a hrál s Domácí kapelou (personálně navazující na Plastic People a Půlnoc), se kterou natočil CD Jedné noci snil (1996).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.