úterý, 29. prosinec 2009

NajPonk se vrací

Napsal(a) 

NajPonk, Martin Šulc, George Mraz, foto Patrick Marek NajPonk, Martin Šulc, George Mrazfoto: Patrick Marek

Když na těchto stránkách před třemi lety Najponk (alias Jan Knop) ohlašoval, že končí s jazzem, zdálo se to neuvěřitelné. O to překvapující je jeho návrat: u labelu Czech Art vydal triovou desku Night Lights s Georgem Mrazem a Martinem Šulcem a vrací se i do jazzových klubů.

Název dosud nejznámější NajPonkovy desky (Ballads, Blues & More ) vystihuje i zaměření aktuálního CD, jemuž nový rozměr dodává rytmická sekce. George Mraz již podpořil mnohé české projekty, ale právě s NajPonkem participuje v situaci, která je mu bytostně blízká a ve které má ve světovém jazzu dominantní postavení. Právě Mraz hrál kdysi na památných nahrávkách pianistů, k nimž se NajPonk vrací jako ke svému inspiračnímu zdroji.

Mraz je zvukově ideálně včleněn do soundu tria, album tak obešlo častý nešvar dominance kontrabasu. V sólech měl Mraz ku prospěchu věci větší než obvyklý podíl, a NajPonk tak měl možnost dokumentovat skvělé doprovázečské schopnosti. Další silnou stránkou nahrávek jsou bicí Martina Šulce , který je s Mrazem impozantně kompatibilní. Málokdy slyšíme bubeníka, jenž se dokáže důsledně oprostit od exhibicionizmu a funkčně realizovat nejen základní beat, ale též nenápadně spoluurčovat dynamiku a gradování skladeb. Zejména jeho metličky vyvolávají až dojemnou nostalgii a připomínají mnohdy již zapomenutý způsob hry nepřekonaných mistrů minulosti, jako Joe Morello nebo Ed Thigpen.

NEPOCHOPENÝ SAMOTÁŘ

NajPonkova tvorba byla již opakovaně prestižně oceněna, ale navzdory tomu zůstává často nepochopena a začleněna do nesprávných souvislostí. Je evidentní, že v dnešním kultu módní novosti, různorodých propojení a etnických vlivů je NajPonk na okraji zájmu i specializovaného publika. Jeho jméno chybí na větších reprezentativních akcích s příslušnou publicitou (například festivaly) a hudebně žije v ústraní. Publicisté jeho svéhlavost, nepodléhání komerčním mechanismům oceňují, ale zároveň ho mylně označují za představitele mainstreamu se staromilskými zálibami.

NajPonkovy nahrávky na Night Lights spadají do rámce individuálně profilovaného neoklasického jazzu, jenž je výrazně odlišný od historizujícího mainstreamu bez vyhraněnějších ambicí. Podobně jako víceří další pianisté současnosti (jako příklad uveďme jména Cyrus Chestnut, Mulgrew Miller, Jacky Terrasson) i NajPonk důkladně studuje a absorbuje výrazivo vytypovaných osobností jazzové historie (zejména širším obecenstvem zapomenuté pianisty 50. a 60. let) a na základě jejich podnětů vytvořil koncept osobité reinterpretace. A ještě jednou podtrhněme, že nejde ani o hard bopový revival, ani o mainstream, ale jeho snímky spadají do aktuálního pojímání jazzu jako plynulého evolučního proudu.

SOULJAZZOVÁ INSPIRACE

Nejnápadnějším NajPonkovým zdrojem inspirace je tentokrát téměř zapomenutý soul jazz z přelomu 50. a 60. let. Jeho postupy evokují jména jako Junior Mance, raný Zawinul (z dob kdy hrával s Adderleym), Mose Allison, Bobby Timmons apod. To, co jej činí součástí aktuálního jazzu, je způsob interpretace. NajPonkova hudba je identifikovatelná, a to zejména díky svébytnému frázování a dualitě vroucného (zevnitř) a akademicky chladného (navenek) podání.

K jednotlivým skladbám přistupuje s plným zaujetím, daří se mu vyzdvihnout krásu původní melodie, harmonickou strukturu mění jen opatrně a citlivě; tak jak nedává na odiv techniku hry, nedemonstruje ani schopnosti nápadnější, razantnější reharmonizace. Právě proto výběr kompozic získal na důležitosti a výsledek je závislý na tématu. Mnohé kompozice vyzněly nad očekávaní. Příklad za všechny: I’m Trough With Love , v pomalejším než obvyklém tempu, získala napětí, jež zvýraznilo quasi opožďované frázování. Jako novinka zapůsobila též málo známá, ale fascinující Drewova Torchin’ , která responsoriální formou připomíná Moanin’ . Z vysoce subjektivního pohledu možno vyslovit i výhrady. Jen největší znalec a analytik americké písně Alec Wilder by dokázal přesvědčivě zdůvodnit, proč jeho píseň Moon & Sand působí obehraně i tehdy, když ji člověk vůbec nezná (osvěžující v ní byla Šulcova inovace počátečního patternu). Otazníkem je, zda Blue Monk mimo rámec monkovské stylizace je šťastným výběrem.

Zanechme však nepodstatné a problematické detaily a soustřeďme se na to hlavní. Po poslechu této nahrávky je na místě dojetí nad tím, že se na jazzovou scénu vrací hudebník, který mnoho zná a mnoho umí. A přitom je za každých okolností ochoten nabídnout jenom to, s čím bezvýhradně vnitřně souhlasí.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.