Vždyť on to byl, koho si Miles Davis tehdy vyvolil mezi mnoha jinými. On to byl, kdo vnesl pop do Davisovy hudby s konečnou platností a odstartoval tak Mistrovo poslední období. Jenže svět se od roku 1986, kdy Davisovo kultovní album s titulní fotografií od Irvinga Penna hypnotizovalo lidstvo z gramopultů poprvé, otočil o šestnáct let a to je dlouhý čas. Jak se s ním vyrovnal fenomenální baskytarista? Ještě v roce 1994, tři roky po Davisově smrti, se svěřil Down Beatu s niternými ambicemi soustředit se po letech produkční, basistické a jiné práce na cizích projektech (viz jedenadvacetistránková diskografie na www.marcusmiller.com plná hvězd) na vlastní hudbu a najít konečně sám sebe jako tvůrce, kterému „pouhé“ producentské (Luther Vandross, David Sanborn, Al Jareau, The Crusaders) a baskytarové (nepočítaně jmen) umění nestačí k pocitu naplnění. Jestli se mu to někdy podařilo, tak hned vzápětí, na pozoruhodném a „čerstvém“ albu Tales z roku 1995, sestaveném z vlastního i cizího pestře vybraného výborného materiálu a dojemně pointované dochovanými nahrávkami hlasů jazzových velikánů, kterak se vyjadřují o blues, či vtipně funkově kořeněné Millerovými dětmi v beatlesovské Come Together , nebo zvážnělé basklarinetovým podáním přesmutného songu Strange Fruit z repertoáru Billie Holiday. Podle loňského Millerova sólového alba lze ale uhádnout, že kdysi na jazzovém výslunní se vyhřívající mladý Bůh Marcus dnes více než co jiného stále úspěšně produkuje pop, popjazz a rhythm'n'blues. Jazzem, baskytarou, basklarinetem a produkcí vlastní hudby se zabývá na prvním místě patrně hlavně tehdy, když ho svrbí podrážky a rád by zase po čase vyrazil na turné. O hledání nevyzkoušeného momentálně nemůže být řeč, svou roli tu hraje i zřetelný zvyk komerčního uvažování. Ale jako by dva záznamy v jazzové historii nestačily! Marcus Miller je stále tvůrce Tutu , někdejší Davisův oblíbenec a jeho nejbližší spolupracovník po Gilu Evansovi, jeden ze tří nejpůvodnějších baskytaristů vůbec (Stanley Clarke, Jaco Pastorius, Miller), nesmírnou všestranností obdarovaný hudebník (skladatel, aranžér, dirigent, multiinstrumentalista) a úspěšný producent. A to nejpodstatnější pro nás: Bude krásné dýchat nádherný zvuk jeho nástroje na domácí půdě.
Millerovo loňské album M 2 je spíš produkčně velkorysé a řemeslně dokonalé, než nějak hudebně vypointované, spíše plošší, horám zde hostujících hvězd navzdory. Nicméně pokud, coby posluchači, přepneme z vlastního prvního dojmu „příliš mnoho basy známého zvuku“ na „poslouchej baskytaru, je to hlavní nástroj, jako by šlo o saxofon“, musíme přece jen mírně roztát. Miller totiž hraje opravdu skvostně. Pravda, co působí dojmem dokonalosti, těžko se rozvíjí a do jazzu to vlastně nepatří. Ale tón, který Miller vynalezl, je stále překrásně znělý a černě kulatě září jako nejlepším sklářem vyfouknutá, sametem leštěná černá skleněná koule. Nádhera. Millerova technika, toť na tomto albu též služebník krásy, spíše než někdejší drnčivé dravosti (na koncertě však jistě propuknou ohňostroje), naopak má přílišnou slabost na melodie, což zamrzí, když člověk dojde k závěru, že se mu z celého alba tentokrát nezaryla do mozkové kůry ani jedna skladba. (Což mimo jiné vede k objevení Ameriky, že totiž Miller se k Tutu a jiné spolupráci s Davisem – vyveďte mne z omylu – nevrací ani melodicky, ani zvukově, ani vůbec nikdy ničím jiným.)
Ale přece: „Tenhle frája dovede hrát skoro na všechno: na kytaru, basu, saxofon, piáno, a navíc s Jasonem Milesem ještě programuje syntezátory. Ve studiu se dokáže soustředit tak, až z toho člověka obchází hrůza. Nic mu neuteče a může makat celej den a celou noc a pořád je přitom. Z každýho ve studiu vyždímá všechno do poslední mrtě. A přitom je sám v pohodě; zasměje se, když mu něco řekneš, a všichni se s ním cítí fajn. Ale desku při tom dodělá,“ nadiktoval Miles Davis svému životopisci (překlad L. Dorůžky). Davisovi bylo při natáčení Tutu teprve šedesát, ovšem čekalo ho už jen pět let života. Kromě jediné skladby George Duka je Tutu výhradním dílem Millerovým. Vedle jeho studiové, autorské i muzikantské práce (až na výjimky obstaral všechny nástroje sám) se Davis prakticky omezil na roli sólisty (a guru samozřejmě). Marcus vzpomíná na možná nejdůležitější chvíli své kariéry náledovně: Když se potřetí nahrávala titulní skladba, zastavil Davis natáčení a otočil se na pětadvacetiletého Marcuse: „Hej, kdy mi hodláš konečně říct, co mám dělat?“ Miller: „Cože? Já mám říkat TOBĚ, co máš dělat?“ Davis odvětil: „Jo. Potřebuju nějakej směr. Koukej hned říkat, co mám dělat, ty ***.“ Marcus hraje na šesti Davisových albech a stal architektem dvou z nich: Tutu a Amandly , v což nepočítám jedno z jeho nejpovedenějších děl, orchestrální a otevřeně inspirované Gilem Evansem – soundtrack Music From Siesta , který je napsán na Davise s Millerem dohromady.
Biografii a další pečlivě zpracované příslušenství najdou zájemci na www.marcusmiller.com, stručně vám během koncertu v Lucerna Music Baru 10. března může procházet hlavou, že: pochází z Brooklynu, k hudbě se dostal brzy prostřednictvím svého otce – kostelního varhaníka a sbormistra a jiných mnohých muzikantských příbuzných, mezi něž patřil i pianista Wynton Kelly. Jako třináctiletý hrál na basklarinet a klavír a zamiloval si baskytaru. V patnácti už s ní vystupoval po New Yorku, zakrátko například s flétnistou Bobbim Humphreym nebo klávesistou Lonniem Listonem Smithem. Už tehdy Miller skládal a stal se špičkovým sidemanem „na telefon“, jazzovým, r&b i popovým, stál na pódiu za hvězdami velikosti Arethy Franklin, Davida Sanborna, Eltona Johna a mnohých dalších slavných. Léta 1981 a 82 ztrávil na turné s Milesem Davisem, svým idolem z mládí. O čem tu ještě nebyla souvislá řeč, je: výčet sólových alb – Suddenly (83), Marcus Miller (84), The Sun Don't Lie (92), Tales (95), Live & More (96), The Best Of MM (98), M 2 (01) či mnohonásobná ocenění Grammy za producentství.
